3. kapitola pohádky O naději a lásce

Jen co se nad nimi opět zavřela voda v jediné stříbrné zrcadlo, povídá Hrazinka Matějovi: „Musíme hned jít. Tahle bylinka tě ochrání jen chvíli. Pak svoje kouzlo ztratí.“

A už ho vede strouhami a stružkami až ke studni na dvoře u Matějovy pekárničky. Tam udělal žabí kličku a zmizel znovu pod hladinou. Matěj tajně zadem proplížil dovnitř.

Ke své smůle nepostřehl mladého pana Bonifáce, syna rychtáře Habaďůry, který si taky myslel na Madlenku. Byl tak potěšen zavřeným Matějovým pekařstvím, že jej musel na procházce obhlédnout. A pekaře rychtářský synek s jistotou poznal.

Knížepanští vojáci zatím hledali Matěje u Madlenky. Byli by už odešli s nepořízenou, když tu si kaprál všiml, že se na polici mezi malovanými hrnečky cosi blýsklo. Přiskočil a vytáhl odtamtud démantovou náušnici.

„Tak tohle bychom měli,“ řekl vítězoslavně s vidinou aspoň částečného knížecího uspokojení a metálu na klopě svého vojenského kabátu. „A zloděj jistě nebude dalako,“ změřil Madlu pohledem. „Chopte se jí!“ zavelel svým vojákům, a nedbav pláče vdovy Vokjaté ani proseb udiveného děvčete, nechal ji odvést do šatlavy.

Druhý den ráno potkala na tržišti starostka Řimbabová rychtářku Habaďůrovou. Ta se k ní hned přitočila a vyložila Řimbabce, jaké že to měl jejich Bonifác v noci vidění. Řimbabová postavila košík na zem, aby ji nezdržoval v běhu, a metelila si to kalupem za svým Řimbabou.

Starosta ještě v noční košili a špičaté hajátkové čepičce vyspával sladký dvanáctinásobný sen o dvanácti švestkových knedlících, pěkně máslem maštěných a mákem vrchovatě sypaných. Už už otevírá ze spaní pusu, aby mu tam vklouzl ten sedmý, polehoučku, a inu, jako po másle... Vtom mu z něj setřásla mák jeho Řimbabka, jak ho drapla za košili.

„Honem pošli dráby do pekárny, Matěj se v noci vrátil,“ lomcuje mužem, jako když načape děvečku v komoře na uzeném.

Starostovi knedlíky rychle zhořkly na jazyku. Rozespale se posadil. „A která ty vlastně seš?“ mžourá na svou ženu. Ta spráskla ruce: „Můj ty Tondo kolenatej!“ Zatřásla jím ještě jednou: „Slyšíš? Matěj je doma. Dej ho hned sebrat!“

Ale starosta jen mávl rukou, překulil se přes svůj majestátní břich pomaloučku na druhý bok a zkouší přivolat zpátky knedlíkový sen.

Starostka nečekala. Popadla lavor s vodou, co právě přinesla služka starostovi na umytí, a chrstla mu studený mokrý budíček přímo do obličeje. Řimbaba zahromoval jako deset čertů a vylítnul z postele: „Od kdy má starostova žena právo na takové způsoby?“

Jenže ona jen uraženě přes rameno: „Jak myslíš. Když nepřivedeš Matěje na zámek ty, přivede ho tam rychtář. A shrábne metál on. A možná nejen metál!“

Starosta musel uznat, že na tom asi něco bude. Ani se nezdržoval oblékáním a rovnou si dal zavolat dráby. Ať prý mu pekaře přivedou po dobrém nebo po zlém. Sám se začal svátečně strojit, že si pro tu pochvalu dojde hned, jak s uprchlíkem stanou ve dveřích.

Matýsek už tou dobou věděl od skřítka Drobátka, na čem je. Ale netušil, jak z toho ven.

