4. kapitola pohádky O naději a lásce

Madlenka se souží v komůrce se zamřížovaným okýnkem. Chvíli je veselá, že Elizabetka ještě není Matějova, a chvíli zase smutná, že sedí ve vězení. A pláče, že Matěje chytili.
Najednou se v okýnku něco mihlo. Madla je skokem u něj. A ona je to ta pěnička, co se skřítkem Drobátkem vyhnala s ostudou knížecí vojáky z Matějovy pekárny.
„Matěje ti chtějí převychovat na hraběte,“ zazpívala.
Madlička chytla mříž a lomcuje s ní, co jí síly stačí. V kamenech ale nepovolí ani o píď.
„Silou nic nezmůžeš,“ zazpívala znovu pěnička. A že jí přinese klíč. Slétla dolů a chce proletět branou dovnitř, když vtom chňap! - pěnička sedí v proutěné kleci. To ji odchytil rychtář Habaďůra. „Já ti dám, neřáde, kazit mi dílo,“ bručel si pod vousy.
Z okna to všecko viděla Elizabetka.
„Hej, rychtáři,“ zavolala, „přines mi tu pěničku sem!“
Na zámku dali ptáčka do zlaté klícky v nejhlavnější komnatě.

Ten den se po Jičíně rozkřiklo, že starosta chce rozdávat své kalhoty a košile těm krejčím, které ošidil na mzdě za ušití. A že starostka už časně ráno, ještě za kuropění, ta si ale přivstala, panečku!, rozdala na trhu svoje husy a slepice, babkám, co jim dříve málo zaplatila za zboží.
Z okna na to všechno notnou chvíli koukala sama kněžna. Když viděla dost, bouchla okenicemi a řekla knížepánovi: „Mon šér, ten Řimbaba by neměl být starostou. To, co předvádějí on a jeho žena, zesměšňuje jičínské panstvo. Lid k nám nemá patřičnou úctu.“
Pohlédla knížepánovi zblízka do obličeje: „Ani k vám.“
Knížepán si starostlivě pošoupl paruku. „Sakrblé,“ povídá, „ani ke mně?“
Kněžna dupla kramflíčkem: „Ani k vám! Nemáte žádnou vážnost.“
Ozvalo se zaťukání a dovnitř vešel Matěj.
„Bon žúr,“ pozdravil pěkně po francouzsku a přidal úklonku.
Kněžna se pyšně podívala, jaký že už je z pekaře šlechtic.
„Bon žúr, milý hrabě,“ obdařil jej hrdým úsměvem také knížepán. „Omluvte nás, řešíme důležitou věc.“
„Silvuplé,“ vycouval s novou úklonkou Matěj ze dveří.
Napadlo ho, že se trochu porozhlédne po zámku.

Když vešel do nejparádnější komnaty, první, co jej upoutalo, byla klec s ptákem. Přišel blíž, aby si ho prohlédl.
„Ty jsi ale krásný ptáček,“ podivil se. „Jako bych tě už někde viděl...“
Tak hleděl na pěničku a nevěděl, proč ho tolik bolí u srdce.
Posadil se ke stolu s klecí. „Zazpívej,“ poprosil jemně, ale ptáček mlčel. Matějovi ho bylo líto. Jeho dobré srdce neomámily ani krajky, ani drahé parfémy.
Nad klecí se vznášela průsvitná růžová dívka. Vypadala smutně, a jako by měla pouta na rukou. Tak sem zmizela Láska! Ano, ta, která zrovna tolik chybí pod hradem Velíšem. Neztratila se. Ale uvázaly ji sem Pochyby. Teď je pro ni uchystán krutý osud v podobě hlubokých, dobře mířených ran od rampouchových kopí zlých Pomluv.
Však také právě přiletěly, aby s ní skoncovaly jednou provždy. Brousí ostří a chystají se zalícit. Pomluvy málokdy minou cíl. Studí Lásku dotyky ledových prstů, dýchají na ni mrazivým dechem, aby jí nahnaly strach.
Protože Láska ve své pravé podobě se může zjevit jen lidem s čistým srdcem plným citu, nikdo ze zámku o ní nevěděl. Jen komorná, která hlavní komnatu uklízela, ale ta zase neměla moc ji osvobodit.

