Jedna malá holčička se vždycky ráda, divala do zrcadla. Měla tam kamarádku Bětku, jak ji pojmenovala, a s ní se nejen při česání vlasů, čištění zubů nebo hraní si s panenkou radila o všech důležitých věcech. Jednoho večera, byla druhá adventní neděle a holčička psala krasopisně · na vlastnoruční papír zprávu pro Ježíška, se Bětka zase objevila v zrcadle a jako holčička také psala dopis do nebe."Taky se tak těšíš na Vánoce?" ptala se holčička nedočkavě, skoro okusujíc tužku. Bětka se usmála. "Ale nevím, Bětko," pohasl holčičce úsměv záhy, "co si od Ježíška přát. On má na starosti určitě spoustu děti a já bych nerada, aby se ma nékteré nedostalo. Třeba na ty z dětského domova. ve městě...

Vyskočila od psacího stolu a rázovala si to po pokoji. "Víťa, mi vždycky říkal, že na ně Ježíšek trochu zapomíná," očkem mrkla na Bětku a ta mrkla na holčičku. "Víťa a spousta jeho kamarádů v domově." Zastavila se u okna a sledovala snášející se vločky, které se tetelily jedna k druhé a sedaly si na větve nejbližšího smrčku. Kos zatím Spokojeně zobal jablíčko, jenž mu hodní lidé připravili, a mrk co mrk na holčičku za oknem. Chvíli ho bezděky pozorova1a, než se plácla do čela: "Bétko! Už to mám! Už vím, co by mi mohl Ježíšek přinést!"

Rozbalovala jediný dárek pod stromečkem, na nějž Ježíšek připsal maminčiným písmem její jméno. Celá se chvěla. V hlavě jí zněla slova, která napsala, než šla spát tu zasněženou neděli, když pokládala papír v obálce za okno a bála se, aby příliš nezasněžil. "Aby ho Ježíšek našel," znělo jí v hlavě.

Milý Ježíšku, opatrně sundává stuhy z vánočního papíru, letos jsem zase trochu zlobila maminku a tatínka a ještě k tomu jsem zapoměla dnes ráno dát slunečnici ptáčkům, prsty se jí chvějí, jak se dotýká sněhuláků chvějících se na veselém lesklém papíře, a stuha jí prokluzuje až na zem, ale měla bych na tebe jedno velké přání, víš, Ježíšku, mluvila jsem s Víťou, toho přece znáš, a přála bych si, abys mu nadělil velké sáňky vzadu s ohrádkou, aby na nich mohl vozit sněhové koule po zahradě - stavějí si iglů a bez sáněk to dá příliš práce... Ježíšek se asi snažil, protože dárek je zajištěn ještě izolepou. Ale abys nebyl smutný, že ses nepodíval k nám do obýváku (mamka zase dostane hrnec a šampon a taťka svetr s jelenem, takže i tak bys přišel), přines mi prosím pěkný trojúhelník, protože to je to jediné, čím bych mohla udělat radost Bětce. Papír přece jen povolil a holčička už se dotýkáý krabičky od bonboniéry. Pomalu odklápí víko... Ona Bětka po mně neumí nakreslit nic jiného než trojúhelník. Ani čtverec nevypadá jako čtverec, chudák. ALe trojúhelník budeme moct sdílet obě. Mokrát ti děkuju, Ježíšku, seš moc milej a zase zacinkej a nezapomeň na ty sáňky.

SleipnirDesign © flickr.com

Holčička zavřela oči a sáhla do krabičky.
Byly tam vzpomínky s malou mašlí,
koníček s uchem na niti
a korále! kde ty se našly?
Úplně na dně pak:
"Trojúhelník - od Víti."

Již zítra!

Pobřeží lemují stopy v písku. Krok vrávoravý a nejistý, klikatící se čára otisků bosých chodidel. Racek se shovívavě usmál a tleskl křídly. Tam dole je přece ráj plný ryb… Sbírám pozůstatky striptýzu mořské želvy a počítám, co bude na košilku, co na župan. Tak která z nás se to vlastně večer svlékala?¨

 Světlo lampičky umázlo kousek tmy za oknem. Otáčím hlavu a hledám zbytek krunýře, kam bych se poskládala, abych tu nestála tak nahá. Zásuvky jsou plné sešitů o vytrhaných stránkách a volných listů bez desek s nápisy „PŘEBRAT A ZABALIT!“ Tak sem tedy ne.

