Ráno zívlo rosou a pošetilí vrabčáci se marným čimčaráním snažili přivolat zpátky Večernici. Noc odešla do hajan a s ní i nejjasnější hvězda. Měsíc zblednul a chvěl se zimou. Letní jitra pod širým nebem zkrátka zebou a studí.

Kdesi se prali kosi o žížalovou snídani, v dálce zakokrhal první dnešní kohout své táhlé "kykyrykýýýýý" a právě probuzené slunce nesměle a rozespale mžouralo do kraje, ve snaze přetáhnout si ještě přes hlavu červánkovou peřinu před jasem vlastní záře.

Vzduch voněl senem, vpodvečer posečenou travou a ptačím cvrlikáním. Mírný vánek čechral koruny stromů do slušivých účesů, ve vsích se houfovaly husy a pokřikovaly na sebe:

"Kam, kam?"

"Do sedlákova ječmene! Kam, kam?"

"Do mlynářova žita!" 

"Káč! Káč!" přidávaly se kačeny.

"Haj, haj, husy, haj!" volali hošíci s proutky, vedoucí na pastvu ty sněhobílé labutě selských dvorů, a odháněli je od obilí.

"Puťa, na! Na, puťa, puťa, na, na!" svolávaly děvečky a hospodyně slepice či něžnějším "pipi, pipi!" kuřata a házely jim zrní z ošatek nebo ze zástěr.

Z pár koutů se neslo i volání na kozu: "Na, koza, na!" Tahle drobná strakatá a rohatá rozdávačka mléka se pyšně procházela i po dvorcích malých jako dlaň. To u sedláka svolávali také ovce: "Bela, bela, bela!" a kachny: "Lída, lída!"

A tak venkov kdákal, kokrhal, mňoukal, štěkal, kejhal, mečel, bečel, bučel, chrochtal a zkrátka žil.

Ponocný dávno zabalil svou troubu a možná někde doma zrovna usínal ve vyvětraných pruhovaných peřinách.

Doma! Pekaři Matějovi se stále více stýskalo. Po vůni bílého řemesla, po zamoučené zástěře i po vlastní posteli. Teď spal schovaný v obilí a nevěděl o světě.

Malý vrabčáček, co se před pár dny sotva naučil létat, mu sedl na nos. Potřeboval si odpočinout a taky byl zvědavý, kdo že to ve pšenici vyspává.

Matěj si pozvolna protřel oči a mžoural do bílého dne. Sluníčko z něj mělo legraci a škádlilo ho zlatými prasátky. S úsměvem popřál vrabčákovi "dobrýtro", a ten polekaně poodlétl do koruny jabloně. Matěj si složil ruce pod hlavu a vleže na zádech hleděl vzhůru na nebe. Přišlo mu, že se obloha pomalinku otáčí dokolečka. Bílé mráčky se k sobě přibližovaly a zase odskakovaly, dočista jako opravdoví beránci. Když se rozhodl, že jim mezi oblaky najde baču, dolehl k němu křik.

Otočil se a vystrčil trochu hlavu ze pšenice, aby viděl mezi klasy. To, co spatřil, ho přikovalo k zemi. Blízkou vesnici právě s nepořízenou opouštěli vojáci. Jejich bílé kabáty scvítily do kraje a u boků se jim pokyvovaly šavle.

Pekař doufal, že si netroufnou zničit knížepánovu úrodu a že ho tedy v lánu nebudou hledat. Netušil, že je právě na cestě k němu pěnička, která se za rozbřesku sešla na kaji lesa se sojkou a teď letěla s vyřízením od vasrmánka Mišpulíka.

Smutně tam seděl jako hromádka neštěstí a přemýšlel, kdy asi bude moci vyrazit dál za vodníkem Hrazenkou, když se mu snesla k nohám.

Chvilku se na sebe dívali, jako by ji nemohl poznat. Ptáček dával hlavičku na stranu a po očku si pekaře prohlížel.

"Má zlatá Žofinko," vypravil ze sebe šeptem, aby ho náhodou ještě nezaslechli vojáci.

