Edice Hraběnka

Obraz 3. – Poslušný pejsek

Vidíme dokonalý kýč – Hraběnka leží ve své lenošce v altánku a komoří stojí přesně v oblasti, kam se ona nedívá, ale přesto tak, že jedním krokem jí může podat cokoliv od opalovacího krému (povšimněte si, že Hraběnka se choulí pod dekou ve stínu) před denní a týdenní tisk po pastu na zuby (která se jí ještě možná bude hodit).

Jess*Lo © flickr.com

„Chosé?“ Volá Hraběnka po svém novém psu.

„Vuf?“ Ozve se komoří.

„Chosé, nejsi nemocný?“ Hraběnka se bojí o svého nového psa.

Komoří odpoví: „Nenene, Váš pes je, paní Hraběnko z Ouhrab, naprosto v pořádku.“

Hraběnka bez zájmu odvětí „To se mi ulevilo… Chosé?“

„Ale je tu jeden takový, malý, docela nepatrný problém…“ snaží se vymáčknout komoří.

„Jaký?“ Zvolá agresivně Hraběnka a bere do rukou pohrabáč, který se opíral v pohotovostní poloze o lenošku.

„Nooo…“

Hraběnka vrhne po komořím pohrabáč s vysoce agresivní rychlostí. Komoří jen taktak uhne. „Cože? A mimochodem – podej mi ten pohrabáč!“

„Vuf?“ Snaží se zamluvit komoří problém a nese pohrabáč.

Hraběnka se, jak již bylo zmíněno, dívá zásadně ve směru, ve kterém nevidí osoby s nižším společenským postavením – je to také jeden z důvodů, proč komořího ze vzdálenosti půl druhého metru netrefila, a proto je ukonejšena štěkáním a na komořího poznámku zapomíná. Když jí komoří podá pohrabáč, tak ho pohladí po botě a řekne: „Hodný Chosé. Co bych si já samojediná počala, v tomto hrozném světě, kdybych neměla svého Chosého… Ti sluhové jsou nemožní… Ani pohrabáč to nepodá a ty, aby ses takhle namáhal…“

Obraz 1. – Nákup Chosého

Hraběnčino sídlo 10:10 za překrásného jarního dne (teplota 35°C a padají kroupy)

„Z toho počasí jsem dostala chuť na psa…“ povídá Hraběnka.

Za zády stojící Hraběnčina děvka pro všechno odpovídá: „Samozřejmě paní Hraběnko. A jak si ho přejete upravit?“

Denis Cintra © flickr.com

„No… Asi bych ho chtěla vyčištěného a na vodítku…“ odvětí Hraběnka.

„Samozřejmě. A jakou rasu?“

„Nejsem přeci žádná rasistka,“ upozorní Hraběnka na své členství ve straně TOP Hrábě 007. A pak drsně dodá: „Jedině čivavu!“

„A chcete si ji sama vybrat v útulku?“ Táže se služtična.

Hraběnka se naštve. „Co ses to opovážila?“ A začne máchat ze sebe metrovým deštníkem. Pro zlomyslné čtenáře mám ovšem špatnou zprávu – ta děvka stojí o půl metru dál.

„Tak já zavolám chovateli čistokrevných zvířat,“ povzdychne si služtična a říká si v duchu: „No ještěže stojim takhle daleko v naši standardni vzdalenosti… Kdybych stála blíž, tak jsem to už mohla pěkně schytat… A nevim, proč jí nestačí z útulku…“

„A budeme mu říkat Chosé!“ Říká Hraběnka jako dovětek za tímto obrazem.

Obraz 2. – Poslední večeře

Vidíme dlouhý stůl – kam až oko dohlédne – jak se říká: „Když už má mít Hraběnka jídelnu, tak se k jednomu stolu musí vejít celá šlechta ze země.“ Celý stůl je obsypán jídlem. Jediná osoba sedící u stolu je ovšem naše Hraběnka – sedí čestně v čele.

„A nyní hlavní chod…“ ušklíbne se číšník. Těmito slovy varuje Hraběnku, aby se dívala decentně doleva a ne na stůl, aby mohl jídlo položit.

„A co to vlastně je za blaf?“ Zeptá se Hraběnka po hraběcím způsobu.

„…přesně dle objednávky a Vašeho gusta.“

Obraz 4. – Chosému by bylo 15…

Stejný pohled jako v obrazu 3. s tím rozdílem, že komoří vypadá o 15 let starší, ale Hraběnka jako by ani nezestárla… Její mysl se cítí o 15 let mladší než prve.

Hraběnka: „Chosé?“

Komoří: „To to mám pořád opakovat? WUF…“

Obraz 5 – Konec

Tento obraz je zde jako rozloučení a reklama na DALŠÍ SKVĚLÉ A JEDINEČNÉ PŘÍBĚHY HRABĚNKY. Tak nezapomínejte a odebírejte „Edici Hraběnka“ ;) Možná se jednou dozvíte, že Chosé nepřijel…

Ráno zívlo rosou a pošetilí vrabčáci se marným čimčaráním snažili přivolat zpátky Večernici. Noc odešla do hajan a s ní i nejjasnější hvězda. Měsíc zblednul a chvěl se zimou. Letní jitra pod širým nebem zkrátka zebou a studí.

Kdesi se prali kosi o žížalovou snídani, v dálce zakokrhal první dnešní kohout své táhlé "kykyrykýýýýý" a právě probuzené slunce nesměle a rozespale mžouralo do kraje, ve snaze přetáhnout si ještě přes hlavu červánkovou peřinu před jasem vlastní záře.

Vzduch voněl senem, vpodvečer posečenou travou a ptačím cvrlikáním. Mírný vánek čechral koruny stromů do slušivých účesů, ve vsích se houfovaly husy a pokřikovaly na sebe:

"Kam, kam?"

"Do sedlákova ječmene! Kam, kam?"

"Do mlynářova žita!" 

"Káč! Káč!" přidávaly se kačeny.

"Haj, haj, husy, haj!" volali hošíci s proutky, vedoucí na pastvu ty sněhobílé labutě selských dvorů, a odháněli je od obilí.

"Puťa, na! Na, puťa, puťa, na, na!" svolávaly děvečky a hospodyně slepice či něžnějším "pipi, pipi!" kuřata a házely jim zrní z ošatek nebo ze zástěr.