 Zahradu bičuje prudký déšť. Říjnový lijavec strhává listí ze stromů a jako obětní beránky jim je snáší k nohám. V krunýři je plno těch, co se svlékli přede mnou. Abych nepřekážela, lehám si raději mezi to navlhlé, kluzké listí a nechávám se jím pomalu zasypávat. Slušivý obleček přilákal ježčí rodinku. Vida, komu všemu je dnes zima! Zdvořile zaklepali: „Můžem?“ „Jen račte!“ otvírám ochotně všechny brány do jejich nového domova a zahřívám je živočišným teplem. Potřebují mě. A tak se nadzdvihávám, abych jim uvolnila nejvyhřátější místo pod zády.¨

Jeden list se snáší přímo nad mou hlavou. Napřed bojuje, třepotá se a otáčí, pak mu ale zřejmě dochází nevyhnutelnost osudu. V poklidném odevzdání nakonec lehce klesá mezi ježčí bodliny a hlavní cévou se nabodává na jednu z nich. Z otevřené rány vytryskl život. Stéká mu po čepeli a kape na chladem se chvějící ježčí tvář. List uvadá a stejně jako ježek se tiše stáčí do klubíčka. Na rozepjaté ostny padají další a další… Šeptají něco o loučení, ale já jim nechci rozumět. Vstávám a sklepávám je ze sebe na úhlednou hromádku, aby ježkům nikde netáhlo. Vracím se honem na pobřeží, abych mezi zbytky svlečené kůže konečně našla tu svou.

Racek se podruhé shovívavě usmál. Tam dole je přece rybí ráj. A jedno z jablíček se mihlo těsně pod hladinou... Máchl křídly a stiskl rybku v zobáku. Ve stejném okamžiku jej chňapl za křídlo břitvozubý mořský ďas. Spravedlnost je spravedlnost. A tak skáču do vln, abych o tom holýma rukama přesvědčila mořského ďasa…

BURNBLUE (c) flickr.com

Příliv láskyplně omyl slanou vodou všechny krvácející rány. Listům setřel z tváří poslední kapky života a na čtyři mrtvá těla napsal pískem „PŘEBRAT A ZABALIT!“. Teď už mi nahota nevadí. Z kůže jsme svlečeni všichni. Ze křoví vylézá rozespalá mořská želva a sbírá její kousky, aby je hodila do vln. Vždyť tam je přece ráj…

Vlahý příboj lízl hrany otisknutých stop a stekl z polštáře na koberec. Před postelí zůstaly ležet zbytky spadaného listí, jak jsem je otřela o rohožku. V prstech mnu bílý korálový písek a počítám, kolikrát s nimi ještě budu muset umřít, než se konečně přesype…

Seděli jsme na rozpáleném kameni a pozorovali nekonečnost nebe. Jsou to jen oblaka a taky jim nikdo neříká, čím musejí být, řekls tiše mezi šuměním listů jednoho velmi starého olivovníku, kam jsme chodily kdysi s ostatními dívkami. Jsou to jen honicí psi a vlasy bereniky rozevláté po denní obloze.
„Počkej tu na mě.“
Kámen se zalil stínem a slzou, ale nezůstal sám. Chlapcova ruka se nečekaně vymrštila a nekonečně dlouho svírala matčinu ruku. Nejistota mu sevřela hrdlo jako svěrákem, jak jasné se najednou zdály všechny křivky na stromě s olivami, jak neskutečně modré nebe bylo?
„Mami..!“ vykřikl tlumeně sotva šestiletý Gulian, když se mu dlaň jemně vytrhla a stín ve tváři se zacelil docela, „Mami!“

