(pokračování)

Nevím, jak dlouho jsem šel, ale nohy se mi hlady pletly. Všechno jídlo si vzal s sebou Roman a já teď strašně litoval své lenosti. Šlapal jsem po jakési zarostlé cestě a doufal, že mě alespoň zavede do civilizace. Najednou se přede mnou v moři zeleni objevilo cosi barevného a já odtušil dům. Srdce mi radostí poskočilo, div že jsem se nedal do běhu.

Zaťukal jsem na dveře. Nejdřív se nic nedělo, ale pak se ozvalo šmátrání a dveře se pootevřely na malou škvírku. Jí se na mě dívalo bystré oko starší ženy s hlubokými vráskami.
 „Co tu chcete?“ vyštěkla na mě chraplavým hlasem anglicky.
 „Já.. hledám Grand Lake.“ řekl jsem, ale netušil, jestli to bylo anglicky dobře. Snad bude rozumět.
 Mlčela a její pátravé oko mě skenovalo odshora dolů.
 „Grand Lake?“ vyštěkla zase nedůvěřivě. „Tady žádné Grand Lake není!“
 „Cože?“ zakoktal jsem se a srdce mi začalo klesat stejně jako nálada.
 „Tady je jen Dennysville, pár kilometrů po týhle cestě. Jinak nic. Žádný jezero, to bych musela vědět.“
 „Ale vždyť.. viděl jsem tu vodu! Nějakou nádrž!“ nevzdával jsem se.
 „Ts…“ zasmála se důležitě. „Akorát tak moře. Ale to je daleko.. hodně daleko..“ viděl jsem, jak za dveřmi máchla rukou.
 „Moře?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. V hlavě mi naskočila mapa. Takže to jsem na úplně špatné straně. „Záliv Fundy?“ otázal jsem se ještě pro jistotu.
 Babka se zamyslela.
 „Já nevím, ale je to fakt daleko. Odkud jste přišel, že ani nevíte, kde jste?“
 „Přiletěl.“ opravil jsem ji.
 „No to je jedno. Pokud sháníte pomoc, jděte do Dennysville. Já mám svý práce dost.“ zahekala a přibouchla dveře.
Chvíli jsem ještě na ně zíral a v břiše mi zakručelo. Pak jsem se dal do další chůze. Dennysville, Dennysville.. Kde to jen může být? Šlapal jsem po kamenité cestě a doufal, že se brzy dozvím víc. Vtom jsem si ale uvědomil, že nemám ani peníze.

Když jsem se ocitl mezi domy, hned jsem se raději vydal na místní policii. Něco mi tu ale nesedělo, ale nemohl jsem přijít co. Mávl jsem nad tím v duchu rukou a vystoupal po schůdcích do místnosti.