Z pár koutů se neslo i volání na kozu: "Na, koza, na!" Tahle drobná strakatá a rohatá rozdávačka mléka se pyšně procházela i po dvorcích malých jako dlaň. To u sedláka svolávali také ovce: "Bela, bela, bela!" a kachny: "Lída, lída!"

A tak venkov kdákal, kokrhal, mňoukal, štěkal, kejhal, mečel, bečel, bučel, chrochtal a zkrátka žil.

Ponocný dávno zabalil svou troubu a možná někde doma zrovna usínal ve vyvětraných pruhovaných peřinách.

Doma! Pekaři Matějovi se stále více stýskalo. Po vůni bílého řemesla, po zamoučené zástěře i po vlastní posteli. Teď spal schovaný v obilí a nevěděl o světě.

Malý vrabčáček, co se před pár dny sotva naučil létat, mu sedl na nos. Potřeboval si odpočinout a taky byl zvědavý, kdo že to ve pšenici vyspává.

Matěj si pozvolna protřel oči a mžoural do bílého dne. Sluníčko z něj mělo legraci a škádlilo ho zlatými prasátky. S úsměvem popřál vrabčákovi "dobrýtro", a ten polekaně poodlétl do koruny jabloně. Matěj si složil ruce pod hlavu a vleže na zádech hleděl vzhůru na nebe. Přišlo mu, že se obloha pomalinku otáčí dokolečka. Bílé mráčky se k sobě přibližovaly a zase odskakovaly, dočista jako opravdoví beránci. Když se rozhodl, že jim mezi oblaky najde baču, dolehl k němu křik.

Otočil se a vystrčil trochu hlavu ze pšenice, aby viděl mezi klasy. To, co spatřil, ho přikovalo k zemi. Blízkou vesnici právě s nepořízenou opouštěli vojáci. Jejich bílé kabáty scvítily do kraje a u boků se jim pokyvovaly šavle.

Pekař doufal, že si netroufnou zničit knížepánovu úrodu a že ho tedy v lánu nebudou hledat. Netušil, že je právě na cestě k němu pěnička, která se za rozbřesku sešla na kaji lesa se sojkou a teď letěla s vyřízením od vasrmánka Mišpulíka.

Smutně tam seděl jako hromádka neštěstí a přemýšlel, kdy asi bude moci vyrazit dál za vodníkem Hrazenkou, když se mu snesla k nohám.

Chvilku se na sebe dívali, jako by ji nemohl poznat. Ptáček dával hlavičku na stranu a po očku si pekaře prohlížel.

"Má zlatá Žofinko," vypravil ze sebe šeptem, aby ho náhodou ještě nezaslechli vojáci.

Pěnička mu sedla do dlaně: "Mišpulík vzkazuje, že ti Hrazenka zařídil přijetí u jinolického vodníka Kropítka. Teprve ten ti prý dá netopinku s velkou čarovnou silou."

Matěj ji pohladil po hlavičce: A kde ty ses toulala?"

"Chytil mě zase rychtář Habaďůra," odpověděla. "Ale včera služka zapomněla a nechala otevřené okno i dvířka u klece."

Matěj jí poděkoval za vyřízení a byl rád, že nemusí do Jičína. K Jinolicím to byl sice ještě pořádný kus cesty, ale mnohem bezpečnější. Poli, lesy a loukami prostými od lidí a jejich zvědavých pohledů.

Počkali, až budou vojáci v dostatečném odstupu. Pak Matěj pěničku ještě jednou pohladil a natáhl dlaň před sebe. Žofinka mávla křídly a vznesla se k obloze.

Pekař se bál, aby sešlapaným obilím zbytečně nedal vojákům stopu. Proto vyčkával, až bude moci přeběhnout přes úvoz loukou do lesa.

Po Jičíně se tou dobou roznesla zvěst, že starosta Řimbaba je už zase takový lakota a vydřiduch jako dřív. To pro jeho nové nařízení, aby mu každý pod hrozbou šatlavy přinesl vše, co rozdal v blouznění z těžké choroby. Navíc dostal od knížepána vrácené původní pravomoce, které předtím dočasně převzal rychtář jako odměnu za dopravení Matěje na zámek.

Tolik v knížepanstvu stále hlodal vztek, že se pekař vyvlíkl. Navíc se ještě k tomu domnívali, že se jej Elizabetka vypravila hledat. A tak bylo Řimbabovo uzdravení vítanou záminkou, jak Habaďůru obrat o majetek získaný jako výraz knížecího vděku. Matějovo pekařství si nyní přivlastnil sám knížepán.

A tak letělo městem jako stín povzdechnutí, že přišly ještě horší časy než před starostovou nemocí.

A aby toho nebylo málo, knížepán, jak byl ve zlosti, vydal přísné lejstro, kde se psalo, že je Elizabetce zakázán návrat na zámek. Kdo to kdy viděl, aby knížecí dcera utekla za pekařem? Dál na tom papíře stálo, že jsou jí odebrány veškeré výsady knížecí dcery a že je od této chvíle považována za běžnou obyčejnou poddanou.

A jak se vedlo Elizabetce? Když ji Láska a Naděje dovedly k chalupě na kraji Kacákovy Lhoty a zmizely, chvíli se rozmýšlela. Pak trochu nesměle otevřela vrátka. Stavení zelo prázdnotou. Vrátila se tedy na zápraží. Nebyla hloupá, a tak hned poznala, že je v obydlí vdovy Vokaté, zdejší pradleny a Madlenčiny maminky. A už vůbec nebylo těžké uhodnout proč.   

Řekla si, že před prvním setkáním vdovu překvapí, a dala se do zametání. Střevíčky jí jen překážely, brzy je zula. Jak ovšem nebyla zvyklá chodit bosa, netrvalo dlouho a měla nohy rozedřené do krve a samý puchýř. Nakonec bolestí nemohla udělat ani krok. Nešťastně si sedla na lavičku a dala se do pláče.

Vtom vrzla vrátka. To se nůší obtěžkaná vdova vracela z jarmarku z Jičína, kam chodila prodávat bylinky. Spatřila Elizabetku a spráskla ruce: 

"Milostslečno, to jsou k nám hosti! Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?"

"Přišla jsem trochu napravit, co jsem pokazila," usmála se v slzách Elizabetka.

Vdova si všimla jejích rozbolavělých nohou: "Nic se nebojte, milosti, to spraví psí jazejček."

"Psí jazejček?" podivila se Elizabetka a trochu v obavách se rozhlížela po psovi.