Po cestě se blížili dva muži na koni. Jeden si pískal veselou melodii a co chvíli hladil koníka po lesklé šíji, zatímco rukama trochu pohupoval do rytmu. Kolega se hrbí na koňském hřbetě jako brambora s ještě nevyrašenými očky. Beránek ve tvaru lodi se plaví přímo nad jejich hlavami.
„..a má milá z vesnice – to je teda dračice... - “
„Prosímtě Tenno, můžeš na chvilku přestat?“
„..A můj koník v ohradě – zase trhá opratě..“
„Tenno!“
„Ano, kamaráde?“
Klisna pod Valissem se otřásla, zvedla žíně a zůstala stát.
„No tak kamaráde, vždyť je tak krásně a vzduch dnes úžasně voní!“ zatrylkoval Tenno, třicetiletý chlapík z vesničky na úpatí Apenin s rukama jako lopaty a s očima jako koňské podkovy.
Zakroutil vesele hlavou, pobídl koníčka a dal se znovu do zpěvu. Valisso seděl zarputile na kobyle, která se zabývala vyprazdňováním střev, a mračil se pod větvemi starých stromů podél cesty.
„Ještě jednou refrém a - ..!“ zabručel medvěd s plavými řídkými vlasy a popohnal zlenivělou herku k pohybu.
„Co je to?!“ vykřikl najednou Tenno vpředu, několikrát se otočil, pohledem přecházel z Valisse na zem před sebe a zpět, než seskočil a sehnul se.
Zvědavý Valiss se najednou rozjel, až kobylce odlétávala hlína od kopyt, když klusala houpavým pohybem vpřed - nakláněl hlavu dopředu a rukama křečovitě svíral koňský krk, vítr mu najednou nevadil. Po několika metrech se svalil z kobyly a než se postavil, Tennovi uniklo tiše:
„Malej, vyzáblej kluk...“

Ta žena co mi dnes pokládala horkou ruku na čelo prý není moje matka špatně si na to vzpomínám jaká byla už je to tak dávno
deset let
nevím je to dlouho je to jako roky tady pod olivami kde jsem honil koně v ohradě a dával jim jména když cválali stínem
„Posaď se,“ šeptla matka a vstala z jeho lůžka.
Ležel na čistě povlečené posteli a pod hlavu mu někdo dal svazeček bylinek z horní louky, kam ještě před měsícem chodil s Jiskrou a Bačkorkou. Pohladila ho ještě jednou po studeném čele, až se otřásla z jeho chladu, a dlouze se zahleděla do jeho napuchlých očí. Přes celou bulvu se táhl odraz světla, který zdeformovala panenka do zrcadla její vlastní tváře. Lekla se té ženy s neupravenými vlasy – lekla se té malé žilky v bělmu – rychle svezla ruku z čela a odhrnula synovi vlasy.
Přeci to není tak dávno co jsem si tě vyprosila od Boha přece jsem nemohla tak zestárnout přece mi tě Bůh nebude brát teď když jsem přišla o muže přece mi tě Bůh nebude brát
„Teď,“ vydechla pouze, když se dokázala odpoutat od těch jeho očí.
Calci, chlapec na lůžku s květinami, se zachvěl, když promluvila, a prudce se pokusil posadit se. Zesláblé ruce mu to ale nedovolily.
„Matko!“
Očima zabloudil oknem ven na zahradu s jedinou olivou, k níž vždycky táta chodil a společně sbírali hořké plody, které potom nakládali na několik týdnů do slaného nálevu a na které chodil, když ho honila mlsná – tu noc šel také na olivy.
„Neboj se, Calccio,“ vycítila jeho obavy a očima zabloudila tam, co on, „zase se tam dostaneš. Brzo! Za pár dní!“
„Jestli mi něco může zachránit nohy - “
Natáhl se po okenním rámu a jeho tělo ho ztuhle následovalo:
„Tak je to má dulcia Jiskra!“
Někde tam za těmi stromy a ohradami se zrovna teď laškovně natahuje po Bačkorce a zvedá žíně vysoko do slunečního svitu.
Bože teď mi ho neber teď mi ho neber vždyť jsem tě tolikrát prosila a tolikrát jsem klečela na holičkách ale tys byl milostivý milostivý dívala jsem se do oken ostatních lidí nežs mi nadělil mého syna a teď mi leží už několik dní a rána v pánvi mu mokvá pořád víc doktoři by možná věděli avšak kde na to vzít tady pod horami prodej hříbat je čím dál těžší

copyright Vojtěch Herman (c) biolib.cz

Propadl zpátky do tmy. Slunce z korun stromů a z listů kéřů zmizelo, jako když tma zaryje své horké prsty. Prohlížel si svoje ruce jako něco cizího, když najednou, v podivné agonii, chytil i ty matčiny položené klidně na přikrývce a zíral na ně svýma překrvenýma očima. Maminka se zachvěla, jako by čekala něco hrozného. Těžce vydechl.
Říkali mi vždycky že mám po tátovi oči jako podkovy a smích jako perlík a jiskry a podle nich jsem svoji první kobylku sedlal sedlal jsem Jiskru hříbátko s překrásnýma nohama a hřívou podobnou tátovu Albiterrovi je to přece jeho dcera je mu podobná ty ruce ty mamčiny ruce vždyť já nemám ani z poloviny takové ruce

Poposedla si a sledovala jeho šílené oddechování, kdy se mu hrudník zvedal a klesal jako měchy, které někdo silou tiskne, které se vzpouzejí, ale kterým nikdo nepomůže.

