2. kapitola pohádky O naději a lásce
Pekař Matěj rovnal rohlíky do
ošatek a zpíval si při té křupavě voňavé práci písničku o kumburském
zámečku, chlapci odvedeném na vojnu a uplakaných jičínských panenkách.
O knížecím rozhodnutí ke své smůle nic nevěděl.
Jak si tak prozpěvoval, vedle v pekárně něco hnulo těstem zadělaným na
preclíky. Chvíli se to všelijak převalovalo, mlelo, kroutilo a vrtělo,
když tu najednou hop! - a stojí tu skřítek Drobátko. A hned za Matějem
do krámu.
Píchl ho zezadu prstem. Pekař se otočil jako na obrtlíku. Chudák
myslel, že to už pro něho jde dráb. Spatřil skřítka a spráskl ruce:
"Jemináčku, ty jsi mi ale nadělení!"
Obhlédl si jej ze všech stran, a že z něj nebyl moudrý, zeptal se přímo: "Co jsi zač?"
Mrňous se uklonil na obě kolínka a povídá: "Já jsem tvůj pekařský skřítek. Můžeš mi říkat třeba Drobátko."
A pěkně popořádku mu vyložil, že takový skřítek je pro pekaře
veledůležitá věc. Stará se, aby bylo každé těsto, jaké má být. Dobře
vykynuté na chleba, rohlíky a kkoláče nebo zase správně umíchané třeba
na třenou bábovku s rozinkami.
Matěj se podivil: "A jak to, že tě neznám?"
"Už mě znáš," zatočil se Drobátko na patě. "My, pekařští skřítkové, se smíme ukázat, až když je tomu našemu pekaři do ouvej."
Matěj vzdychl: "To mně tedy je."
Drobátko si vylezl na stůl, aby to měl k pekaři přece jenom blíž, a
řekl: "A to ještě nevíš, že pro tebe knížepán poslal škadronu vojáků."
Matěj zůstal jako tumpachový. "Marjánko," sepnul ruce, "tak to je se mnou amen."
Vtom se ozval na rynku dusot nepočítaných vojenských holínek. Zavířily
paličky o vojenský bubínek a hned potom přišlo hlášení, že zítra
ráno si v kostele u Jakuba bere knížepanská dcera Elizabetka pekaře
Matěje. A že to bude velká sláva, ať se lidi přijdou podívat.
Matěj si dal nešťastně hlavu do dlaní: "A už je se mnou amen."
"A just není," povídá Drobátko.
Matěj k němu smutně vzhlédl: "Copak jsi neslyšel? Až pro mě přijdou... Škadroně vojáků se neubráním."
"To neubráníš," přikývl skřítek. "Silou na ně nemůžeš, to dá rozum."
Na pekaře sedají ty nejčernější myšlenky. Když byl smutnější než
šafářův dvoreček, ťukl se Drobátko do čela: "Už to mám!" A šeptem
potichoučku vyložil Matějovi svůj plán. A odešli spolu dozadu do
pekárny čekat na tu vzácnou návštěvu.
Jen za nimi zaklaply dveře, zadusaly znovu zvenčí vojenské holínky. A hned se hrnou dovnitř v čele s kaprálem.
V krámě Matěje nenašli, ale zezadu z pekárny ho slyší zpívat:Kumburskej
zámeček, vršku kulatýho, dostal jsem koníčka, dostal jsem koníčka
pěknýho, vranýho."
Vojáci se tam honem rozeběhli, ale ať koukají, jak koukají, Matěje
nevidí. Jen z rohu se od složených pytlů mouky ozývá pekařův zpěv:
"Trubači troubili, podkůvky klapaly..."
"Však už ti taky troubějí, Matěji," křikl kaprál a rozkázal: "Pekař je
v jednom z těch pytlů. Na pytle útokem! ajn, cvaj, draj!"
Vojáci se tam tedy rozeběhli, ale vtom se ozvalo z druhého konce, kde
byly srovnány košíky a nůše: "...jičínský panenky, jičínský panenky, ty
pro nás plakaly."
"Nemehlové!" hulákal kaprál. "Utekl vám!" A zavelel k útoku na druhý
konec pekárny. Jenže to už zase od pytlů: "Neplačte panenky a vy, moji
známí..." A když se tam na kaprálův rozkaz převalil útok, zase od nůší:
"...nepudeme sami, nepudeme sami, pudou všichni s námi."
Tak to šlo pořád dokola, až se vojákům pletly nohy křížkem do sebe a
kaprál křikl: "Halt! A obklíčit pekárnu!" Vojáci se rozestoupili po
celé místnosti.

copyright (c) crk.cz
"Teď už, pekaři, neutečeš," zasmál se kaprál. Vtom se ozvalo z obou
konců najednou: "Pudou tam hrabata, páni potentáti, nejedna matička,
nejedna matička musí zaplakati."
"Krajcelement!" zahromoval kaprál. "Himllaudon, jsi snad dvakrát?" Zpěv utichl. "Prohledat pekárnu!" zavelel kaprál.
Vojáci to tam obrátili vzhůru nohama, ale pekaře nenašli. Když už, celí
popletení, nevědělí kudy kam, sklouzla z jednoho z pytlů v koutě
šňůrka, kterou byl převázaný, aby se z něj nesypalo po pekárně. Zvedla
se mouka, a jako by ji někdo foukl, namířila si to vojákům přímo do
očí. Oslepilo a vylekalo je to tak, že nechali hledání hledáním, ani
nečekali na povel a utíkali ven v čele s kaprálem.