"Psí jazejček," kývla vážně pradlena. "To je trochu tajuplné jméno pro jitrocel. Roste ho všude hojně a rány léč skoro zázračně."

Utrhla opodál pár lístků jitrocele, namočila ve studené vodě šátek a ovázala Elizabetce nožky. "Hotovo," usmála se. Dívka k ní obdivně vzhlédla: " A čím to je, že toho tolik víš?"

Madlina maminka si k ní sedla: "Inu, milosti, kam nechodí drahý felčar, tam musí pomoci lidová moudrost."

Děvče sklopilo oči: "Neříkej mi tak, prosím tě. Jmenuji se Elizabetka. Jak je to po vašem?"

"No," zamyslela se pradlena, "já myslím, že Bětuška. To je moc hezké jméno."

"Ano, je to hezčí," usmála se dívka. "Říkej mi tedy Bětuško."

"Tak dobře, Bětuško," usmála se i panímáma Vokatá. Dívka jí pohlédla do očí: "Smím ti... smím vám," opravila se, "říkat tetičko?"

"I to ví. že můžeš," přikývla.

"Tetičko," pokračovala Bětuška, "ráda bych se od vás leccos naučila."

Madlenčina matka ji vzala za ruku a sklopila hlavu: "A nebude se ti stýskat po rodičích? Po zámku?"

Děvče zavrtělo hlavou.

"Víš," pokračovala opatrně vdova, " když jsem dnes byla ve městě, slyšela jsem, že tvůj otec tě chce potrestat." A vyložila jí všechno o tom knížecím lejstru. Bětušce vstoupily slzy do očí. Ale pak klidným hlasem řekla: "Aspoň vidíte, tetičko, že není co si rozmýšlet."

Vdova ji objala kolem ramen.

Když přestály tuhle chvilku, řekla tetička své schovance: "Dnes si jdi lehnout a pořádně se prospi. Učit se začneš, až se ti zahojí bolístky na nohou."

A když potom lezla Bětuška poprvé spát na pec, přály si obě, aby se měly rády.

U snídaně kněžna upila burgundského vína, přivřela oči a spiklenecky řekla knížepánovi: "Mon šér, měl by se pozvat starosta na oběd."

Knížepánovi překvapením zaskočilo.

"Ma šér, vy jste zapomněla, že starosta Řimbaba je vážně nemocen?" zeptal se, když si odkašlal.

Kněžna vykouzlila medový úsměv a řekla: "Právě naopak. Myslím, že zrovna v době jeho těžké choroby je třeba ukázat mu svou podporu." A tajemně zamrkala levým víčkem.

Knížepán si utřel rty do bíléhzo hedvábného ubrousku a znamením ruky poslal pryč služebnictvo. 

"Jak jste to myslela, ma šér?" zeptal se potom přímo.

Kněžna Filoména jen vytáhla z brokátového pytlíčku lahvičku.

"Ui," svitlo po francouzsku knížepánovi. "Zkusíme vyléčit starostu z nemoci."

"A bez felčara," kývla kněžna.

Vtom se ozvala Elizabetka: "Pardon, papá, ale vy řešíte starostu a všechno možné, jen ne trable vlastní dcery."

Otec ji vzal za ruku: "Musíš být trpělivá, ma šér. Vojáci hledají toho pekaře ve dne v noci... "

"Asi hledají špatně," skočila mu do řeči a vstala od stolu.

"A vůbec!" křikla. "Když ho nedokázali najít oni, budu se muset vypravit sama!" A utekla.

Matka se vytratila za ní.

Večer pak poslal knížepán lokaje Hanse ke starostovi se vzkázáním, že na druhý den ho on a kněžna Filoména očekávají na zámku k obědu.

Nazítří před polednem se starosta skutečně dostavil na zámek. 

Dovolil jsem si přijmout milostivé pozvání k obědu," uklonil se.

Kněžna se medově usmála: "Máme z toho velký plezír, že pro vás můžeme něco udělat, drahý příteli."

Na knížepánovo nakázání začali sluhové nosit pochoutky o sedmi chodech a panstvo zasedlo ke stolu.

Po jídle dal knížepán sobě i Řimbabovi nalít víno a dal se s ním do hovoru. Kněžna využila starostovy nepozornosti, vytáhla z brokátu lahvičku a vylila mu obsah do sklenice s vínem.

Ovšem Elizabetka byla ještě rychlejší.

"Ukažte, mamá, co za vzácnost se tu nalévá starostovi."

Natáhla se po poháru, a než se kdokoli vzpamatoval, upila bylinkový výluh.

Kněžna ve mžiku upadla do mdlob. Služebné ji notnou chvíli musely křísit a knížepán narychlo ukončil hostinu.

Starosta ještě za jeho zády stihl dopít víno ze svého poháru.

Byla vlahá letní noc. Hvězdičky shlížely z nebeského balkónu do rybníku jako do zrcátka a víla Adélka se radila s vodníkem Hrazenkou. Zrovna přemýšleli, jak pomoci Matějovi, aby ho nechytli vojáci.

Hrazenka házel z břehu na hladinu malé oblázky. Čeřily vodu a vlnky ho ťukaly do palců jako do čela jedna myšlenka za druhou. A tak čekal na tu správnou.

"Matěj chce do Vídně a dobře poznal, že musí pod vodou," přemítal nahlas do ticha vodník, aby si to zopakoval.

"Jenže neví, jak si k tobě dojde přes Jičín pro bylinu netopinku," přisadila ke vzpomínání víla a vzdychla ze staroti.

"Na tak dlouhou cestu by mu netopinka ode mne stejně nepomohla. Dostal by se nejdál k soutoku Svratky s Dyjí," smutně na to Hrazenka. "Ale takhle od jinolického vodníka Kropítka, to by byla jiná," zamyslel se. Pak ho přece jenom něco napadlo.

"Víš co?" otočil se hezky celým tělem k Adélce. "Matěj vůbec nepůjde za mnou, ale rovnou za Kropítkem. Já už mu to u něj domluvím. Půjde hezky loukami kolem Jičína a městu se tak vyhne."

"Jenže jak Matějovi vyřídíš?" pořád ještě starostlivě Adélka. "Dnes je úplněk..."

Oba zvedli hlavu a chvilku pozorovali měsíc a hvězdy. Voda voněla, sem tam zakuňkala žába a cvrčkové právě rozjížděli svůj housličkový koncert pro víly a světýlka světlušek.

"To je krása," málem se rozplynul Hrazenka.