Najednou sebou cukl, až se mu objevil lekhý úsměv ve tváři. Jako šílenci.
Pamatuju si jak jsme si s maminkou hráli jednou se popálila u kamen říkala že jí zůstala jizva na malíčku
Jizva nebyla.

„Jsem tvoje matka.“
Jiskra neposedně popošlápla, až měl co dělat, aby ji udržel stát.
„Nezlobte se, mám .. -“
„No tak, Guliane! Ty si na mě nevzpomínáš? Guliane!“ křičela zahalená do otrhaných hadrů a vrhla se do cesty koni, jenž se chtěl už už rozjet.
„Já mám právo na tvůj život a na tvoje děti, ne ona!“
Díval se do očí své rodičky, ženě, kterou potkával skoro pravidelně na trhu a pokradmu se na ni díval – poznal ji, přestože měl výpadky paměti po té osudné noci, útržky útlého dětství se vrátily jako ptáci, kteří se vracejí do hnízd. Později i zahlédl jizvu ve tvaru U na malíku její ruky.
„Nejsem Gulian, paní,“ odvětil Calci klidně.
Vždyť jsi léta věděla kdo jsem a nikdy jsi nepřišla
„Jsem Calci, syn Tenna z domku pod -“
„Nesmíš si ji vzít! Nikdy!“
Chytila Jiskru za otěže a její tvář se zkřivila jako špinavý papír.
„NIK-DY!“
Chtěl jsem tě najít když mi došlo že oni nejsou praví chtěl jsem osedlat Jiskru a jet hory doly za tebou a tys přitom celou dobu žila v protějším svahu a za jasného počasí se na mě dívala jak vyrůstám

„Chci projet, paní,“ řekl Calci a pobídl kobylku.
Ta nastražila uši, zatancovala a vyhýbala se ženě na cestě, jenže ta se nechtěla vzdát a věšela se na mužovy nohy:
„Nepojedeš za ní, že ne! Přeci si ji nevezmeš, vždyť ona nemá ani za nehet co ty! Doufala jsem, že cos ušetřil, dáš své chudé matce!“
„Neznám Vás, paní,“ pokračoval stále nezměněným hlasem Calci, „moji rodiče jsou nahoře mezi oblaky a byli to ti nejlepší rodiče na světě. Dal jsem jim všechno, co jsem měl. I kdyby nebyli praví, přesto mě vychovali tak, abych nad stáje přivedl svou vyvolenou a pokračoval v jejich dobrém jméně.“
„Vždyť jsi nebyl tak starý, když mě donutili jít do Verony – vzpomeň si na mě, na svou ubohou matku, která tě vždycky tak milovala...“
Chtěla jsi mě zabít chtěla ses mě zbavit tam nad strží pamatuju si to tys odešla a celá ta létas žila jako paní s velkým pé a když docházejí finance
„Vemte si peníze.“
Sáhl do kapsy pro všechno, co s sebou měl, a když jí je podával, v jejích lačných očích se zaleskl osten chladu. Ucukl, jako kdyby ho popálil oheň.
„Ale nikdy už na mě nevolejte Guliane.“

Listopadu kvapem dohořívala svíčka. Sněhové vločky tam někde nahoře už začínaly listovat v módním katalogu a vybíraly z nabídnutých fazonek a střihů, aby stejně jako loni byla každá z nich originální a jedinečná. Lehoučké mžení sotva znatelně hladilo po lících studené kočičí hlavy dláždění náměstí, lemovaného ze všech čtyř stran arkádovým podloubím. Podvečerní stmívání rozžehlo pouliční lampy, přes celý den nedočkavě dychtící po okamžiku, v němž se z nevítaných překážek na chodnících stávají žádanými nositelkami světla a krásy.

copyright Hughes Léglise-Bataille (c) flickr.com
Lucky pomalým krokem vyšel z malé hospůdky na rohu. V pravé ruce svíral ucho džbánku, z nějž při mírném sklonu vpřed zářila do dálky bílá pěnová čepice. Rovnoměrně pohupoval paží a křížem přes tiché, liduprosté náměstí mířil k domovu.