Pěnička mu sedla do dlaně: "Mišpulík vzkazuje, že ti Hrazenka zařídil přijetí u jinolického vodníka Kropítka. Teprve ten ti prý dá netopinku s velkou čarovnou silou."

Matěj ji pohladil po hlavičce: A kde ty ses toulala?"

"Chytil mě zase rychtář Habaďůra," odpověděla. "Ale včera služka zapomněla a nechala otevřené okno i dvířka u klece."

Matěj jí poděkoval za vyřízení a byl rád, že nemusí do Jičína. K Jinolicím to byl sice ještě pořádný kus cesty, ale mnohem bezpečnější. Poli, lesy a loukami prostými od lidí a jejich zvědavých pohledů.

Počkali, až budou vojáci v dostatečném odstupu. Pak Matěj pěničku ještě jednou pohladil a natáhl dlaň před sebe. Žofinka mávla křídly a vznesla se k obloze.

Pekař se bál, aby sešlapaným obilím zbytečně nedal vojákům stopu. Proto vyčkával, až bude moci přeběhnout přes úvoz loukou do lesa.

Po Jičíně se tou dobou roznesla zvěst, že starosta Řimbaba je už zase takový lakota a vydřiduch jako dřív. To pro jeho nové nařízení, aby mu každý pod hrozbou šatlavy přinesl vše, co rozdal v blouznění z těžké choroby. Navíc dostal od knížepána vrácené původní pravomoce, které předtím dočasně převzal rychtář jako odměnu za dopravení Matěje na zámek.

Tolik v knížepanstvu stále hlodal vztek, že se pekař vyvlíkl. Navíc se ještě k tomu domnívali, že se jej Elizabetka vypravila hledat. A tak bylo Řimbabovo uzdravení vítanou záminkou, jak Habaďůru obrat o majetek získaný jako výraz knížecího vděku. Matějovo pekařství si nyní přivlastnil sám knížepán.

A tak letělo městem jako stín povzdechnutí, že přišly ještě horší časy než před starostovou nemocí.

A aby toho nebylo málo, knížepán, jak byl ve zlosti, vydal přísné lejstro, kde se psalo, že je Elizabetce zakázán návrat na zámek. Kdo to kdy viděl, aby knížecí dcera utekla za pekařem? Dál na tom papíře stálo, že jsou jí odebrány veškeré výsady knížecí dcery a že je od této chvíle považována za běžnou obyčejnou poddanou.

A jak se vedlo Elizabetce? Když ji Láska a Naděje dovedly k chalupě na kraji Kacákovy Lhoty a zmizely, chvíli se rozmýšlela. Pak trochu nesměle otevřela vrátka. Stavení zelo prázdnotou. Vrátila se tedy na zápraží. Nebyla hloupá, a tak hned poznala, že je v obydlí vdovy Vokaté, zdejší pradleny a Madlenčiny maminky. A už vůbec nebylo těžké uhodnout proč.   

Řekla si, že před prvním setkáním vdovu překvapí, a dala se do zametání. Střevíčky jí jen překážely, brzy je zula. Jak ovšem nebyla zvyklá chodit bosa, netrvalo dlouho a měla nohy rozedřené do krve a samý puchýř. Nakonec bolestí nemohla udělat ani krok. Nešťastně si sedla na lavičku a dala se do pláče.

Vtom vrzla vrátka. To se nůší obtěžkaná vdova vracela z jarmarku z Jičína, kam chodila prodávat bylinky. Spatřila Elizabetku a spráskla ruce: 

"Milostslečno, to jsou k nám hosti! Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?"

"Přišla jsem trochu napravit, co jsem pokazila," usmála se v slzách Elizabetka.

Vdova si všimla jejích rozbolavělých nohou: "Nic se nebojte, milosti, to spraví psí jazejček."

"Psí jazejček?" podivila se Elizabetka a trochu v obavách se rozhlížela po psovi.

"Psí jazejček," kývla vážně pradlena. "To je trochu tajuplné jméno pro jitrocel. Roste ho všude hojně a rány léč skoro zázračně."

Utrhla opodál pár lístků jitrocele, namočila ve studené vodě šátek a ovázala Elizabetce nožky. "Hotovo," usmála se. Dívka k ní obdivně vzhlédla: " A čím to je, že toho tolik víš?"