„Dovnitř už všichni nepůjdou,“ přemýšlí nahlas Drobátko. „Vědí, jak dopadli knížepánovi vojáci.“

Potom šel, udělal nad jedním koláčem tajné skřítkovské znamení a podal ho Matějovi: „Nic se neboj a klidně s nimi jdi ke starostovi. Až přijde pravá chvíle, foukni na něj přes ten koláč.“

To byla celá veliká učenost.

Když drábové přišli, vzal si tedy uzlíček a bez reptání šel vstříc osudu.

Jen co vyšli na rynek, dolehlo k němu odněkud shora: „Matýsku!“

Pekař se točí jako na obrtlíku, ale nikoho nevidí. Až nahoře v šatlavě stojí u maličkého zamřížovaného okýnka jeho Madlička. A znovu volá: „Matýsku!“

Matěj se vytrhl drábům a je skokem u vězení.

„Kdo to udělal?“ obořil se na ně, když jej dohonili.

„Má, co si zaslouží. Sebrala kněžně drahou náušnici,“ zabručel mu v odpověď jeden z nich.

„To nemůže být pravda,“ rozrazil je od sebe rameny pekař.

„Nic jsem nevzala,“ zavolala dolů Madla. „Ale našli ji u nás doma.“

„Tak tohle je ta vaše spravedlnost?“ rozohnil se Matěj.

„Náušnice se našla v chalupě vdovy Vokaté,“ zabručel jiný dráb. „A vůbec. Tobě to může být jedno. Dnes máš svatbu s Elizabetkou.“

„Nikdy,“ chtěl říct pekař, ale něco mu připomnělo koláč od Drobátka. Spolkl tedy slovo na jazyku, mlčky se otočil a šel.

„Matěji!“ volala za ním Madlenka, ale marně. Ani se neohlédl. Smutně usedla na postel. Copak už ji nemá rád? Klidně se ožení s tou panskou holkou? Z očí jí vytryskly slzy veliké jako korále...

Pekaře zatím přivedli před starostu. Řimbaba si zamnul ruce.

„Tak,“ povídá potom mírně, „už můžu jít pro tu pochvalu.“ A vstal.

V tu chvilku Matěj vytáhl koláč a opatrně, aby to nikdo neviděl, přes něj foukl proti starostovi.

Protože vedle svého muže stála Řimbabka, dostala i ona díl drobenky z očarovaného koláče do očí a do nosu. A věci začaly jít lícem narub.

S oběma se zatočila země, a když dosedli na židle, jako by v nich rozum pracoval obráceně.

„Pusťte ho!“ zavelel Řimbaba. Sáhl do truhly a dal starostce celý měšec dukátů na nové šaty. Řimbabová zase skočila k oknu a křikla na služku, ať si vezme v komoře štangli uzeného.

Pak dal starosta napsat úřední lejstro, že dnes rozdává krejcary poctivým trhovcům. Zítra si mají přijít řemeslníci a pozítří služebné z celého města Jičína.

Starostka odběhla vlastnoručně uvařit oběd pro tu velikou návštěvu i pro vlastní služebnictvo.

Matěj byl jako u vytržení a v duchu se smál povedenému kousku skřítka Drobátka. Nesměl však ztrácet čas. Využil nepozornosti drábů a proklouzl ke své pekárně.

Jenže když se pořádně podíval, visela na dveřích do krámku cedule. A na ní stálo, že knížepanským rozhodnutím propadají krám i pekárna rychtáři Habaďůrovi.

To se totiž zatím rychtář na zámku pochlubil s viděním svého syna Bonifáce.

Kněžna změřila spatra Habaďůru i knížepána a škrobeně řekla: „Mon šér, vypadá to, že ten chlapec má lepší oči než celá ta vaše slavná armáda.“

Knížepán zlostně zadupal, až mu uletěl knoflík, a křikl: „Když je to tak, Matějovo pekařství propadá k užívání rychtáři Habaďůrovi a jeho rodině!“

Kněžna jej odměnila sladkým úsměvem a oba ještě odešli dospávat do svých komnat.