V kašně stále ještě šuměla voda. Lucky se u ní jako pokaždé zastavil. Líbila se mu průzračná modrá hladina, rád pozoroval rybky, jejichž těla dostávala za svitu luceren zcela nový stříbřitý nádech. Mechanická bohyně Amfitrité vypouštěla otvory veliké lastury pramínky a co chvíli se naklonila, aby rozčeřila vodu. Bývala při tom tolik půvabná, že by tu vydržel stát věčnost. Jen odbíjení hodin na věži mu připomínalo, že už je čas, stejně jako dnes. Uchopil tedy za ucho džbánek, jenž prve postavil na okraj kašny, a vykročil.

„Lucky!“

Otočil se, ale nikoho nespatřil. Jen krásná Amfitrité jako by náhle posmutněla a se sklopenou hlavou hleděla na šupinatá těla ryb, jež se jí hemžila u nohou.

Ráno přichystal snídani, poklidil a posadil se k oknu. Zamyšleně se díval do dáli za posledními ptačími opozdilci, houfujícími se k podzimnímu stěhování. Bezděky je zrakem následoval, dokud mu nezmizeli z očí. A najednou, možná poprvé, chtěl být jako oni. Moci jít, nesvázán službou, která jej až dosud tolik bavila. Kam? Nevěděl. Možná jen tak, nazdařbůh, a možná i za tím posmutnělým voláním.

„Lucky!“

Stále si je přehrává v uších. Tak často slýchává své jméno a nikdy mu na tom nepřišlo nic zvláštního, nic k podivení. Jeho posláním je přece být poslušný a užitečný, být k ruce a pomáhat, sloužit. Je tedy obvyklé, že jej okolí stále oslovuje jménem. Tohle zavolání mu však připadlo nějak jiné, znělo v něm, co dosud neslyšel – prosba a naléhavost. Žádný strohý příkaz nebo rozkaz. Snad tedy proto mu nejde z hlavy? Seděl bezradně u okna s pohledem kamsi za obzor a nevnímal nic kromě vlastních myšlenek.

„Lucky!“ vytrhla jej Klárka rozpustile ze zamyšlení. Cukl sebou. Páni, to už je hodin! Práce stojí a on tu jen tak sedí a přemítá o světě, který mu připadá stále více nepochopitelný. Rychle vstal, aby počal s přípravou oběda a dohnal vše, co zameškal.

Večer ani nečekal na příkaz a sám se vydal se džbánkem do hospůdky na rohu náměstí. Netrpělivě počkal, až mu pan hostinský načepuje vrchovatě toho zlatavého nápoje, jenž nikdy neochutnal. Nakonec proč? Nelákalo ho to, mnohým lidským přáním, touhám a chutím popravdě moc nerozuměl. Konečně! Sevřel ucho džbánu a rychle spěchal ke kašně.

Amfitrité měla týž posmutnělý výraz jako včera. Ani oči nezvedla, jako to dělávala jindy. Luckyho cosi sevřelo tam někde uvnitř, netušil co ani proč. Marně čekal, jestli jej znovu neosloví. Jen smutně chýlila hlavu ke straně a bez hnutí hleděla na šupinatá těla ryb.

Další den brzy ráno se Lucky vypravil na nákup. Kolem kašny stál zástup zvědavců a něco se zaujetím sledoval. Vmísil se mezi přihlížející do přední řady, aby dobře viděl.
Dvojice mužů ukládala kašnu k zimnímu spánku. Nejprve otevřeli dvířka na zádech bohyně Amfitrité a rozpojením mechaniky v ní jedním jediným pohybem zastavili život.

„Ale podívejte, jak se tváří, takhle nám tu přes zimu moc parády neudělá. Měli by ji opravit,“ šuškali si lidé mezi sebou.
„Zkoušeli jsme to, paní, ale asi se nějak zasekla,“ odpověděl jeden z dělníků.
„Tak ji sundejte a schovejte, dokud nebude opravená,“ trvala na svém žena.
„Na to jsme nedostali příkaz, paní,“ odvětil druhý muž.

„To ne! Ta kašna je přece její!“ chtělo se Luckymu vykřiknout, němá ústa však nevydala hlas.