"... a já musím měsíčkovi zatancovat půlnoční valčík," dokončila víla.

Ale Hrazenka jen mávl rukou: "Pošlu po vodě vzkaz Mišpulíkovi k hájovně. A on už Matějovi poví."

Hned měli oba lepší náladu a s dobrou vírou se rozloučili. Adélka se šla chystat na ten velký vílí měsíčkový tanec a Hrazenka si v hlavě sumíroval dva vzkazy, které bude muset vyťukat do vlnek na hladině. Tence pro Mišpulíka a silně pro Kropítka. To podle velikosti rybníků a důležitosti vodníků.

Ale i do hájovny si usedla starost. A hned dvojnásobně. Napřed sem ráno zalétla sojka a sedla hajnému na rameno ještě v peřinách. Chtěla se vypovídat z obav o svou kamarádku pěničku, kterou už dlouho neviděla. Po obědě přišel vasrmánek Mišpulík, vyřídit Matějovi vzkaz od Hrazenky. Jenže pekař už byl tou dobou bůhvíkde. A tak měl hajný starost ještě o Matěje.

Elizabetce se po vypití odvaru ze třech bylin a trojího koření trochu motala hlava, šla si proto lehnout do své postele s hedvábným baldachýnem. 

Za svítání ji probudil tichý hlas flétny. 

Oči se jí klížily a přemáhala ji malátnost, a tak zvolna znovu a znovu upadala do spánku. Vzdálené něžné flétnové mámení ale neutichalo. Už nemohla spát, okouzleně naslouchala té tiché líbezné melodii. Jako naléhavé volání se blížila a zase vzdalovala, rostla, rozvíjela se a krásněla jako květ z poupěte. K flétně se zlehýnka přidala harfa, po ní i loutna a nakonec nebesky líbezný zpěv.

Dívka jako ve snách vstala z měkkých podušek, přehodila si přes ramena velký, pavučinkově hebký saténový šátek, vklouzla do střevíčků a omámená něžnou melodií vyběhla ze zámku. Vánek jí rozevlál vlasy i noční košilku, šátek se za ní nesl jako prapor.

Zámeckou zahradu i celé město zaplavovala jemná růžová záře a mihotavé modré světýlko jí v ní ukazovalo cestu. Nohy měla tak lehké, že ji skoro nadnášely, sotva se dotýkala země. Běžela a nevěděla proč ani kam, jen cítila, že za tím voláním musí jít.

V lukách za městem záře i hudba zesílily. Z Bětušky spadla veškerá tíha, připadala si nehmotná a průzračná jako vánek.

Náhle se něžná záplava trochu rozestoupila a na pár kroků před děvčetem stály jako obláčky ve vzduchu dvě průsvitné panny. Jedna v barvě červánkové záře, jež se rozlévala kolem, druhá blankytná jako světýlko, které Bětušku vedlo. Šaty i vlasy jim vlají ve větru a podobné jsou si jako sestry. Usmívají se na ni a rukama ji lákají za sebou.

"Pojď! Neboj se a pojď!"

Jejich hlasy znějí zvonivými vábenkami a z očí jim plyne dobrota.

Dívce se na chvilku zdálo, jako by je už kdysi kdesi spatřila. Ale nemohla si vzpomenout. Přesto v nich, ani netušila jak, poznala Lásku a Naději. Srdce jí zaplavilo zvláštní hřejivé teplo. V tom okamžiku pochopila, co jí chtějí říct. Porozuměla jejich pokynům i slovům. Uvnitř v ní cosi roztálo, to něco, připomínající ledový opar, co svíralo její srdce a tísnilo její duši.

Vzpomněla si. Vzpomněla si na milou dobrou chůvu a rázem ožilo i všechno ostatní, to dávno zapomenuté a poztrácené. V tom silném záchvěvu laskavé vlídnosti objevila znovu svá dívčí studánková zrcátka. Po jednom z nich se rozhlédla i teď. Nemusela hledat dlouho, hned pod nedalekou břízou se leskla studánka jako očko. Klekla k ní hezky na kolena a rozčesávala si vlasy prstíky, tak jako tehdy dávno, za vycházek s chůvou. Na veliké zrcadlo s pozlaceným rámem si ani nevzpomněla. Jako by spadlo a rozbilo se na tisíce nejdrobnějších kousků.

Znovu vstala a rozesmátá ke svým průvodkyním natáhla dlaně. Láska a Naděje je sevřely a vedly ji loukami a poli dál a dál, až k nízkému stavení na kraji vesnice. Tam utichlo volání i krásná melodie, záře se rozplynula a s ní i křehké panenky. Zůstala jen ozvěna něžné písně, letmý vlahý dotyk toho krásna, a tlukot srdce, bohatšího o znovunalezený hřejivý cit. Znovu se chystalo chránit Lásku a Naději stejně vroucně, jako ony je...

S požitkem zabíjeli své nepřátele. Nejdřív ty z masa a kostí a pak pro jistotu i ty fiktivní. Znásilňovali ženy a děti. Když už nebylo koho znásilňovat, protože většina obětí podlehla vnitřnímu krvácení, tak z nudy propadli šílenství a začali se znásilňovat navzájem.

„Co se to s námi stalo?“

„Byli jsme hrdí bojovníci. Bojovali jsme za naši vlast. Bili jsme se za naše práva!“

„Tolik let jsem válčil, abych teď musel řešit takový spor?“

„Ty jsi nejmoudřejší.“

„Tak co se vlastně stalo?“

„Včera večer znásilnili tvého oddaného bojovníka. Prý si nechal udělat plechové kalhoty. Chytili ho, rozštípli a vrhli se na něj. Od té chvíle mu říkají Cedník.“

„Taková ostuda! K čemu mi je takový bojovník, vždyť už snad nemáme ani proti komu bojovat. Tolik let žijeme ve válce a strachu z napadení. Jenže kdy jsme naposledy viděli skutečného nepřítele? Cedník, fuj! Zabít!“

„Rozmysli si to ještě prosím!“

„Zabít. A tebe pro jistotu taky!“

Za pár let.

„Každý má svoji vnitřní hranici. Někdo si ji nechává standardně nastavit všeobecnou morálkou společnosti. Někdo si ji nastaví sám a možná že někdo ji vůbec nemá?