Sebelítost den ze dne přestávala být na zámku pouhým stínem. Když kněžna zamířila dlouhou chodbou do své ložnice, náhle se proti ní otevřely dveře a v nich stála bohatě oblečená vznešená dáma. Rozpřáhla náruč a spěchala vstříc překvapené kněžně: „Konečně tě zase vidím, drahá Filoméno! Ale božínku, copak jsi tak rozrušená? Tváříš se, jako bys mě viděla poprvé! Což se na mne nepamatuješ?“

Kněžna zkoprněle zavrtěla hlavou.

„Nepamatuješ?!“ předstírala Sebelítost údiv. „Já jsem přece tvá teta Matylda. Dlouho jsem tě neviděla, pravda. Pamatuju tě, když jsi byla ještě takhle maličká. A naposledy jsem tu byla, když měla Bětuška páté narozeniny. To bylo tehdy slávy! A vida, dnes už je to děvče na vdávání. Zanedlouho sem za mnou přijede přítelkyně. Nevadí ti to, viď? Znám tvou pohostinnost...“

Nedala kněžně možnost cokoli říci, ale ani přemýšlet. Ta, nečekajíc žádné lsti, uvěřila jejím slovům. Sebelítost se nastěhovala k ní do společné komnaty pod záminkou, že chce o svou neteř pečovat.

Matěj teď stál před krámem jako hromádka neštěstí. Pak si vzpomněl na Madlenku a spěchal k šatlavě.

„Majdalenko,“ zavolal opatrně nahoru.

Madla je hned u okýnka s tlustou mříží.

„Musím utýct,“ řekl jí polohlasně. „Pošlu ti zprávu po pěničce.“

Jenomže vtom ho někdo drží za rameno. A on je to sám rychtář.

„Na zámku už na tebe čekají,“ ušklíbl se a natočil si licousky. Dal znamení a hned přiskočilo deset drábů.

Matěj si jen povzdechl. Drobenka z koláče byla pryč a sám proti takové přesile neměl naději. Smutně pohlédl k zamřížovanému okénku a pak už ho odváděli vstříc nevítané svatbě.

Když rychtář přivedl Matěje na zámek, pohlédla na něj kněžna spatra lorňonkem, načež řekla po francouzsku: „Se nepa posíbl.“ Že není možné, aby si bral jejich Elizabetku tak, jak je. A hned mu dala vzít míry a napsat až do Bruselu, aby tam pro něj ušili šaty jaksepatří nóbl.

„Tak,“ řekla Matějovi, když osaměli, „zatím si tu aspoň zvykneš. Elizabetka se na tebe hněvá, vzkáže ti milostivě, až ji přejde zlost.“

Po těch slovech luskla prsty a ze všech dveří se začali trousit sloužící. Jeden nese sametové kalhoty, druhý hedvábný krejzlík, třetí zlaté střevíce se stříbrnou přezkou, čtvrtý vestu zdobenou drahokamy.

Napřed ho vykoupali, pak ustrojili, naondulovali a navoněli parfémem až z Paříže. Matějovi to úplně vzalo rozum. Sedí na zlaté židli a už se tváří jako pán. Když mu sám knížepán podal tabák ve stříbrné tabatěrce, byl už z pekaře Matěje málem hrabě.

Kněžna zavolala lokaje Žána, aby mu ukázal jeho komnatu.

„Co vy na to, mon šér?“ zeptala se kněžna knížepána, když byli sami.

Knížepán jí políbil ruku: „Jste má chytrá hlavička.“

A oba se radovali, jak jim na Matěje vyšlo.

