Na druhý den byla v Jičíně veliká sláva. Městem projížděl císařpán a měl se stavit u zdejšího knížepanstva k odpočinku.

Kočár vjel na velké náměstí. Najednou, už jen na dvě koňská popoběhnutí od zámku, dal císař prudce zabrzdit. To se mu mihla kolem okýnka Madlička.

Jeho Výsost odhrnula záclonku a oslovila překvapenou dívku: „Jak se jmenuje, děvče?“

Přistoupila blíž, poklonila se a nesměle odpověděla: „Madlenka, Vaše Veličenstvo.“

„Nechtěla by sloužit in Wien? Ve Vídni?“ pokračoval vlídně. „Její krásná tvárž by byla ostoba mého dvora. Copak umí?“

„Naposledy jsem byla na zámku kuchařkou,“ řekla.

„Ja,“ usmál se. „Excelenter. To se srovna fiborně chódi. Sbalila si, co má, a sitra v tuchle chodina počekala na kraji Jičína u cesta na Prag.“

Madla se znovu poklonila, císař jí pokynul a kočár se na jeho znamení prstem v jelenicové rukavičce hnul směrem k zámku.

Když se o té novině dověděli, nedali knížepán s kněžnou a s Elizabetkou před císařem nic znát, ale o samotě se radovali, jak jim všechno pěkně vychází.

 

Madlenka si doma sbalila skromný uzlíček. Nic nedala na pláč a prosby své maminky, málem se ani nerozloučila. Zapomnětník už v ní začínal pracovat a pomalu měnil její srdce v kámen.

Večer vdova Vokatá seděla na lavičce na zápraží a smutně přemýšlela, co se s tou její holkou stalo. A vzpomínala, jaké to bývalo hodné a milé děvče.

Náhle se před ní zamlžilo, obláček houstnul a houstnul, až tady zničehonic stojí víla.

„Netrap se,“ povídá polehoučku, aby ženu nepolekala. „Ty čáry má na svědomí bába Sebelítost z hrádku na Velíši. Dala kněžně zapomnětník a ta v přestrojení nalila odvar z něho Madlence do pití.“

Adélka si povzdechla. „Bába Sebelítost se vyzná v čarování a špatné je jí k užitku.“

„Aby proti chudé holce kula takové pikle sama kněžna...“ vrtěla nevěřícně hlavou Madlina maminka. „To mi nejde na rozum...“

Adélka si vzpomněla, že musí s tou smutnou zprávou za Matějem. Rozloučila se a už zase jako obláček mlhy spěchá dál.

„Copak tak smutně, panímámo,“ ozval se náhle za pradlenou ženský hlas, až sebou cukla leknutím.

„No tak, což jsem vás polekala?“ omlouvá se vlídně stařenka. „Nemějte mi to za zlé, to jsem nechtěla.“ A jemně se dotýkajíc vdovina ramena, sedá si opatrně k ní.

„Můj Bože, kmotřičko, to jsem ráda, že vás vidím. Aspoň na tu bolest nebudu sama,“ vzlykla Madlina maminka a chytla cíp zástěry, aby si utřela oči od slz.

„Jenom se svěřte, však víte, že jste jako moje krev,“ vzala ji kmotra chlácholivě za ruku.

copyright cindy47452 (c) flickr.com

 

„Mad... Madlenka odešla... do Vídně...“ vypravovala ze sebe mezi vzlyky.

„Do Vídně?“ zaskočila novina kmotru. „A co to?“

„Vypila odvar ze zapomnětníku. Snad jí to dala kněžna... Ani se nerozloučila...“ zakryla si panímáma nešťastně dlaněmi tvář. Kmotřička zaraženě umlkla a smutně sklopila hlavu.

„Vida, vida,“ vzdychla potom s pohledem upřeným k zemi. „Jemináčku, jako dnes to vidím, když jsem jí byla za kmotru. A už je to dvacet let. Zrovna jsem si říkala, že jí dám k narozeninám malované hrnečky a povlečení na peřiny... Šak holka už jistě bude brzy potřebovat výbavu... Příští neděli by je měla...“

„A předevčírem to navíc bylo sedm let, co se mi Josífek nevrátil z Rakous. Na Jana...“ nestačila už panímáma chytat slzy do zástěry.

„Baže,“ povzdechla kmotra podruhé. „Váš pantáta byl hodný a poctivý člověk, dej mu, Bože, lehké spočinutí. Každý rok mu na Jana zapaluju svíčku. Škoda ho, přeškoda...“

Soucitně obejmula vdovu kolem ramen.