Láska naklání hlavu a z posledních sil volá na Matěje. Prosí jej, aby jí pomohl svým procitnutím, ale on ji nevidí ani neslyší.
Je osleplý a ohluchlý přepychem kolem sebe. Ten pekaře omámil a Pochyby jej pak očarovaly, stejně jako uvěznily i pěničku, když na ni upozornily u šatlavy rychtáře. A spoutaly Lásku. Teď kolem ní tancují v kruhu, a nedbajíce jejího bezmocného pláče, uzamykají ji do svého středu.

Najednou se z klícky tiše ozvalo: „Kumburskej zámeček, vršku kulatýho,...“
Matěj udiveně pohlédl na pěničku. Ta svěsila hlavičku, a zas tak smutně: „...dostal jsem koníčka, dostal jsem koníčka, pěknýho, vranýho.“
Pohlédli na sebe. A pěnička spustila nanovo: „Trubači troubili, podkůvky klapaly...“
Matějovi vstoupily do očí slzy, sám nevěděl proč. Otevřel lec a posadil si pěničku na ruku. Bylo mu divné, že neodlétla. Spíš jako by se mu sama tlačila do dlaně.
„Jsi zvláštní ptáček. A smutně zpíváš,“ pohladil ji Matěj.
„Kdo je v kleci proti své vůli, tomu je vždycky spíš do ouvej než do hejsasa,“ odpověděla mnohoznačně pěnička.
„Když je to tak, leť si,“ řekl Matěj. Došel k oknu a otevřel dlaň.
V tu chvíli spadla Lásce pouta. Dobrota lidského srdce má obrovskou moc. Láska běží k otevřenému oknu, ale Pochyby ji pořád táhnou za ruku zpátky a nechtějí ji pustit. Pomluvy rychle přiostřily kopí a čekají na konečné posílení nějakou špatností vůči Matějovi nebo Madlence. Lásce tikají možná poslední vteřinky. Věří sice, že by ji oživila její sestra Naděje, přesto úzkostlivě hledí na mladého pekaře.
Pěnička honem párkrát přelétla Pomluvám před očima, až zapomněly, co chtěly. Zůstaly bezradně stát a koukají jedna na druhou. Láska se pokusila honem vysmeknout dotěrným Pochybám, ale jejich ruce mají sevření stále silné jako kleště.
Žofinka zakroužila několikrát kolem okna, až to vypadalo, že chce Matějovi něco důležitého říci nebo jej vzít s sebou. Ale Matěj nepochopil a tak pěnička odlétla sama. Díval se za ní a zase ho tak divně píchlo u srdce.

Zahrály trumpety. Vešli knížepán s kněžnou a usedli na zlaté židle. Kněžna postřehla prázdnou otevřenou klec a zasněný Matějův pohled a stiskla rty.
Knížepán se zavrtěl pro lepší posezení a povídá: „Protože je chování jičínského starosty Řimbaby a jeho ženy nepřípustné a škodlivé jeho rodině i celé vrchnosti, povoláváme k němu doktora až ze Švejcar. Než se starosta vykurýruje, přebírá jerho pravomoce v městě Jičíně rychtář Habaďůra.“
Tím se rychtáři odvděčili za to, že jim přivedl Matěje na zámek.
Kněžna jen s blahosklonným úsměvem po německu přikývla: „Rychtyk!“

