Seděli jsme na rozpáleném kameni a
pozorovali nekonečnost nebe. Jsou to jen oblaka a taky jim nikdo
neříká, čím musejí být, řekls
tiše mezi šuměním listů jednoho velmi starého olivovníku, kam
jsme chodily kdysi s ostatními dívkami. Jsou to jen
honicí psi a vlasy bereniky rozevláté po denní obloze.
„Počkej
tu na mě.“
Kámen se zalil stínem a slzou, ale nezůstal
sám. Chlapcova ruka se nečekaně vymrštila a nekonečně dlouho
svírala matčinu ruku. Nejistota mu sevřela hrdlo jako svěrákem,
jak jasné se najednou zdály všechny křivky na stromě s olivami,
jak neskutečně modré nebe bylo?
„Mami..!“ vykřikl
tlumeně sotva šestiletý Gulian, když se mu dlaň jemně vytrhla a
stín ve tváři se zacelil docela, „Mami!“
Po cestě se blížili dva muži na koni. Jeden si pískal veselou
melodii a co chvíli hladil koníka po lesklé šíji, zatímco
rukama trochu pohupoval do rytmu. Kolega se hrbí na koňském hřbetě
jako brambora s ještě nevyrašenými očky. Beránek ve tvaru lodi
se plaví přímo nad jejich hlavami.
„..a má milá z vesnice
– to je teda dračice... - “
„Prosímtě Tenno, můžeš
na chvilku přestat?“
„..A můj koník v ohradě – zase
trhá opratě..“
„Tenno!“
„Ano, kamaráde?“
Klisna
pod Valissem se otřásla, zvedla žíně a zůstala stát.
„No
tak kamaráde, vždyť je tak krásně a vzduch dnes úžasně voní!“
zatrylkoval Tenno, třicetiletý chlapík z vesničky na úpatí
Apenin s rukama jako lopaty a s očima jako koňské
podkovy.
Zakroutil vesele hlavou, pobídl koníčka a dal se znovu
do zpěvu. Valisso seděl zarputile na kobyle, která se zabývala
vyprazdňováním střev, a mračil se pod větvemi starých stromů
podél cesty.
„Ještě jednou refrém a - ..!“ zabručel
medvěd s plavými řídkými vlasy a popohnal zlenivělou herku k
pohybu.
„Co je to?!“ vykřikl najednou Tenno vpředu,
několikrát se otočil, pohledem přecházel z Valisse na zem před
sebe a zpět, než seskočil a sehnul se.
Zvědavý Valiss se
najednou rozjel, až kobylce odlétávala hlína od kopyt, když
klusala houpavým pohybem vpřed - nakláněl hlavu dopředu a rukama
křečovitě svíral koňský krk, vítr mu najednou nevadil. Po
několika metrech se svalil z kobyly a než se postavil, Tennovi
uniklo tiše:
„Malej, vyzáblej kluk...“

copyrght Eduardo AMorim (c) flickr.com
Ta žena co mi dnes pokládala horkou ruku na čelo prý
není moje matka špatně si na to vzpomínám jaká byla už je to
tak dávno
deset let
nevím je to dlouho je to jako roky tady
pod olivami kde jsem honil koně v ohradě a dával jim jména když
cválali stínem
„Posaď
se,“ šeptla matka a vstala z jeho lůžka.
Ležel na čistě
povlečené posteli a pod hlavu mu někdo dal svazeček bylinek z
horní louky, kam ještě před měsícem chodil s Jiskrou a
Bačkorkou. Pohladila ho ještě jednou po studeném čele, až se
otřásla z jeho chladu, a dlouze se zahleděla do jeho napuchlých
očí. Přes celou bulvu se táhl odraz světla, který zdeformovala
panenka do zrcadla její vlastní tváře. Lekla se té ženy s
neupravenými vlasy – lekla se té malé žilky v bělmu – rychle
svezla ruku z čela a odhrnula synovi vlasy.
Přeci to
není tak dávno co jsem si tě vyprosila od Boha přece jsem nemohla
tak zestárnout přece mi tě Bůh nebude brát teď když jsem
přišla o muže přece mi tě Bůh nebude brát
„Teď,“
vydechla pouze, když se dokázala odpoutat od těch jeho očí.
Calci, chlapec na lůžku s květinami, se zachvěl, když
promluvila, a prudce se pokusil posadit se. Zesláblé ruce mu to ale
nedovolily.
„Matko!“
Očima zabloudil oknem ven na
zahradu s jedinou olivou, k níž vždycky táta chodil a společně
sbírali hořké plody, které potom nakládali na několik týdnů
do slaného nálevu a na které chodil, když ho honila mlsná – tu
noc šel také na olivy.
„Neboj se, Calccio,“ vycítila jeho
obavy a očima zabloudila tam, co on, „zase se tam dostaneš. Brzo!