 

Matěj zrovna vařil bramborovou polévku s čerstvými hříbky. Vůně od ní byla na celou paseku. Adélka se zhluboka nadechla, aby si jí užila. Bramboračku ještě nikdy neochutnala. O to víc ji mrzelo, že Matějovi nese špatné vyřízení. Leč co naplat, říci to musela.

Najedli se a přišel čas na Adélčino povídání.

„Tak ti pěkně děkuju za vyřízení,“ povzdechl si a víla nevěděla, jak ho potěšit.

 

Od hajného a Matěje se Adélka svezla na mírném vánku foukáčku za vodníkem Hrazinkou. Sedli si spolu na hráz mezi rybníky Šibeňákem a Hádkem a koupou nohy ve vodě. Hrazinka pro lepší vyžití a Adélka jen tak.

„Ať mi někdo něco říká o spravedlnosti,“ rozčílil se vodník a zahrozil zaťatou pěstičkou k jičínskému zámku. „Tohle je veliká špatnost!“

Zmizel na chvilku pod hladinou, a když se vynořil, podal víle štičí šupinu.

„To je svatojánská ouplňková,“ povídá. „Dobře ji schovej, jednou v ní třeba bude Madlenčino a Matějovo štěstí.“

Adélka přikývla a schovala tu vzácnost do tajné vílí kapsičky, co se zamyká petrklíčem a odemyká čarovným věnečkem ze třinácti pomněnek.

Vlnky na stříbrném rybníce se třpytily ve světle usínajícího slunce jako tisíce drahokamů a hladinu lehce pokryl narůžovělý a namodralý nádech. Možná to byl jen odraz nebe posetého nadýchanou něhou červánků. Ale třeba se zrovna radostně prošly mokrou cestičkou Matějovi a Madlence naproti nerozlučné sestřičky Láska a Naděje. Kdo ví?

 

Na zámku se zatím schylovalo k dalšímu spřádání pavoučích sítí. To totiž kněžnu Filoménu napadlo, že bába Sebelítost má na svém hrádku Velíši jistě koření a bylinek habaděj a na všelico.

Ani ji pod rouškou noci stráže nepoznaly, když vyjela ze vrat na svém grošovaném koni.

Hrad už z dálky připomínal tajemné čarodějnické sídlo. Stromy ho v stříbřitě bledém a unylém svitu měsíce, toho věčného patrona a ochránce zamilovaných, ale i kouzelnic, černokněžníků a čarodějnic, stínovaly děsivými obrazy. Sovy a výři tu houkali ještě o několik not hlouběji, netopýří letky křižovaly temné nebe nad věžemi. Lesem se co chvíli ozývalo tlumené kvílení, suché větvičky praskaly pod neviditelnou nohou. Tichý šepot větví se mísil se svistem silného větru a nářkem meluzíny. Nebýt ohniváče přebíhajícího přes cestu, poutník tu neviděl na krok. Když v dálce zaječela černá kočka, rozklepala se kněžně kolena.

copyright (c) flickr.com

Ani na samotném hrádku to nebylo o nic lepší. Pavouci opřádali rohy i dveře, myši běhaly pod nohama a v jedné chvíli kněžna zahlédla zmiji vinoucí se po schodech. Už už si byla jista, že musí v tom okamžiku omdlít hrůzou, když se před ní otevřely dveře a čísi kostnatá ruka ji vtáhla dovnitř.

 

„Tak ty chceš vyzdravit jičínského starostu? Hmm,“ zamyslela se stařena, když se vše dozvěděla.

„Bojím se, aby jeho konání nevyvolalo mezi lidem nějakou rebélii proti vrchnosti,“ řekla kněžna.

„Byl by jeden lék, ale nesmíš to poplést. A nezapomeň, že každý sklidí jenom to, co sám zaseje.“

Chvíli něco štrachala v truhle, až konečně vytáhla ze dna pytlíček.

„Podívej,“ dala kněžně přivonět. „Tady je trojí bylina a trojí koření. Habaděj, všelico a vracenka. Každá z nich může působit hodně jako bylina, nebo s malým účinkem jako koření. Záleží na tom, komu dáš vypít jejich odvar. A dobře si pamatuj – aby působil špatnému k potěše, nesmí tobě ani tomu, kdo to má vypít, přejít přes cestu Láska nebo Naděje.“

„Co by se stalo?“ zeptala se vystrašeně kněžna.