Ale proboha, proč pak musel ten netvor znásilnit mého psa? To vám už nestačí ženy a mladíci? Proč můj pes?!“

„Pane, něco musíš udělat.“

„Normálně bych tě nechal pověsit, ale jsem tak nešťastný. Můj pes!“

„Pane, nikdo už si před nikým není jistý. Když trpěly jenom ženy, to ještě šlo.“

„Jak může žena trpět? Vždyť jste všechny obřezali a zašili? Provokatérky jedny. Za všechno si přece můžou samy. Když přichází čas rozmnožení našeho rodu, bojovník jenom prořeže nitě a je to. Jaké utrpení? Jediný kdo tady trpěl, byl můj Áron.“

„Viníka jsme zabili, hodili do jámy a zahrabali. V noci jej někdo ukradl. Nikdo netuší, co se mohlo stát.“

„Potřebuji alespoň chvilinku na přemyšlení. To napětí a věčné válčení mně vyčerpává.

I když nemáme s kým válčit, je potřeba být ve střehu. Nepřítel je všude kolem. Nevím kde, ale někde je.“

„Ano pane, naši diamantovou horu absolutně chráníme, odpočiň si.“

„Ne, potřebuji Radu starších, potřebuji poznání. Potřebuji vědět jak dál. Půjdu na cestu.“

„Pane, ne! Proč? Podívej se, jak je naše země šťastná! Jsme tak bohatí! Máš respekt. Proč chceš riskovat?“

„Půjdu na cestu, dnes večer. Sežeň kněží. Jedině oni mne mohou připravit a zazdít na 3 dny do hrobky mých předků.“

II.

Ticho a tma. Nevím, jestli je den nebo noc. Doufám, že se beze mne nějaký čas obejdou.

Byl jsem šíleně unavený. Unaveny málem k smrti. Teď mám ke smrti tak blízko. Je tu moje rodina, moje kořeny. Cítím se v bezpečí, ochrání mne.

„Synku vstávej.“

„Babičko? Co tady děláš?“

„Hlupáčku, já jsem tady doma, to ty jsi přišel ke mně. Děláš pěkné hovadiny dítě moje. A proto jsem ti přišla na pomoc. Nemohla jsem přijít dřív. Nebyl jsi připraven a ochoten mě vyslechnout.“

„Co si to dovoluješ babi?“

„Synku, kdyby tě náhodou napadlo nechat mně zabít, tak jenom připomínám, že už jsem hezkých pár let po smrti a ty jsi k　ní dnes také dost blízko.“

„Synku, synku, proč tak zlobíš babičku? A mimochodem, ta nadutost ti nesluší, chlapče.“

„Dědo?“

„Dědku, vrať se do hrobu, ať mi tady nenastydneš! My to tu zvládneme. Takže synku, tvoje země je v pěkné kaši, co?“

„Babičko, já to slyším i odtud!“

„Tak podívej, ještě jednou a slušně. Štve mě, že se neumíš vůbec radovat ze života. K čemu jsme ti ten život dali? Abys neustále žil ve strachu z nepřítele? Kolik let to chceš takhle dál táhnout? A co jste to provedli těm ubohým ženám?“

„Přišel jsem tě požádat o pomoc při vedení země. Nechci řešit tak podřadné věci jako jsou ženy. Jenže to ty jsi vlastně byla taky, že?“

„Dědku, máš za vnuka vola!“

„Neslyším!“

„Samozřejmě, že když jsem byla živá, tak jsem byla ženou. Porodila jsem tvojí maminku. Jenže teď si nejsem moc jistá, jestli tvůj otec byl muž nebo osel. Strašně mě štveš synku. Jenže jsi náš a proto ti pomůžeme. Ty jsi v jádru hodný chlapec. Máš na rukou krev a špínu, ale dokud ti tluče srdíčko tak s tím ještě můžeš něco udělat. Představ si jaké by to bylo, kdyby ti někdo zašil nosní dírky a jenom jednou za čas, na den čištění, by to prosekl nožem a pak zase zašil?“

„Babko, to slyším i z　hrobu. Proč mu neřekneš svou verzi s jiným zašitým otvorem? Tu jak jsi s ní několik let řezala uši? Ale už mu slábne pulz, musíme to trochu urychlit. Vyměníme se, teď běž ty do hrobu a hlídej ho.“

„Dobrá.“

„Takže synku, Tvoje babička, prababička a všechny ženy rodu ti vzkazují, že jsi pěkný idiot a musíš vydat zákaz ženských obřízek. Pokud chceš něco změnit ve své zemi, musíš začít sám u sebe. Máš jeden rok na to, abys našel neobřezanou ženu a udělal jí orgasmus. Ne jenom sobě, to si pamatuj. Pak poznáš tu pravou cestu i sám. Když to nezvládneš, zemřeš do roka a do dne na infarkt. A teď už běž a žij!“

„Pane, vstávej!“

„Co jsem to? Kde?“

„Uběhly jenom dva dny, ale kněz měl zle tušení, tak jsme přišli dřív a našli tě tu ležet.“

„Jaké tušení?“

„Ve snu ho pronásledovala nějaká strašná stará bába a nutila ho, aby si pro tebe přišel. Bylo tak děsivé, že to nešlo neuposlechnout.“

„Chápu. Svolej na pozítří večer radu.“

Večer.

„Ví někdo co to je ženský orgasmus?“

„Cooo? Pane? Co to je? Přiveďte sem nějakou ženu.“

„Ženo, řekni nám, co je to ženský orgasmus?“

„Já nevím, pane.“

„Zabijte ji! Nebo víte co, nechte ji jít.“

„Pane? Nechceš vodu, nebo něco?“

„Jsem v pořádku.“

„Co by to tak jen mohlo být?“

„A co když je to nějaký koláč, nebo rostlina?“

„A co když ti useknu hlavu? Nebo raději ne. Zjistěte mi to.“

O měsíc později.

„Pane, pochytali jsme všechny naše ženy. Vyslýchali jsme je, ale žádna neví co to je.“

„Mučili jste je?“

„Ne, pane, protože jsi to zakázal. V noci někdo napadl a znásilnil stráž. Máme zabít stráže?“

„Ne! Ženy pusťte domů. Stráže nechte ošetřit a já se půjdu projít. A podotýkám sám!“

III.

Uběhl rok.