Za pár dní!“
„Jestli mi něco může zachránit nohy -
“
Natáhl se po okenním rámu a jeho tělo ho ztuhle
následovalo:
„Tak je to má dulcia Jiskra!“
Někde tam
za těmi stromy a ohradami se zrovna teď laškovně natahuje po
Bačkorce a zvedá žíně vysoko do slunečního svitu.
Bože
teď mi ho neber teď mi ho neber vždyť jsem tě tolikrát prosila
a tolikrát jsem klečela na holičkách ale tys byl milostivý
milostivý dívala jsem se do oken ostatních lidí nežs mi nadělil
mého syna a teď mi leží už několik dní a rána v pánvi mu
mokvá pořád víc doktoři by možná věděli avšak kde na to
vzít tady pod horami prodej hříbat je čím dál těžší

copyright Vojtěch Herman (c) biolib.cz
Propadl
zpátky do tmy. Slunce z korun stromů a z listů kéřů zmizelo,
jako když tma zaryje své horké prsty. Prohlížel si svoje ruce
jako něco cizího, když najednou, v podivné agonii, chytil i ty
matčiny položené klidně na přikrývce a zíral na ně svýma
překrvenýma očima. Maminka se zachvěla, jako by čekala něco
hrozného. Těžce vydechl.
Říkali mi vždycky že mám
po tátovi oči jako podkovy a smích jako perlík a jiskry a podle
nich jsem svoji první kobylku sedlal sedlal jsem Jiskru hříbátko
s překrásnýma nohama a hřívou podobnou tátovu Albiterrovi je to
přece jeho dcera je mu podobná ty ruce ty mamčiny ruce vždyť já
nemám ani z poloviny takové ruce
Poposedla si a sledovala jeho šílené
oddechování, kdy se mu hrudník zvedal a klesal jako měchy, které
někdo silou tiskne, které se vzpouzejí, ale kterým nikdo
nepomůže.
Najednou sebou cukl, až se mu
objevil lekhý úsměv ve tváři. Jako šílenci.
Pamatuju
si jak jsme si s maminkou hráli jednou se popálila u kamen říkala
že jí zůstala jizva na malíčku
Jizva
nebyla.
„Jsem tvoje matka.“
Jiskra
neposedně popošlápla, až měl co dělat, aby ji udržel
stát.
„Nezlobte se, mám .. -“
„No tak, Guliane! Ty si
na mě nevzpomínáš? Guliane!“ křičela zahalená do otrhaných
hadrů a vrhla se do cesty koni, jenž se chtěl už už rozjet.
„Já mám právo na tvůj život a na tvoje děti, ne ona!“
Díval se do očí své rodičky, ženě, kterou potkával skoro
pravidelně na trhu a pokradmu se na ni díval – poznal ji,
přestože měl výpadky paměti po té osudné noci, útržky útlého
dětství se vrátily jako ptáci, kteří se vracejí do hnízd.
Později i zahlédl jizvu ve tvaru U na malíku její ruky.
„Nejsem Gulian, paní,“ odvětil Calci klidně.
Vždyť
jsi léta věděla kdo jsem a nikdy jsi nepřišla
„Jsem
Calci, syn Tenna z domku pod -“
„Nesmíš si
ji vzít! Nikdy!“
Chytila Jiskru za otěže a její tvář se
zkřivila jako špinavý papír.
„NIK-DY!“
Chtěl
jsem tě najít když mi došlo že oni nejsou praví chtěl jsem
osedlat Jiskru a jet hory doly za tebou a tys přitom celou dobu žila
v protějším svahu a za jasného počasí se na mě dívala jak
vyrůstám
„Chci
projet, paní,“ řekl Calci a pobídl kobylku.
Ta nastražila
uši, zatancovala a vyhýbala se ženě na cestě, jenže ta se
nechtěla vzdát a věšela se na mužovy nohy:
„Nepojedeš za
ní, že ne! Přeci si ji nevezmeš, vždyť ona nemá ani za nehet
co ty! Doufala jsem, že cos ušetřil, dáš své chudé matce!“
„Neznám Vás, paní,“ pokračoval stále nezměněným hlasem
Calci, „moji rodiče jsou nahoře mezi oblaky a byli to ti nejlepší
rodiče na světě. Dal jsem jim všechno, co jsem měl. I kdyby
nebyli praví, přesto mě vychovali tak, abych nad stáje přivedl
svou vyvolenou a pokračoval v jejich dobrém jméně.“
„Vždyť
jsi nebyl tak starý, když mě donutili jít do Verony – vzpomeň
si na mě, na svou ubohou matku, která tě vždycky tak
milovala...“
Chtěla jsi mě zabít chtěla ses mě
zbavit tam nad strží pamatuju si to tys odešla a celá ta létas
žila jako paní s velkým pé a když docházejí finance
„Vemte si peníze.“
Sáhl do kapsy pro všechno, co s sebou
měl, a když jí je podával, v jejích lačných očích se zaleskl
osten chladu. Ucukl, jako kdyby ho popálil oheň.
„Ale nikdy
už na mě nevolejte Guliane.“