Nad jejich hlavami se vzedmul pruh čistě střiženého oblaka. Otrok 1 vzal na svá záda náčiní a vydal se za vodnářem, který se právě chystal k Neapoli.
jsem otrokem z povolání nikdy jsem nevěděl co je to radost co je to zítra ale za všechno si můžu vlastně sám nemusel jsem pracovat tolik abych se zalíbil vrchním službám pořád jenom spravuju vodovody a všechno je tak tak akorát beru si práci až domů dokonce se mě již pokusili zabít ale utekl jsem špinavým oknem svého domku jenž nevypadá na obydlí někoho tak postaveného jako jsem já stejně mě jednou zlikvidujou tak hybaj otroku
 „Tak hybaj otroku!“ vykřikl vodnář po chvilce ticha podrážděně, když Otrok 2 zkřížil cestu jemu a svému pánovi, úředníkovi z Neapole.
Vodnář nikdy své vlastní otroky neměl, neboť mu to připadalo sprosté a směšné. Častokrát se přistihl sám v myšlenkách, jak se nazývá jedním z nich; dokonce si někdy přál být tím, co všichni zavrhují, protože ve svém skutečném životě si neustále upevňoval tužbu být nejlepším před arbitry společnosti, a tak plynul jeho život, život plný vlastní arogance a nesmyslnosti.

Otrok 1 se mu mezitím stihl zase zaseknout v pěkném přijímacím pokoji, kam se mu nevešla ramena černá jako uhel s růžovými jizvami s náčiním, které nesl. Zakomíhal se, velmi neumětelsky na to, že tu u svého pána pracoval již přes dva roky, a zavzdychal.
 „Makej, nebo zejtra ráno už nevstaneš!“ zařval vodnář z ulice.
Rukou si setřel pot z čela a rozhlédl se, kolik zvědavců zase sleduje jeho výlev zlosti. Nahromadila se v něm za poslední týden jako vždycky, a tak toho černocha nechá zase zmrskat, stejně si nic jiného nezaslouží.
padne na záda parchant jeden doufám že tentokrát už mu naložej tolik aby se fakt jen plazil a já se s ním nemusel už otravovat každej tejden mi ho přidělej každej tejden se na něj dívám dvacet čtyři hodin a on se tváří pořád stejně někdy se dokonce směje a není mu slova rozumět nechápu proč vozej takový co nemluvej ani slova latinsky jak ji má člověk vůbec vynadat vsadím se že mi rozumí dobře ale nechce a mele si pořád tou svojí hatmatilkou to mě tak rozčiluje rozčiluje rozčiluje do háje to mě tak rozčiluje i moje dcera mě rozčiluje nemusela mi říkat že jsem vlastně úplně zbytečnej a ať se jí nepletu do života …-
 Srazil stojan s vázou, až se roztříštil na tisíc kusů, a kopl střepy pod otrokovy nohy.
 „Ty NEMEHLO!“
nepletu do života
Znova ho práskl bičem přes ramena, ale pak ho to přestalo bavit. Naposled na sobě ucítil smutný pohled a zmizel v ulici.