Nikdo nepřišel na to, co to může být ten ženský orgasmus. Tolik let lidé té země žili ve strachu, že si nikdo ze současné generace už nepamatoval, jaké to je volně dýchat a rozhodovat se sám za sebe. Panovník si občas vzpomněl na své dětství. Jak je jen možné, že zapomněl na svoje kořeny? Díky prarodičům mněl veselé dětství a moc hodnou maminku. Jenže pak ho unesl vlastní otec a začala tvrdá výchova…

„Proč jsem zapomněl na to, jak mi bylo někdy dobře? Proč si nedokážu vzpomenout na něco pěkného? Proč si pamatuji jenom bolest a dril?“

„Protože nechceš.“

„Kdo jsi?“

„Jsem tvůj anděl a také sen.“

„Na mých rukou je tolik zla. Jak je možné, že se mi zjevuješ?“

„To ještě dobře neznáš svoji babičku. Ta když si něco vezme do hlavy…“

„Dnes umřu? Nedokázal jsem zjistit, co je to ta věc.“

„Neumřeš. Ale jenom díky tomu, že jsi hodně věcí změnil. Dnes tě vezmu na výlet do dětství, jak jsi si to sám tak vroucně přál.“

„Díky.“

Ráno.

Babička celý život bojovala proti mému otci. Proto zemřela mojí rukou. Otec mi tvrdil, že už mně nikdo nemá rád, že se nemám kam vrátit, protože mně doma nenávidí. Odešel jsem s ním a poslouchal jenom jeho. Jenže já jsem to musel udělat. Jinak by zabil moji milovanou sestřičku.

Já mám sestru? Mám sestru!! Kde je? Co je s ní? Jak jsem jen mohl zapomenout? Určitě mi předkové nechali nějaké znamení. Ale nevidím nic, co by mi pomohlo. Něco čeho bych se mohl chytit. Ale vždyť je to přímo tady. Pět tunelů. Co když jsou tam výbušniny? Na jednom jsou oslí uši. Tak to bude jednoznačně znamení pro mě.“

Šel hodně dlouho a najednou dostal strašnou ránu do hlavy. Probral se v místností plné malých květin. Přivítala ho sympatická žena: „No konečně. Vítej doma, brácho!“

Mocný muž se poprvé ve svém životě rozplakal. Dlouho si povídali. Dozvěděl se, že jeho vladařští prarodiče vybudovali celou komunitu, dobře chráněnou před ním a před jeho otcem. Ženy si tam vybíraly partnery samy a žádna nebyla ani sešitá, ani obřezaná. To nejdůležitější poznání pro něho bylo, že rodina se ho nikdy nezřekla. Začal svou sestru navštěvovat častěji a díky ní začal také konečně dělat reformu ve své zemi. Přestal se bát vymyšlených nepřátel.

Jednoho dne se zakoukal do očí milé černovlásky. Byla to krásná žena a vůbec o něho neměla ani ten nejmenší zájem. Bála se ho. Bojovník s ní trávil stále více času. Poznal, že existuje něco, proč se k ní pořád vrací. Neuměl ale tu sílu pojmenovat. Když si už byli hodně blízcí, tak se jí jednoho dne zeptal:

„Nevíš náhodou co je to ten ženský orgasmus?“

„Samozřejmě, že vím.“

„A dáš mi to?“

„Ráda.“

…

A už nic nebylo takové jako dřív. Dospěl k poznání a pochopil odkaz předků. V duchu děkoval babičce za všechny její nadávky. Země se pomalu změnila k nepoznání a lidé se začali usmívat.

IV.

„Jak jsi přesvědčila toho anděla?“

„Nijak, šel dobrovolně.“

„A proč se tak usmíváš? Znám tě.“

„No dobrá. Tak jsem mu vysvětlila, že i když jsem bývala panovnice, tak jedno kuře ještě zvládnu oškubat!“

„Proboha. Ty jsi vyhrožovala andělovi?“

„A kdo lhal tomu našemu klukovi, že dostane infarkt?“

„Ale vidíš, zabralo to. Jenže to jsem fakt zvědavý, co nám na to řekne ten nahoře.“

„Třeba, že jsme konečně dokončili naše dílo?“

„Ty moje dílo, pojď ke mně blíž. Ať už konečně v klidu opustíme Zemi.“

„Když já jsem tak šťastná, že to ten náš kluk dokázal.“

„Tak už pojď.“

Konec.

Most of our bodies require a general repair after a long winter and my body is no exception.

It was the day before yesterday, sunny evening, about 6 PM. Perfect conditions for me to start jogging. I was full of energy and enthusiasm. I even didn’t need my mp3 player. Whitney Huston was singing in my head “I'm Every Woman” all day. It was the first song I've heard in the morning.

I rushed out. It was a good idea but wrong time. Every person living in Prague was just walking their dogs in the same forest. My lovely forest. Doggies, of course, feel much better without any leashes. So I thought to myself: “Don’t worry girl, just run!”

I was jogging without any problem for first three minutes. I like dogs. Then I saw her. She couldn’t weight more than 45 kilos and had dreadlocks. She was beautiful…and had 5 huge dogs. The last thing I could think about was jogging. She looked very happy and thought that she caused respect.

I thought to myself: “I will not make you happy by showing you my fear.” I sat on the bench and pretended to sunbath. Yes, and I hoped I will survive. I was brave. The dogs, which resembled calves, looked more intelligent than the girl.

OK, I started to jog again. I saw perfect path. It was so hideous that it clearly could not be used by anyone, at least I thought so. In the middle of my way I saw a strange animal. It looked like a cross between a dog and a horse, or a huge toothed horse more likely. I froze in the middle of my movement, but my fantasy was still running. I was looking at an Irish wolfhound with no man anywhere around. I told him: “Rex, you look very friendly, but you are far too big for me to love you.” Suddenly I heard: “Don’t worry, he is very friendly, he is our pet.” I probably did not look very brave at the moment, because they changed the course. And I swear I did not stink.

I evaluated that my body does not need a general repair yet after all, but my soul needed a bit of a fuel. And what is a perfect fuel to start up my soul? I solved this puzzle next day at the children’s sand pit. I think that all intellectuals from the whole city are meeting at sand pits. I overheard a little girl when she brilliantly and so easily explained to all women around that her mummy will never be old or fat.

Little girl: “Mom, when you will be a little girl again, will you build sand castles?”

Mummy: “No, honey. I cannot be a little girl again.”

Little girl: “Yes, but when you will be new? Will you build sand castles?”

Mummy: “No, honey. I can only be old and fat.”

Little girl: “But it means that daddy will have to be our mummy in this time, doesn’t it?”