Mladý muž na mě pohlédl a přejel pohledem mé oblečení. Trošku jsem se zastyděl.
 „Dobrý den.“
 „Dobrý den.“ opětoval policista.
 „Já.. asi jsem se tu ztratil a chtěl bych vědět, kde jsem.“ řekl jsem bez okolků a pokusil se o úsměv.
Zacloumal mnou hlad, ale nesáhl jsem po sušence na jeho stole. Hleděl na mě a přemýšlel. Pak řekl:
 „Pravděpodobně víte, že jste v Dennysville, že?“
 „Jistě.“
 „Tak v čem je problém?“
 „Letěl jsem na rogalu a zastihla mě bouře. Ta mě odnesla neznámo kam a já teď hledám Grand Lake, kde se mám setkat s přítelem.“
 „Grand Lake?“ vykulil oči jako by ho něco píchlo do zad.
 „Mluvil jsem s nějakou ženou, a ta mi řekla, že jsem spíš u zálivu Fundy.“
 „No to ne, to je hezkých pár kilometrů..“ zamyslel se. „Ale Grand Lake ještě víc.“
 Pak vstal a zašmátral v nějaké skříni. Objevil tam jakousi mapu, na jejímž rubu stála jakási tři písmena. Koukal jsem na to a nemohl to přečíst, a pak mi do došlo! Je tam napsáno USA!!
 „Já jsem v USA?“ zeptal jsem se bez rozmyslu.
 Obdařil mě tím nejpohoršenějším pohledem, jaký dokázal.
 „A co jste myslel?“
 A sakra, teď jsem se v tom nějak zamotal. Došlo mi totiž, že s sebou nemám doklady, natož vízum do USA. Jediné, které jsem měl, bylo do Kanady, a to je schované v našem autě v St. Stephen.
 „Nic..“ zatvářil jsem se naoko ledabyle.
Přesto mě prokoukl. Nebyl hloupý, aby nevěděl, že hranice do Kanady odsud nejsou tak daleko.
 „Nepřiletěl jste náhodou.. z Kanady?“ zkoumal můj pohled a na stole rozložil mapu. Byla to podrobná mapka okolí včetně kousku hranic.
Pokusil jsem si ten pohled co nejvíce zapamatovat a horečně přemýšlel. Nechtěl jsem, aby zkoumal, zda s sebou mám doklady nebo ne (moc dobře jsem věděl, že je nemám, takže by to spíše vypadalo jako nedovolený přestup hranic načerno. I když.. byl by někdo tak blbý jako já a šel by se přihlásit na místní policii?). Na mapě jsem viděl, že moře je odsud opravdu daleko, je to na východ, zatímco St. Stephen na sever a Grand Lake (které zde nebylo, ale tušil jsem ho v levém horním rohu) severozápadně. Tak, teď už vím, co potřebuji, jen vypadnout!
 „Pane..?“ zasténal jsem naoko a ani jsem to nemusel hrát. Hlad mě svíral jako ve velkých kleštích. „Kde je tady nějaké WC?“
 „Potřebujete nutně?“ ozvala se v jeho hlase lidskost.
Najednou zapomněl, s jakým „živlem“ právě mluví. Byl jsem rád, že je tak nezkušený. Horečně jsem přikývl a chytil se za zip u kalhot. Ukázal na protější dveře.
 „Druhé odleva.“
 „Díky!“ zasténal jsem a zmizel ve dveřích.
 Proč vlastně utíkám jako zloděj? mihlo se mi hlavou, ale to už jsem otvíral pěkné okénko na záchodcích. Ti policajti to tady maj hezký.. ani jsem se neohlédl, když jsem kličkoval mezi několika domy a vzápětí zmizel mezi stromy.

Udýchaně jsem se zastavil až před domkem té babky. Nedala by mi najíst? Odpracoval bych si to u ní. Ani jsem si to nepromyslel a už stojím a zvoním. Známou škvírkou na mě zírá ostříží oko.
 „Zase vy?“ zaskřehotala, jako bych byl nějaký její známý.
Nenechal jsem ji breptat nějaké připomínky a přecházím k věci.
 „Dobrý den, vzácná paní, mám k Vám velkou prosbu. Mám hlad a v lese se toho moc nenajde. Nechci ale přeceňovat Vaše síly, ale myslím, že by se Vám menší pomoc šikla. Já pro Vás naštípu dříví a co si řeknete, a Vy mi za to dáte najíst, ano?“
 Kulila oči, když jsem ze sebe chrlil svou nabídku, a pak mi zase přibouchla před nosem. Škoda, řekl jsem si, ale nic se nedalo dělat. Odklopýtal jsem se po cestě, co jsem přišel, a už si představoval, že jsem v Kanadě.

Snad jsem z cesty odbočil dobře, to se nedalo říct, ale když se přede mnou asi za dvě hodiny hledání objevila známá mýtina, vrhl jsem se ke křoví, kam jsem schoval rogalo. Ještě tam bylo a já, s představou, jak v Dennysville burcují obyvatele, aby hledali šílence s rogalem, zapnul motory. Proč já blbec mluvil s tou babkou? Co když je teď přivede na moji stopu? Najednou jsem přemýšlel jako kriminálník, a to jsem pouze nechtěně přešel hranice do státu s vízovým stykem. Vždyť ten chlap ani neví odkud jsem, jak by mohl tušit, že musím mít vízo? doklaplo mi náhle. Chytil jsem se za hlavu. Můj útěk byl totiž něco jako přiznání. Vzlétl jsem a v hlavě už měl srovnáno, jak poletím do Kanady.