celé hodiny jsem rozmlouval s Gunem jenže co je mi to platný stejně budu nadosmrti tady nebo mě maximálně prodaj Guno mi nabízel pomoc že by překecal pána aby mě nedával pořád k tomu vodnářoj když teď stavěj to potrubí k němu domů vždyť to bude na roky jenže když nebudu s vodnářem budu pomáhat v kuchyni a tam chodí paní nevím nikdy o mně neslyšela ale určitě nebude nadšená z mejch jizev a velikejch noh od bláta když se nemám ani kde umejt vodnář vodnář furt jenom vodnář sakra dokud se tu nestavělo nosil jsem radši jídlo od lodí a zabíjel prasata a ovce nebo jezdil do hor na sezónní práci teď abych kopal strouhu když nade mnou stojí možná by bylo lepší sehnat jinýho vodnáře kluci vod nás taky řikali že bysme se mohli vzepřít ale copak to myslej vážně je nemlátí každou sudou hodinu klackem od násady a nezalejvá jim nohy vřící vodou asi sem nějak výjimečnej nebo mám divný voči furt do nich čumí a kdoví na co myslí prej mu žena umřela kdoví proč třeba ji do postele pokládal lopatu a do rána jí s ní mlátil
 „Dělej, ty prase.“
Zvýšil frekvenci své činnosti a kopal teď již skoro dvakrát rychleji než Otrok 2,3 a 4. V rukách mu křupalo a bolest postupovala až dozadu k páteři, avšak nedovolil si povolit. Vtom koutkem oka zahlédl obcházejícího vodnáře, jak se pro něco sklání a brumlá si pro sebe:
 „…úplně zbytečnej..-“
a proč ne řeknu Gunovi že to chci zkusit ať teda řekne von má dobrou pozici pán ho má rád ať mě někdo vystřídá že makat budu ale jinde že se fakt práce nebojim ale bojim se těch očí vodnáře bojim se jeho rozbitejch váz a bojim se toho co se mi pak zdá po nocích bože jak mě bolej ruce jen se dívám na vodovody nejsem takovej jak si všichni myslej a nechce se mi dneska zase dolů do tý místnosti kde maj biče a přísný pohledy nemůžu za to vždyť to oni mi vzali rodinu to oni ze mě udělali otroka něco co je ten vodnář a neuvědomuje si to že je tak ubohej sotva se mě dotkne a kluci řikali že bych se měl bránit ale já nechci ubližovat tak řeknu Gunovi nebo se ještě zeptám Bruna co na to on co na to Pliki třeba bych moh dát nějakou oběť a au au au au au au au au proč au au au proč já
 „Neřvi, ty zavšivenej otroku!“
Prásk.
 „Nebo si řvi! No, jen řvi!“
Prásk. Prásk.
jen si zakřič když tě to bolí mě to taky bolí a já si dát bičem nemůžu
 „A-ano pane..!“
Prásssssk! Špička biče přejela po otrokových zádech a sjela do rozbahněné země, kde nakreslila linii, jež spojovala jejich formy nesmyslnosti.
 jen si zakřič budu křičet s tebou no tak neplač a křič aspoň se necejtim tak sám když stojim nad někým vidíš jsem to já jsem otrok a dám ti tolik do těla že ti večer bičování bude připadat jako pohlazení vod maminky neboj se a křič

Otrok zůstal na svém místě a ani se nepohnul. Jeho souotroci si ho skoro ani nevšímali, raději neprojevovali své pocity, protože měli představu o tom, jak moc by se chtělo mluvit jim, kdyby dostali tolik ran co on. Tentokrát nikdo nepochyboval o tom, že to bylo už na hranici přežití.
 „Zůstanu přes noc,“ rozhodl se přesto Guno, který měl dnes už po práci.
Venku se shlukly otrokyně v krásných šatech na přivítání mladičké prelátky, na niž si úředník a pán tohoto domu dělal již dlouho zálusk.
Otrok 1 stále ležel bez hnutí. Nebyl to výraz přehnaného předstírání ani sebelítosti, nýbrž konce, svého vlastního konce, tak, jako ho on sám viděl. A přece kapka sebelítosti v tom plula..?

„Chci… přestat..“ zašeptal Otrok 1 po několika hodinách.
Guno seděl u maličkého okna, zíral na špinavou úzkou uličku a ťukal prstem do rytmu. Pomalu se otočil jako sfinga.
 chceš ty chceš a nevíš co kdepak kdy tys naposled měl v ústech svoji vlastní velikost a věděl jsi co máš na rameni přestat přestat udělej to
 „Můžu ti pomoct.“
Tvrdá podložka zaúpěla.
 „Guno..“
 „Ale nepočítej s tím, že se dočkáš nějaké speciální loajality.“
 Guno co mi to povídáš copak já nevím jak moc je hloupý chtít utýct před lidma lidi jsou stejný proti mně jiný
 Po chvilce ticha shrbený otrok u okna pokračoval:
 „Možná utečeš jednomu vodnáři, taky možná spadneš do nástrah uzavřené společnosti..-“
 „Guno!“ vyvalil oči Otrok 1 námahou, „copak si to… nedokážu představit..?“
ne nedokážeš
nedokážu