„Dopředu ti to říct nemůžu. Ale nejspíš by ses hodně divila,“ odpověděla tajemně baba a natáhla kostnatou dlaň. Kněžna sáhla pod sukně do kapsáře pro dukáty.

 

Matěj si zatím nahlas zoufal. „Co si počnu?“ chytal se za hlavu. „Madlička už mě nemá ráda.“

A že nemůže jen tak sedět, jestli prý není potřeba v lese něco pokácet, aby tu zlost a žal ze sebe snad nějak dostal.

Hajný seděl, koukal do prázdného hrnku a pak vzdychl: „Teď už vím, co je to láska. Nevím ale, jestli bych o takovou bolest stál.“

Pekař si k němu znovu sedl. „Láska je krásná,“ řekl tiše. „Umí se smát a těšit tě i plakat a bolet. Moc bolet. Ale tak nějak zvláštně... Hezky. Víš, moje babička říkávala, že kdo má v životě štěstí, uvidí ji. Je prý růžová jako dívčí líce. Má tvář, podobu a srdce, je rozverná, křehká a něžná, ale i silná tak, že překoná nepřekonatelné a zlomí nezlomitelné, zranitelná a umíněná, svéhlavá a zrádná i odvážná, statečná a obětavá. Pálí i mrazí, hřeje i chladí, učí trpělivosti, i když může být někdy sama uchvátaná... Prý záleží na tom, jak ji cítíš ty sám, uvnitř v sobě, v srdci. Vidíš,“ sklopil hlavu, „a já jsem kvůli ní smutný jako šafářův dvůr, a přesto bych už bez ní nechtěl žít. Mám pocit, jako bych ji snad už kdysi zahlédl...“

Nějakou dobu oba mlčeli. Do ticha Matěj zas tak sklesle: „Kdyby byla Madla někde blízko, snad bych se jí připomenul. Ale ve Vídni...“ A mávl nešťastně rukou.

„Kruciš,“ zahromoval hajný. „Já ti, Matěji, aspoň vystřelím smutnou ránu.“

Došel k oknu, naládoval, vystrčil pušku ven a bum, prásk! - vystřelil, až to břinklo. A jak to břinklo, přistrčilo to taky Matějovi nápad.

„A to by v tom byl čert,“ vylítlo z něj. A bouchnul furiantsky pěstí do stolu: „Já si pro ni do té Vídně dojdu!“

Hajný se polekal: „Co když tě chytnou knížepánovi vojáci? Pořád všechno prohledávají, hlavně chalupy po vesnicích, jestli tě někdo neschovává.“

Pekař zavrtěl hlavou:  "Stejně by přišli i sem. Ono bude lepší, když odejdu. Pro mě i pro tebe.“

Hajný viděl, že není možné pekaře zdržovat. Tak jen vstal a pevně se objali.

 

Za svítání Matěj zašel k lesnímu rybníčku, kde hospodařil maličký vodník Mišpulík. Sahal pekařovi sotva po kolena, ale srdce měl jako ten rybník. Oba se moc spřátelili a často si na stavidle povídali. Mišpulík o vodě a o rybách a pekař o svém trápení.

Rybníček se zrcátkově lesknul uprostřed vřesoviště. Z jedné strany mu bělaly polštářem sasanky a konvalinky, z druhé modraly borůvky a ostružiny a ze třetí červenaly jahody a maliny.

Matěj natrhal hrstičku jahod a zavolal. Vodníček připlul k hladině jako štika. Vzal si od pekaře jahody a mlsně se do nich pustil.

„Jdu se rozloučit,“ povídá Matěj. „Musím do Vídně za Madlenkou.“

Mišpulík smutně zkroutil žabí rtíky. Když jej přešla první lítost, tiše řekl: „Jenže suchou nohou po vsích kolem Jičína sotva můžeš.“

„Vím,“ na to pekař. „Chtěl jsem tě poprosit o bylinu netopinku a svést se vodou.“

Dobře totiž věděl, že aby kouzlo účinkovalo, musí netopinku člověku podat vodník.

Ale vasrmánek jen zavrtěl hlavou: "Netopinka v lese neroste. A ani bych ti neuměl poradit cestu.“

Tak tam Matěj seděl bohatší o další starost. Musí se nějak dostat k Šibeňáku za Hrazinkou. 

Jedním si tedy mohl být jistý – čeká ho cesta zpátky do Jičína. Přes pole, louky a vsi plné vojáků...