První dělník uchopil podběrák a několika dovednými pohyby vylovil z vody všechny ryby. Postupně je přeložil do kádě vedle prodejního pultu s váhou. Lidé v mžiku utvořili frontu a s neskrývanou potěchou čile nakupovali. Lucky tomu už zase nerozuměl.
Proč je prodávají? A ještě k tomu po jedné? Proč celou káď neodvezou někam do tepla a zjara nevrátí zpátky do kašny?
A pak uviděl první ránu paličkou na rybí hlavu. Na hlavu patřící k tělu, které se ještě před chvílí prohánělo ve vodě a jehož šupiny se večer tolik třpytily ve světle luceren...
Proč ryby nemohou mávnout křídly jako to hejno ptáků, co včera viděl odlétat? Daleko, tam někam za moře, za oceán... Tam někam za horizont, kde je možná jiný, spravedlivější svět, že se tam ptáci na zimu stěhují.
Pošetilý Lucky...
Nemohl se dívat dál. Chtělo se mu něco udělat, říci nebo vykřiknout, ucítil ve svém nitru další dosud nepoznaný pocit – bezmoc. Stál tu sám proti mnoha lidem dychtícím rybího masa na talíři.

V dalších dnech o tom všem usilovně přemýšlel. Zazimování kašny se koná rok co rok, nikdy mu nevěnoval pozornost, vlastně ani netušil, jak probíhá, nezajímalo ho to. Vždy jen splnil, co lidé kolem něho žádali, a nenapadlo jej přemýšlet o tom, co a proč chtějí. Znovu a znovu si vybavoval Amfitritinu smutnou tvář a její prosebné zavolání. Proč jej tehdy volala? Proč zrovna jeho?

Klárka seděla v křesle s vysokým ušatým opěradlem zabraná do četby. Lucky k ní pomalu přistoupil a na listy rozevřené knížky, kterou svírala v dlaních, položil papír s jedním jediným slovem napsaným velkým písmem přes celou stránku: MLUVIT!
„Copak, Lucky? Chceš, abych ti něco vyprávěla?“ usmála se. Zavrtěl hlavou a ukázal prstem na sebe.
„Co? Ty chceš naučit mluvit?“ Přikývl. S překvapeným úsměvem na něj zůstala hledět, rozjařené plamínky v jejích očích pátravě hledaly v Luckyho obličeji podnět k nové hře. Tentokrát jej však nenalezly. Lucky se pomalu otočil a odcházel. Klárka konečně pochopila a zvážněla. „Lucky!“ Tohle zavolání kupodivu vůbec neznělo rozpustile, jako naopak nesčíslná před ním. I úsměv na Klárčině tváři vypadal přívětivě a mile. „Tak pojď, jdeme na to, ne...?!“ usmála se znovu. Vděčně si k ní rychle přisedl.

Byl máj, jako když ho vymaluje. Šeříky voněly široko daleko. I lípy na náměstí. Hrdličky schoulené do jejich náruče si vyznávaly lásku a na zámeckých komínech podřimovali v hnízdech čápi. Teď poočku shlíželi dolů na to lidské hemžení - a kdo ví, třeba si dělali vlastní úsudek. Ale byli zvyklí, že se jich nikdy nikdo neptal. To halasní vrabčáci dávno odhodili ostych a čimčarali ostošest.

Až ke kašně unášel vánek vůni pražených mandlí, čerstvých mazanců, makovaných pletenek a preclíků, koblih nadívaných marmeládou a vdolků i majoránky, tymiánu, dobromysle a bůh ví, čeho ještě. I mechanická bohyně Amfitrité po ní natahovala nosík a polykala mlsnou slinu.

copyright sunsurfr (c) flickr.com

Pod podloubím proti kašně zacinkal zvonek nade dveřmi nového hokynářství. Lucky zrovna neměl v krámku zákazníky, vyšel tedy ven a ani nezamykal, vždyť bude v mžiku zpátky.
Došel ke kašně, v níž se prohánělo nové hejno ryb.

„Ne-boj se,“ oslovil ještě nedokonale Amfitrité. „Přes zi-mu si je bu-du brát do krá-mu. Do tep-la. Ce-lou káď... To jsem ti moc chtěl říct. Abys už ne-by-la smut-ná. A-bys mě-la už po-řád jen radost...“

Amfitrité na něj pohlédla a náhle pochopila, co všechno jí vlastně právě řekl. A proč si za pomoci Klárky vyprosil na svém pánovi ten voňavý krámek, malý jako dlaň, co jej má, potěšena, přímo na očích. Po tváři jí přeběhl šťastný úsměv. Zdvihla lasturu o sotva znatelný kousek výš a po jednom pramínku poslala Luckymu do dlaně třpytivou rybí šupinu.
Z vděčnosti, pro štěstí, a aby nezapomněl.
Na svůj slib a na ni.