Když byl vzduch čistý, mouka se zatočila u stropu a pak pomalu,
volně dopadla zpátky do pytle. A zpoza něho vykoukl skřítek Drobátko. Z
druhého konce vylétla od nůší pěnička. Sedla Drobátkovi na rameno a
mrkli na sebe pravým očkem, jak se jim zdařilo napodobit pekařův hlas.
A kde je Matěj?
Mašíruje si to zrovinka kolem rybníku Šibeňáku do Kacákovy Lhoty.
Na tom rozcestí, kde se uhýbá do Robous, jako by mu přeběhl před očima obláček mlhy. A stojí tu jemná panenka.
"Ty jsi víla," lekl se Matěj. Ale ona se jen rezedkově usmála. A
povídá: "Neboj se, vím, co tě trápí. Chci vám oběma s Madlenkou
pomoci."
Matěj vzdychl: "Jak ty bys mohla, taková křehká panenka... Za mnou
určitě vyšlou vojáky!" Adélka se usmála heřmánkově a vzala pekaře za
ruku: "I křehká víla má svoji sílu. Zvlášť když se v lecčem vyzná."
A vede ho loukou i polem dál a dál, až na hráz mezi rybníky Šibeňákem a Hádkem.
Na hrázi už na ně čekal vodník Hrazinka, co měl ty dva rybníky na
starosti. Sedí si tam pod jívou a máchá nohy ve vodě pro lepší vyžití.
"Kam máš namířeno?" zeptal se Matěje přímo.
"Do Kacandy, k Madlence," zasnil se pekař.
Ale Hrazinka jen zavrtěl hlavou. "To dá rozum," zaťukal si prstem na čelo, "že tam tě budou hledat nejdřív." Matýsek zesmutněl.
"Tady taky zůstat nemůžeš," vzdychla Adélka. "To je pravda," povídá Hrazinka. "Pročešou celé okolí."
"Ale jak z toho ven?" zoufá si pekař. Jenže vodník s vílou jen pokrčili rameny. A tak tam seděli na hrázi a vymýšleli.
Na zámku se zatím dělo boží dopuštění.
Knížepán se roznemohl, že má tak neschopné vojáky.
Kněžnu popadly mdloby z té ostudy, že ženich utekl.
A Elizabetka? Ta vyváděla ze všech nejhůř. Vztekala se, ječela a rozbíjela, co jí přišlo pod ruku, že Matěj vzal do zaječích.
Když se kněžně ulevilo, přišla za knížepánem. "Mon šér," řekla ostře,
"ten pekař pohrdá vaším nařízením." Posadila se k zrcadlu a pro
uklidnění si pověsila na krk démantový náhrdelník. Dívala se, jak se v
zrcadle hezky blýská, a těšila se s ním. "Jestli si s tím Matějem
neporadíte, nejste u mě kníže!" dodala ještě. Usmála se do zrcadla na
svůj náhrdelník a z té krásy málem zazpívala: "Tré, tré žoli, tré žoli,
šarmán!"
Knížepán zavzdychal a posadil se na posteli. Najednou z ní vyskočil a
rozeběhl se k otevřenému oknu. Zahrozil pěstí směrem ke Kacákově Lhotě
a křikl: "Však my tě, Matěji, dostaneme!" Ani si v tom rozčilení
nevšiml, že z římsy ulétla pěnička. Potom se chytl za hlavu a křikl
podruhé: "A obkladek se bude vyměňovat co chvíli!" Kněžna se líbezně
usmála a zazvonila na zvonek.
Přiběhli tři komorníci. Kněžna jen ukázala prstem na knížepána a řekla:
"Studený obkladek se bude vyměňovat, jak knížepán řekne!" A tak se tam
ti tři posadili a čekali, až knížepán řekne.
Kněžna se dál radovala z náhrdelníku. Pak si vzpomněla, že k němu má
ještě náušnice. To bude teprve krása! Otevřela skříňku - a vykřikla:
"Mon šér, jedna je v luftě! Pryč!"
Knížepán odhodil z čela plátýnko a otočil oči v sloup. Pak se pomalu
posadil a unaveně se zeptal: "A hledala jste dobře, ma šér?"
Kněžna vztekle zadupala kramflekem: "Nejlíp, co to šlo!"
Knížepán si dal zavolat kaprála a povídá: "K hledání pekaře přibrat
pátrání po kněžnině náušnici." Pak vstal, došel pomalu ke kaprálovi a
zblízka mu do obličeje křikl potřetí: "Jak tu nebude vcukuletu i s
Matějem, sloužíte vy vcukuletu v Šoproni! Jasné?!" "Jasné!" rovněž
křikl pěkně po vojensku kaprál a zasalutoval k vojenské čepici, div si
neurazil ucho.
Na hrázi mezi rybníky Šibeňákem a Hádkem jsou ti tři zatím stále bez
rady. Až tu najednou se Hrazinka břikl do čela, že to rozvlnilo vodu:
"Už to mám! Jediné místo, kde tě nebudou hledat, je teď přece tvoje
pekárna! Až to u Madlenky prohledají, můžeš se zkusit vydat za ní."
Matěj radostně vyskočil: "To je pravda!" Pak mu ale zase zvadlo do
smutének: "Jenže jak já se tam vrátím? Celý Jičín je na nohou!"
Ale Hrazinka ase jen usmál. Utrhl pod hrází, těsně nad hladinou, kde už
břeh jemným jazýčkem olizovaly vlnky, bylinku netopinku a podal ji
pekařovi. "Aby ti voda neublížila." Pak vzal Matěje s sebou pod
hladinu.
Víla Adélka stála na břehu a přála mladému pekaři štěstí...