I’m a proud Indian. A couple of weeks ago, Forbes magazine announced the list of the world’s richest people. Among the top eight wealthiest people on the planet, four of them were Indians. I was so proud of their achievement as news channels and newspapers around the world carried this news. Last week, one of India’s illustrious companies bought the British made Jaguar and Land Rover from Ford Motor Company. Indian companies are going global and are making their presence known. For a common Indian like myself these are great times. We are in the threshold of becoming an economic superpower. We are at a time when everyone is proud to be an Indian. But as a responsible young man I’m worried. Worried because I’m afraid we are sending a wrong message to the rest of the world.

Three decades ago India was synonymous with poverty and starvation. While it has come out of that gloomy past and is producing surplus food supply, the reality has not changed in many quarters of the country. Half of its people are still living below poverty level and literacy is just over the half way mark. With a population of over a billion people the number is mind-boggling - over 500 million, a figure that easily surpasses the entire population of North America.

Last June I joined Maranatha Volunteers International in India. Being in the media department, it has given an opportunity to visit many rural villages in India. And what I see is what I don’t want the rest of the world to know. The poverty and the struggle I see is painful to see. I come across households that survive on stale watery rice for days together. There are villages were people have to walk six miles up and down just to get a pail of water. I surely don’t want to be proud of this part of India. But unfortunately this is the stark reality.

As I walk through these villages under the hot Indian sun I see children, boys and girls, hardly six years old, carry piles of hay so huge that I wonder if they can see where they’re going. These are probably children who are helping their parents in the nearby paddy fields as daily wagers. Others are playing in their verandahs. Sometimes I recognize some of their games from my childhood days. “Do they know what it feels like to be in a school classroom, learning to read and count?”, I wonder.

This is the scene in every village I visit - people living in squalor and disease. But who is to blame? We live in a world where the rich get richer and the poor poorer. It would take the will and aspirations of people who want to make a difference to these underprivileged people. My heart aches as I witness these inequalities. I wish I could do something to help their situation. But I question, “Have I done enough with just these pangs of conscience?”

“The soul of India lives in its villages”, declared Mahatma Gandhi. I think what he meant was true India can be found in its villages. And sometimes, frankly, I wish I hadn’t found this “soul” of India.

But I’m a hopeful man and I hope things will change. I’m reminded that if each of us does our bit and just helps one it does make a difference. With a little help from outside quarters, this change is possible. Every affluent and able person needs to contribute to the well-being of their deprived neighbors. There are many non-governmental organizations that are taking a bold step in this direction. Maranatha Volunteers International is one of many such organizations in India and I’m delighted to be part of it.

We are building schools across India now, most of these in the interior parts of India. Not only is it building schools but helping fund children’s education through sponsorship programs of the Church.

Medical facilities are one of the prime needs in this country and Maranatha is building clinics along with the other boarding facilities in its schools. In places like Garo Hills we have seen the role these clinics are playing, serving the school children as well the medically deprived community there.

In contrast to the hardship I see in these villages, there’s one thing that never eludes me – the smiles on people’s faces. When they see a visitor like me or any Maranatha volunteer, they give a smile so bright it can light a thousand Indian cities. They have real joy in them and that comes out immediately when you come in contact with them. This, in spite of all the hardship they go through!

India is people. And what am I doing for these people as an individual? What are we doing as an organization? I like to believe that we are doing our bit to make a difference in their lives by providing them education, medical facilities, our presence, our handshakes and hugs, and with that we are showing them Jesus and His love.

-------END---------

Oficiální dokumnet sbírky TUŽKA PRO AFRIKU
STAHUJTE ZDE

Školné, uniformy, konkrétní děti, Afrika plná kulek a hladu. Prosíme všechny, kdo by se rádi zapojili do našeho projektu Tužka pro Afriku, zašlete svůj finanční příspěvek nebopřijďte na kulturní setkání v praze Poezie solidární! - Tužka pro Afriku. Nejen studenti se baví a zároveň jejich slova pomáhají.

Zástupcem partnerské organizace v Kongu je p. Michel Mivunguba Kaneru .

Poko, Dungu, Amadi jsou lokality na severo-východě Demokratické republiky Kongo v provincii Východ. To je na hranici země jižního Súdánu. Dungu se nachází v okrese Haut-kgm, Poko a Amadi se nachází v okrese Bas-kgm.
Pokud jde o sociální aspekty obyvatel této části země, žijí v bídě, s méně než 1 € na den a rodinu. Žádné zaměstnání v této oblasti neexistuje. Jediná obživa obyvatelstva je pěstovat a chovat zvířata pro svou potřebu. A co vyrábějí, nestačí ani jim. Politicky je situace na severo-východu Konga nestabilní. Vláda neplatí učitele a podporu do škol. Různé poplatky a náklady pro dítě do školy hradí rodiče.



Zvětšit mapu

Cíl sbírky

Chceme zvýšit počet žáků, kteří dokončí základní školu a kteří dokončí střední školu
1. Oblečení pro žáky různých škol Poko, Dungu a Amadi.
2. Školné těchto dětí:
a. Platit školné
b. Školní potřeby: Knihy, tužky, pravítka, tašky, sešity
c. Školní uniformy

Rozpočet na podporu 1 žáka základní školy a 1 žák střední školy

	školné	školní potřeby	Uniforma	Celkem
základní škola	28€	35€	20€	83€
střední škola	37€	45€	25€	107€

Zde naleznete projekt v původní nezkrácené délce (AJ).

Zasílejte příspěvky libovolné výše na

1933791339/0800

variabilní symbol 26001

Augustiniáni OSA, naši partneři pro uksutečnění této sbírky (magazín Lacadalet k tomu nemá potřebná oprávnění)

Nahlížení do výpisu z účtu, odpočet daní, transparentní pracování projektu jsou samozřejmostí.

Jedna malá holčička se vždycky ráda, divala do zrcadla. Měla tam kamarádku Bětku, jak ji pojmenovala, a s ní se nejen při česání vlasů, čištění zubů nebo hraní si s panenkou radila o všech důležitých věcech. Jednoho večera, byla druhá adventní neděle a holčička psala krasopisně · na vlastnoruční papír zprávu pro Ježíška, se Bětka zase objevila v zrcadle a jako holčička také psala dopis do nebe."Taky se tak těšíš na Vánoce?" ptala se holčička nedočkavě, skoro okusujíc tužku. Bětka se usmála. "Ale nevím, Bětko," pohasl holčičce úsměv záhy, "co si od Ježíška přát. On má na starosti určitě spoustu děti a já bych nerada, aby se ma nékteré nedostalo. Třeba na ty z dětského domova. ve městě...