Také na hradě Velíši bylo veselo. Povětřím létaly jiskry od ohnivých košťat, kouř z kotle lidské zloby sílil a páchl po síře. Čarodějnice pod ním přikládaly polínka z dobře mířených slov a vět, z urážek, lží a křivd. Uměly mistrně vystihnout, co na koho platí, a tak našeptávaly a našeptávaly. Každé takové šeptání se změnilo v polínka, jimiž babizny zatápěly pod kotlem člověčího vzteku a neštěstí.

Čím víc topily, tím hustší vycházel dým.

Čím hustší byl dým, tím snáze se mohl ve vhodnou chvíli změnit v mrazivou jinovatku.

To ovšem nebylo to křehké, krásné sněhové jíní, které přináší potěchu a půvab. Tohle čarodějné pálilo mrazem a omotávalo lidská srdce. A když je sevřelo ledovým stiskem, nebylo už člověku pomoci. Navždy upadl do moci Sebelítosti a Beznaděje.

Kolem čarodějnic divoce tančily jejich služebnice. Maličké rozjívené, střapaté a šilhavé Pochyby, trochu větší vyjukané a rozcuchané Pověry a do třetice velké zákeřné, škodolibé, jízlivé a zlomyslné Pomluvy s hadíma očima, ostnitými vlasy a v šatičkách z bodláčí a trní. Všechny se radují z každého zlostného slova, z každé špatné myšlenky, z každého nedobrého činu.

Hořící pometla píší do temné noci tajemné černokněžnické klikyháky, sírový kouř vytváří na nebi podivná písmena, jež se vzápětí vzněcují plamenem.

Z mrazivého dechu Sebelítosti a Beznaděje a sírového dýmu vyrůstá na nebesích bílý ledový palác a zahrada se stromy a keři z věčného sněhu. Odtud klesají k zemi, těšící se na příchod léta, velké palčivé sněhové vločky. Kam dopadnou, zůstane studená spoušť. Království dvou čarodějnic.

Rozcuchané Pomluvy, co už stejně bodají lidi k nevydržení, dostávají tím dýchnutím do rukou špičatá kopí z rampouchů, ostrá zrovna tak, jako člověčí klevety.

Z oken ledového paláce vylétá krutá Fujavice. Je oděna v temně fialový šat, dlouhé rozcuchané vlasy kolem ní vlají všemi směry. Nesmlouvavým závanem smetává všechno kolem sebe. Kácí stromy, odnáší střechy, zalyká noční ptáky i zvěř, zasypává cesty závějemi, lidem zalepuje oči, uši i ústa, vodu k napití mění v led.

Větve zlámané mrazem padají na ledovou pláň v místech, kde ještě ráno byl lán zrajícího obilí. Tolik toužily nést na podzim ovoce, a teď tu leží prosté naděje i života. Maličká zelená jablíčka, jež měla dorůst ve velké šťavnaté plody, jsou beznadějně bílá. Strom nad nimi spíná větve a pláče potok slz. K sebelítosti má však daleko. Proto ho nelítostný chlad zatím nechal žít. Podobně se děje lidem v podhradí.

Větrná smršť fičí nad hradem Velíšem, točí se do vichrového víru, láme stromy v pase, rozbíjí srdce zmrzlá nedostatkem lásky. Krade jim uschovaná, dávno zapomenutá zrcátka štěstí a rozbíjí je na tisíce droboučkých střípků, které už těžko někdo slepí... Leda veliký žár lásky.

A kde je vůbec láska? Kde se toulá? Proč nezabrání černokněžnickému řádění? Možná se někde ztratila... Ale kdo, kdo ji mohl ztratit, že z toho tolik mrazí? Tak přemýšlejí nešťastníci v chalupách.

Vprostřed netopýřích a muřích rejů zní táhlý nářek a pláč, jenž lahodí uším Sebelítosti a Beznaděje jako nejsladčí píseň.

Brzy začaly jejich služebné obcházet jičínský zámek, skřítkovské Pochyby se v něm nakonec usídlily natrvalo. A už pomalu připravují pěšinku pro mnohem silnější Pomluvy.

Vrátí se někdy Láska zpátky?