copyright (c) flickr.com

Osvobozená pěnička letěla rovnou k rybníku Šibeňáku. Tam přistála na vrbě nad hladinou a ťuká do ní zobákem. Jenže vodník Hrazinka nikde.
Když bylo ťukání do třetice, vykoukla strážní štika a povídá: „Hrazinka jel ke spodním pramenům.“
Pěnička tedy znovu mávla peroutkami a zamířila za vílou Adélkou.
Adélka si zrovna vplétala do vlasů sedmikrásky a tváře posýpala zlatým práškem z pampelišek. Byla to její povinnost, aby se líbila měsíčkovi.
Pěnička ji pozorovala z větve opodál. Když si jí Adélka konečně všimla, ukázala jen smutně křídlem k Jičínu a zazpívala: „Kumburskej zámeček, vršku kulatýho...“
Adélka se chytila za hlavu. Pro samé povinnosti málem na Matěje a Madlenku zapomněla. Poděkovala pěničce, počkala na správný vítr a svezla se na něm k jičínské šatlavě.

Odbíjelo na věži a ponocný odtroubil půlnoc. Madlenku probudil lehký větřík. V mžiku byla u okýnka, ale hned zase odskočila. Čekala pěničku, a místo ní přiletěla tahle divná panenka.
„Neboj se,“ zašeptala víla. „Chci tobě a Matějovi pomoci.“
Madla si sklesle sedla zpátky na postel. „Nám není pomoci,“ svěsila ramena.
„To nikdy nevíš,“ usmála se fialkově víla. „Teď mě dobře poslouchej. Až se tamhle,“ ukázala k zámku, „ráno otevře okno, posaď se k okýnku. Je to komnata, ve které spí Matěj.“
„A proč to?“ chtěla vědět Madlička.
„Uvidíš,“ vykouzlila Adélka na své tváři další úsměv a byla pryč.
Od příhody s pěničkou se Matěj potloukal po zámku jako tělo bez duše. Pořád jen nepřítomně hleděl z okna a prozpěvoval si to, co slyšel od pěničky: „Na-na-na ná-na-na, na-na-na ná-na-na...“
Kněžna dostala strach, aby si hrabě nevzpomněl na svůj pekařský původ. Přísně proto zakázala podávat při jídle jakékoliv pečivo.
Toho dne jako by se ale Matěj nemohl snídaně dočkat, probudil se ještě před prvním kohoutím zakokrháním. Svět právě polehoučku procital a v červáncích si mnul rozespalá očka.
Matěj přistavil židli k oknu, že se potěší tou krásou, když všechno živé i neživé vstává.
Když mu zrak sklouzl k šatlavě, všiml si, že až úplně nahoře u mříže někdo sedí. Chtěl stočit pohled jinam, ale nešlo to. Pořád mu to maličké zamřížované okýnko bere oči. A zase ho známě bodlo u srdce.
Jak tak hleděl na to jedno místo, oči se mu samy od sebe bůhvíproč zalily slzami. A napadlo ho, že si pro tu tolik očekávanou snídani dojde sám. Ostatně, kuchyni na zámku ještě nenavštívil.
Když tam otevřel dveře, stará kuchařka Kateřina zrovna vytahovala z pece koláče. Pekla je pro Elizabetku, které je stejně jako další pečivo tajně nosila služebná.
Vůně od horkých koláčů byla náramná. Matěje ale uhodila do nosu docela jiná. Cosi mu vzdáleně připomínala.
„Co to tu tak omamně voní?“ zeptal se Kateřiny. Ta, vědoma knížecího zákazu, se zdráhala odpovědět, ale kuchtík Lojzík měl proříznutou pusu: „To je přece jenom čerstavý chleba.“
„Chleba?“ podivil se Matěj.
Lojzík ukázal na horké bochníčky před chvílí vytažené z pece. Matěj k jednomu z nich přičichl a přivřel oči. Sálala od něj taková vůně, až se sliny slévaly na jazyku blaženkami. Překonala i drahou francouzskou voňavku.
„Marjánko,“ vydechl pekař. „Jak jsem jen mohl zapomenout...“
Od té chvíle už jen čekal na příležitost k útěku.