Vyskočila od psacího stolu a rázovala si to po pokoji. "Víťa, mi vždycky říkal, že na ně Ježíšek trochu zapomíná," očkem mrkla na Bětku a ta mrkla na holčičku. "Víťa a spousta jeho kamarádů v domově." Zastavila se u okna a sledovala snášející se vločky, které se tetelily jedna k druhé a sedaly si na větve nejbližšího smrčku. Kos zatím Spokojeně zobal jablíčko, jenž mu hodní lidé připravili, a mrk co mrk na holčičku za oknem. Chvíli ho bezděky pozorova1a, než se plácla do čela: "Bétko! Už to mám! Už vím, co by mi mohl Ježíšek přinést!"

Rozbalovala jediný dárek pod stromečkem, na nějž Ježíšek připsal maminčiným písmem její jméno. Celá se chvěla. V hlavě jí zněla slova, která napsala, než šla spát tu zasněženou neděli, když pokládala papír v obálce za okno a bála se, aby příliš nezasněžil. "Aby ho Ježíšek našel," znělo jí v hlavě.

Milý Ježíšku, opatrně sundává stuhy z vánočního papíru, letos jsem zase trochu zlobila maminku a tatínka a ještě k tomu jsem zapoměla dnes ráno dát slunečnici ptáčkům, prsty se jí chvějí, jak se dotýká sněhuláků chvějících se na veselém lesklém papíře, a stuha jí prokluzuje až na zem, ale měla bych na tebe jedno velké přání, víš, Ježíšku, mluvila jsem s Víťou, toho přece znáš, a přála bych si, abys mu nadělil velké sáňky vzadu s ohrádkou, aby na nich mohl vozit sněhové koule po zahradě - stavějí si iglů a bez sáněk to dá příliš práce... Ježíšek se asi snažil, protože dárek je zajištěn ještě izolepou. Ale abys nebyl smutný, že ses nepodíval k nám do obýváku (mamka zase dostane hrnec a šampon a taťka svetr s jelenem, takže i tak bys přišel), přines mi prosím pěkný trojúhelník, protože to je to jediné, čím bych mohla udělat radost Bětce. Papír přece jen povolil a holčička už se dotýkáý krabičky od bonboniéry. Pomalu odklápí víko... Ona Bětka po mně neumí nakreslit nic jiného než trojúhelník. Ani čtverec nevypadá jako čtverec, chudák. ALe trojúhelník budeme moct sdílet obě. Mokrát ti děkuju, Ježíšku, seš moc milej a zase zacinkej a nezapomeň na ty sáňky.

SleipnirDesign © flickr.com

Holčička zavřela oči a sáhla do krabičky.
Byly tam vzpomínky s malou mašlí,
koníček s uchem na niti
a korále! kde ty se našly?
Úplně na dně pak:
"Trojúhelník - od Víti."

SADBA je náš partner pro kontakt s Kongem. Zde uvádíme pár informací o zajímavých akcích SADBY:

Dnes jím jako Afričan:

Co jedí naši vrstevníci v Africe? Pojďme to zkusit! Na doodlu si vyberte jeden den v březnu, kdy budete jíst jako typický Afričan (jídelníček i odkaz na doodle najdete v Poznámkách). Celá akce je pod záštitou SADBY (www.sadba.org).

V březnu 2010 proběhne akce s názvem DNES JÍM JAKO AFRIČAN. Spočívá nejen v možnosti zakusit chuť Afriky, odpočinout si od české klasiky typu „vepřo, knedlo, zelo“ a vyzkoušet, jak dobrý je africký milipap. Ale hlavně v tom poukázat na chudobu a hlad Afriky. Akce se účastní i houslový virtuos Pavel Šporcl nebo herečka a moderátorka Adéla Gondíková!

© dnes jim jako african facebook

Celou akci realizuje Salesiánská asociace Dona Boska (SADBA) jako doprovodný happening projektu Adopce nablízko. Cílem tohoto rozvojového projektu je pomoci ohroženým a znevýhodněným dětem a mládeži na celém světě.

Adopce nablízko

Chceme pomáhat ohroženým dětem a mládeži v těch nejchudších částech světa. A chceme, aby naše pomoc měla opravdu smysl. Přemýšleli jsme, co tyto děti nejvíce potřebují. Jak se jim dá pomoci. A zjistili jsme, že forem pomoci se nabízí hned několik.

• Adoptujeme na dálku některé dítě? Je to moc krásná a velmi potřebná forma pomoci. Ale pokud si představíme vesnici v Africe s třemi sty chudými dětmi, nechceme pomoci jen několika z nich a ostatních si nevšímat.
• Tak postavíme v té vesnici školu? To je bezesporu velká pomoc. Vzdělání dá dětem naději na lepší život. Ale co když tam nebude mít kdo učit? A co když se pozornost lidí za čas obrátí jinam, na jinou vesnici a jinou školu, co dětem zbyde? Prázdná studená budova?
• Tak dáme dětem někoho, kdo se jim bude s láskou věnovat, bude mu na nich záležet a bude tam pořád s nimi! Že to není možné? My víme, že je. Pomocí projektu ADOPCE NABLÍZKO připravujeme a vysíláme dobrovolníky, kteří pak nasadí část svého života a pomáhají těm nejpotřebnějším.

© Adopce nablizko facebook

Termín všednosti,obyčejnosti se mi nelíbí.Bytosti žijící na této planetě jsou vzácné,znějící do ticha vesmíru.
Dělení na věci,jevy,osoby cennější je přímo uvádějící do náručí smrtících kalamit.
Každý život má svoji cenu výpovědi,cenu svobody,kyslíkové zóny našeho žití.
Nesmí nastat doba,kdy lhostejností zaviníme pády zasnění,myšlenek,obrazů do bezcitného kruhu násilí.
Nezapomenout na to kdo jsme a jaká je naše historie.
Být neohrožení v zápase s každým bezprávím,ono se vždy v počátcích tváří,že se nás netýká,ale pozdějije vlastně v naší bezprostřední blízkosti.
Nechceme býti všední,šedivý,mlčenlivý,jak jsi to mocní světa přejí,být čísly vjejich statistických dogmatech.
Jsme přeci živí ze svého štěstí,radostní ze své lásky a její nekonečné svobody.

© ČTK a České noviny