Seděli jsme na rozpáleném kameni a pozorovali nekonečnost nebe. Jsou to jen oblaka a taky jim nikdo neříká, čím musejí být, řekls tiše mezi šuměním listů jednoho velmi starého olivovníku, kam jsme chodily kdysi s ostatními dívkami. Jsou to jen honicí psi a vlasy bereniky rozevláté po denní obloze.
„Počkej tu na mě.“
Kámen se zalil stínem a slzou, ale nezůstal sám. Chlapcova ruka se nečekaně vymrštila a nekonečně dlouho svírala matčinu ruku. Nejistota mu sevřela hrdlo jako svěrákem, jak jasné se najednou zdály všechny křivky na stromě s olivami, jak neskutečně modré nebe bylo?
„Mami..!“ vykřikl tlumeně sotva šestiletý Gulian, když se mu dlaň jemně vytrhla a stín ve tváři se zacelil docela, „Mami!“

Po cestě se blížili dva muži na koni. Jeden si pískal veselou melodii a co chvíli hladil koníka po lesklé šíji, zatímco rukama trochu pohupoval do rytmu. Kolega se hrbí na koňském hřbetě jako brambora s ještě nevyrašenými očky. Beránek ve tvaru lodi se plaví přímo nad jejich hlavami.
„..a má milá z vesnice – to je teda dračice... - “
„Prosímtě Tenno, můžeš na chvilku přestat?“
„..A můj koník v ohradě – zase trhá opratě..“
„Tenno!“
„Ano, kamaráde?“
Klisna pod Valissem se otřásla, zvedla žíně a zůstala stát.
„No tak kamaráde, vždyť je tak krásně a vzduch dnes úžasně voní!“ zatrylkoval Tenno, třicetiletý chlapík z vesničky na úpatí Apenin s rukama jako lopaty a s očima jako koňské podkovy.
Zakroutil vesele hlavou, pobídl koníčka a dal se znovu do zpěvu. Valisso seděl zarputile na kobyle, která se zabývala vyprazdňováním střev, a mračil se pod větvemi starých stromů podél cesty.
„Ještě jednou refrém a - ..!“ zabručel medvěd s plavými řídkými vlasy a popohnal zlenivělou herku k pohybu.
„Co je to?!“ vykřikl najednou Tenno vpředu, několikrát se otočil, pohledem přecházel z Valisse na zem před sebe a zpět, než seskočil a sehnul se.
Zvědavý Valiss se najednou rozjel, až kobylce odlétávala hlína od kopyt, když klusala houpavým pohybem vpřed - nakláněl hlavu dopředu a rukama křečovitě svíral koňský krk, vítr mu najednou nevadil. Po několika metrech se svalil z kobyly a než se postavil, Tennovi uniklo tiše:
„Malej, vyzáblej kluk...“

Ta žena co mi dnes pokládala horkou ruku na čelo prý není moje matka špatně si na to vzpomínám jaká byla už je to tak dávno
deset let
nevím je to dlouho je to jako roky tady pod olivami kde jsem honil koně v ohradě a dával jim jména když cválali stínem
„Posaď se,“ šeptla matka a vstala z jeho lůžka.
Ležel na čistě povlečené posteli a pod hlavu mu někdo dal svazeček bylinek z horní louky, kam ještě před měsícem chodil s Jiskrou a Bačkorkou. Pohladila ho ještě jednou po studeném čele, až se otřásla z jeho chladu, a dlouze se zahleděla do jeho napuchlých očí. Přes celou bulvu se táhl odraz světla, který zdeformovala panenka do zrcadla její vlastní tváře. Lekla se té ženy s neupravenými vlasy – lekla se té malé žilky v bělmu – rychle svezla ruku z čela a odhrnula synovi vlasy.
Přeci to není tak dávno co jsem si tě vyprosila od Boha přece jsem nemohla tak zestárnout přece mi tě Bůh nebude brát teď když jsem přišla o muže přece mi tě Bůh nebude brát
„Teď,“ vydechla pouze, když se dokázala odpoutat od těch jeho očí.
Calci, chlapec na lůžku s květinami, se zachvěl, když promluvila, a prudce se pokusil posadit se. Zesláblé ruce mu to ale nedovolily.
„Matko!“
Očima zabloudil oknem ven na zahradu s jedinou olivou, k níž vždycky táta chodil a společně sbírali hořké plody, které potom nakládali na několik týdnů do slaného nálevu a na které chodil, když ho honila mlsná – tu noc šel také na olivy.
„Neboj se, Calccio,“ vycítila jeho obavy a očima zabloudila tam, co on, „zase se tam dostaneš. Brzo! Za pár dní!“
„Jestli mi něco může zachránit nohy - “
Natáhl se po okenním rámu a jeho tělo ho ztuhle následovalo:
„Tak je to má dulcia Jiskra!“
Někde tam za těmi stromy a ohradami se zrovna teď laškovně natahuje po Bačkorce a zvedá žíně vysoko do slunečního svitu.
Bože teď mi ho neber teď mi ho neber vždyť jsem tě tolikrát prosila a tolikrát jsem klečela na holičkách ale tys byl milostivý milostivý dívala jsem se do oken ostatních lidí nežs mi nadělil mého syna a teď mi leží už několik dní a rána v pánvi mu mokvá pořád víc doktoři by možná věděli avšak kde na to vzít tady pod horami prodej hříbat je čím dál těžší