Snad doletím.. Letěl jsem se zapadajícím sluncem v zádech, jak jsem si zapamatoval z mapy, přímo k moři. V nastávají tmě jsem zahlédl vzdouvající se moře. A teď už stačí „jen“ sledovat pobřeží. Měl bych doletět.

Ovšem jak se dostanu nerušeně přes hranice? Jak poznám, že se blíží? Otočil jsem rogalo tak, abych viděl moře spíš jen jako čárku na obzoru, abych nebyl na ráně. Viděl jsem pár malých městeček a na zem se snesla tma. Byl jsem unavený, hladový a měl jsem žízeň, protože naposled jsem se napil v tom potoku u domu té babky, ale nepřestával jsem doufat, že Kanada už se blíží.

Nevím, jak dlouho už jsem letěl, ale uvědomil jsem si, že pobřeží začíná zatáčet na západ. To je známkou toho, že buďto už jsem v Kanadě, nebo už blízko. Nepřestával jsem v letu a vytrvale brázdil vzduch směrem podél pobřeží. Jak dlouho ještě poletím, než poznám, že jsem v Kanadě? Na oblohu vyplul měsíc a mně se zdál neobvykle velký. Ozařoval mi cestu, motory mého rogala spokojeně předly, moře na obzoru hučelo. Zdálo se mi, že cítím slanou vůni, ale asi to byl nesmysl. V téhle výšce?!

Uběhlo už určitě hodně času od doby, kdy jsem poznal, že pobřeží uhýbá. A tak jsem se opatrně vydal nad mořské pobřeží. Jen tak, jak to jen šlo. Najednou jsem se objevil nad ním. Vzhledem k postavení měsíce určitě bude příliv, napadlo mě. Pode mnou byly jakési skály zaplavené vodou, která, jak jsem letěl dál, pomalu stoupala. Začal jsem se cítit jako vítěz. Kolik lidí má tu možnost vidět záliv Fundy (je tohle záliv Fundy?) při začínajícím přílivu ze vzduchu? Moře patřilo jen mně, třpytilo se v měsíčním světle a ač nejsem romantik, přál jsem si tudy letět věčně. Pak jsem ale pocítil únavu a když jsem měl pocit, že bych na pobřeží mohl najít dobré místo pro přespání, zabočil jsem k němu a klesl dostatečně do vnitrozemí.

Ráno mě probudilo zářivé slunce. Vstal jsem a mé první kroky vedly k moři. Asi to nejsou Fundy, ale bylo to tu krásné. Příliv pomalu opadal. Doufal jsem, že už jsem v Kanadě a že je tu blízko nějaká civilizace. Nastartoval jsem rogalo, dolil palivo, co jsem si vezl v batohu, a začal jsem hledat nějaké město.

„…Já už ale nemám dost paliva, Romane.“ odvětil jsem příteli do telefonu v budce. Naštěstí jsem po kapsách našel pár drobných, aby Roman věděl, kde jsem, a mohl zpět zavolat mně do budky. Domlouvali jsme se, jak mě a mé rogalo dostat do St. Stephen a za tím chlápkem. Roman včera za bouřky přistál nedaleko jezera, a když mě neviděl, zavolal policii. Dost se báli, že jsem někde spadl nebo mě srazil blesk, a tomu mužíkovi bylo špatně z pomyšlení, že by přišel o své rogalo. Nakonec jsem se našel sám.
 „Aspoň že ti nic není.“ ukončil rozhovor Roman a já se posadil u cesty a už vyhlížel naše auto. Rogalo se snad naloží na káru (i když o tom pochybuji).

Ach jo. Mám hlad a jsem v Kanadě. To kdybych byl u nás v Čechách…