Nahoře v hlavní komnatě v tomtéž okamžiku rozevřelo tajemné kouzlo stisk rukou nespokojeně vrčících Pochyb. Láska se jim vysmekla. Pomluvy po ní honem hodily kopí, ale náhle zesláblé minuly. Zůstaly bezmocně stát s pusami dokořán.
Růžová dívka rozverně zaklonila hlavu, proudy vlasů jí spadly ze šíje na záda. Šťastně se zvonivě rozesmála a jako růžový obláček vylétla oknem.

Vpodvečer zaplnili hlavní komnatu knížepán s kněžnou, Matěj a mesjé Lamuš, učitel tance až z Francie.
„Silvuplé, kterým tancem začneme?“ zeptal se panstva Lamuš. A hned sám navrhl: „Alór, co tržeba menuet? Se tré fasil e tré žoli.“ Obrátil se na Matěje, neboť jej krom tance měl učit i móresům a francouské konverzaci: „Rozuměla, chrábě, moc lechky a moc chésky.“ A hned mu předvedl taneční krok s úklonkou.
„Bravo, mesjé Lamuš, bravo,“ zatleskala radostně kněžna a hodila mu svůj kapesníček. „Manifík!“
A po ní jako ozvěna knížepán: „Bravo, Lamuš, manifík!“
„Menuet, se án dáns a trua toby,“ řekl taneční mistr panstvu a opět se otočil na Matěje. „Rozuměla, chrábě, tanec na trži toby.“
„Chrábě rozuměla,“ přisvědčil pekař. Pak si dal ruce v bok: „A jestlipak víte, na kolik dob je tohle?“
Popadl Lamuše v pase a začal s ním tancovat po komnatě rejdováka. O kněžnu se pokusily mdloby. Taky knížepán si hned jako ona otírá čelo krajkovým kapesníčkem.
Matěj přešel ještě na dupáka a nakonec si s Lamušem střihl třasák.
„Hilfe!“ volá kněžna. „Kesk sla sinifi?“
A po ní zase ozvěnou knížepán: „Hilfe!“
Matěj pustil Lamuše, ten se zapotácel a skoro bez dechu dřepnul na zem kněžně k nohám.
„Sla sinifi,“ povídá jim pěkně po francouzsku Matěj, „že jsem pekař a na žádného hraběte ani chráběte se převychovat nedám. A Elizabetku si nikdy nevezmu.“
Pak udělal knížepanstvu poklonku a šel. V rohu jedné zámecké chodby ještě stihl převléknout drahocenné šaty za svoje staré, obyčejné.
Ti tři v hlavní komnatě byli v takovém šoku, že ani nezavolali dráby. Jen kněžna se sehnula k Lamušovi a vytrhla mu z ruky svůj kapesníček.

copyright (c) flickr.com

Ledový palác s mrazivou zahradou na obloze nad hradem Velíšem zalila ve stejném okamžiku mohutná růžová záře. To Láska Matějovým procitnutím přišla čarodějnicím i lidem a všemu živému splácet dluh. Rozpouští sníh i led, vrací život stromům, keřům, lánu obilí, lidem, zvěři i ptákům. Usazuje střechy na původní místa, narovnává ohnuté a zlomené kmeny, polámané větve zasazuje, kam patří. Vlídnou něhou hojí rány a znovu do nich přivádí životadárnou mízu. I maličká jablíčka se opět mohou začít těšit, jak budou za pár měsíců velká, červená a šťavnatá.
Sebelítost s Beznadějí utekly. Spatřily Lásku v plné síle a dostaly strach. Jejich ledové sídlo se rozplynulo jako pára.
Láska se vrátila.
Nezemřela, protože přetrvala v srdcích těch, kdož neztratili naději. A kdo jí tím nedovolí zahynout.