copyright Vojtěch Herman (c) biolib.cz

Propadl zpátky do tmy. Slunce z korun stromů a z listů kéřů zmizelo, jako když tma zaryje své horké prsty. Prohlížel si svoje ruce jako něco cizího, když najednou, v podivné agonii, chytil i ty matčiny položené klidně na přikrývce a zíral na ně svýma překrvenýma očima. Maminka se zachvěla, jako by čekala něco hrozného. Těžce vydechl.
Říkali mi vždycky že mám po tátovi oči jako podkovy a smích jako perlík a jiskry a podle nich jsem svoji první kobylku sedlal sedlal jsem Jiskru hříbátko s překrásnýma nohama a hřívou podobnou tátovu Albiterrovi je to přece jeho dcera je mu podobná ty ruce ty mamčiny ruce vždyť já nemám ani z poloviny takové ruce

Poposedla si a sledovala jeho šílené oddechování, kdy se mu hrudník zvedal a klesal jako měchy, které někdo silou tiskne, které se vzpouzejí, ale kterým nikdo nepomůže.

Najednou sebou cukl, až se mu objevil lekhý úsměv ve tváři. Jako šílenci.
Pamatuju si jak jsme si s maminkou hráli jednou se popálila u kamen říkala že jí zůstala jizva na malíčku
Jizva nebyla.

„Jsem tvoje matka.“
Jiskra neposedně popošlápla, až měl co dělat, aby ji udržel stát.
„Nezlobte se, mám .. -“
„No tak, Guliane! Ty si na mě nevzpomínáš? Guliane!“ křičela zahalená do otrhaných hadrů a vrhla se do cesty koni, jenž se chtěl už už rozjet.
„Já mám právo na tvůj život a na tvoje děti, ne ona!“
Díval se do očí své rodičky, ženě, kterou potkával skoro pravidelně na trhu a pokradmu se na ni díval – poznal ji, přestože měl výpadky paměti po té osudné noci, útržky útlého dětství se vrátily jako ptáci, kteří se vracejí do hnízd. Později i zahlédl jizvu ve tvaru U na malíku její ruky.
„Nejsem Gulian, paní,“ odvětil Calci klidně.
Vždyť jsi léta věděla kdo jsem a nikdy jsi nepřišla
„Jsem Calci, syn Tenna z domku pod -“
„Nesmíš si ji vzít! Nikdy!“
Chytila Jiskru za otěže a její tvář se zkřivila jako špinavý papír.
„NIK-DY!“
Chtěl jsem tě najít když mi došlo že oni nejsou praví chtěl jsem osedlat Jiskru a jet hory doly za tebou a tys přitom celou dobu žila v protějším svahu a za jasného počasí se na mě dívala jak vyrůstám

„Chci projet, paní,“ řekl Calci a pobídl kobylku.
Ta nastražila uši, zatancovala a vyhýbala se ženě na cestě, jenže ta se nechtěla vzdát a věšela se na mužovy nohy:
„Nepojedeš za ní, že ne! Přeci si ji nevezmeš, vždyť ona nemá ani za nehet co ty! Doufala jsem, že cos ušetřil, dáš své chudé matce!“
„Neznám Vás, paní,“ pokračoval stále nezměněným hlasem Calci, „moji rodiče jsou nahoře mezi oblaky a byli to ti nejlepší rodiče na světě. Dal jsem jim všechno, co jsem měl. I kdyby nebyli praví, přesto mě vychovali tak, abych nad stáje přivedl svou vyvolenou a pokračoval v jejich dobrém jméně.“
„Vždyť jsi nebyl tak starý, když mě donutili jít do Verony – vzpomeň si na mě, na svou ubohou matku, která tě vždycky tak milovala...“
Chtěla jsi mě zabít chtěla ses mě zbavit tam nad strží pamatuju si to tys odešla a celá ta létas žila jako paní s velkým pé a když docházejí finance
„Vemte si peníze.“
Sáhl do kapsy pro všechno, co s sebou měl, a když jí je podával, v jejích lačných očích se zaleskl osten chladu. Ucukl, jako kdyby ho popálil oheň.
„Ale nikdy už na mě nevolejte Guliane.“