Na tvář mi spadl první list.
Dík za to pohlazení, lásko.
Dá se z něj toho tolik číst...
A z dálky zvoní Katčin smích.
To pro ni rosteš.
Kveteš.
Sílíš.
A hladíš listem po skráních.
Je to už dávno.
Bezpočet chvil.
Pro nás dva čas se zastavil.
Sedám si v koutku tvého stínu
a kradu si tě na vteřinu,
znovu se v tichém zákoutí
rozjíždí černobílý film...
Stmívá se.
Noc studí spadlá v teplé dlaně
A kolem jenom šeptá les.
Tajemně, trochu odevzdaně.
Odnepaměti (kdo by se ptal?)
Líbá tu líce chladných skal
A roste do nebes.
Tiskneš mne.
Dlážděná cesta k říčce, k jezu.
A teskný pláč, bezbranný vzlyk.
Úzkost, co popsat nedovedu.
Odkudsi zdálky tmou sem sílí,
pak nářek vlny říčky smyly
na krátký okamžik.
Dosedla noc.
Soumrak už halí les i skály.
Zvedá se vítr v korunách.
A zas ten dětský nářek z dáli...
V tanci ho chytá meluzína.
Větvemi les své dlaně spíná
A škrábe na rukách.
copyright burnblue (c) flickr.com
Zazpíval jez.
Žalostnou písní úzkost sílí.
Z hladiny stoupá bílý dým.
Kamení vlny políbily.
Měsíční chladná bledá zář
polévá jez jak kalamář
a siná tušením.
Najednou klid.
Jen vyděšený táhlý pláč.
Uprostřed jezu, kam padá svit,
dým dostal postavu i tvář.
Podivná žena dítě svírá.
Zoufale pláče meluzína
a chce je uchopit.
Bože, Katka!
Mou dlaň pouštíš,
krok před tebou jez líbá břeh.
Se smrtí se tam život snoubí.
Hladina stoupá, máš ji k plecím,
však naši dceru zatím přeci
jen lízla po zádech.
Utichl les.
Napjatý hrůzou oči stočil.
Tajemná žena zdvihla dlaň.
Blesk sjel po skalách na úbočí.
Ve zlomku chvilky nesmíš minout.
A dítě mizí pod hladinou.
Pak přišla krutá daň.
Na tvář mi spadl další list.
Dík za to pohlazení, lásko.
Dá se v něm toho tolik číst...
Rok co rok ve tvém stínu sedám
Má i tvůj úsměv, neposeda.
Tady ji často uslyšíš.
S každým tím rokem jsme ti obě
o malý kousek blíž...