Madlina maminka si k ní sedla: "Inu, milosti, kam nechodí drahý felčar, tam musí pomoci lidová moudrost."

Děvče sklopilo oči: "Neříkej mi tak, prosím tě. Jmenuji se Elizabetka. Jak je to po vašem?"

"No," zamyslela se pradlena, "já myslím, že Bětuška. To je moc hezké jméno."

"Ano, je to hezčí," usmála se dívka. "Říkej mi tedy Bětuško."

"Tak dobře, Bětuško," usmála se i panímáma Vokatá. Dívka jí pohlédla do očí: "Smím ti... smím vám," opravila se, "říkat tetičko?"

"I to ví. že můžeš," přikývla.

"Tetičko," pokračovala Bětuška, "ráda bych se od vás leccos naučila."

Madlenčina matka ji vzala za ruku a sklopila hlavu: "A nebude se ti stýskat po rodičích? Po zámku?"

Děvče zavrtělo hlavou.

"Víš," pokračovala opatrně vdova, " když jsem dnes byla ve městě, slyšela jsem, že tvůj otec tě chce potrestat." A vyložila jí všechno o tom knížecím lejstru. Bětušce vstoupily slzy do očí. Ale pak klidným hlasem řekla: "Aspoň vidíte, tetičko, že není co si rozmýšlet."

Vdova ji objala kolem ramen.

Když přestály tuhle chvilku, řekla tetička své schovance: "Dnes si jdi lehnout a pořádně se prospi. Učit se začneš, až se ti zahojí bolístky na nohou."

A když potom lezla Bětuška poprvé spát na pec, přály si obě, aby se měly rády.

U snídaně kněžna upila burgundského vína, přivřela oči a spiklenecky řekla knížepánovi: "Mon šér, měl by se pozvat starosta na oběd."

Knížepánovi překvapením zaskočilo.

"Ma šér, vy jste zapomněla, že starosta Řimbaba je vážně nemocen?" zeptal se, když si odkašlal.

Kněžna vykouzlila medový úsměv a řekla: "Právě naopak. Myslím, že zrovna v době jeho těžké choroby je třeba ukázat mu svou podporu." A tajemně zamrkala levým víčkem.

Knížepán si utřel rty do bíléhzo hedvábného ubrousku a znamením ruky poslal pryč služebnictvo. 

"Jak jste to myslela, ma šér?" zeptal se potom přímo.

Kněžna Filoména jen vytáhla z brokátového pytlíčku lahvičku.

"Ui," svitlo po francouzsku knížepánovi. "Zkusíme vyléčit starostu z nemoci."

"A bez felčara," kývla kněžna.

Vtom se ozvala Elizabetka: "Pardon, papá, ale vy řešíte starostu a všechno možné, jen ne trable vlastní dcery."

Otec ji vzal za ruku: "Musíš být trpělivá, ma šér. Vojáci hledají toho pekaře ve dne v noci... "

"Asi hledají špatně," skočila mu do řeči a vstala od stolu.

"A vůbec!" křikla. "Když ho nedokázali najít oni, budu se muset vypravit sama!" A utekla.

Matka se vytratila za ní.

Večer pak poslal knížepán lokaje Hanse ke starostovi se vzkázáním, že na druhý den ho on a kněžna Filoména očekávají na zámku k obědu.

Nazítří před polednem se starosta skutečně dostavil na zámek. 

Dovolil jsem si přijmout milostivé pozvání k obědu," uklonil se.

Kněžna se medově usmála: "Máme z toho velký plezír, že pro vás můžeme něco udělat, drahý příteli."

Na knížepánovo nakázání začali sluhové nosit pochoutky o sedmi chodech a panstvo zasedlo ke stolu.

Po jídle dal knížepán sobě i Řimbabovi nalít víno a dal se s ním do hovoru. Kněžna využila starostovy nepozornosti, vytáhla z brokátu lahvičku a vylila mu obsah do sklenice s vínem.

Ovšem Elizabetka byla ještě rychlejší.

"Ukažte, mamá, co za vzácnost se tu nalévá starostovi."

Natáhla se po poháru, a než se kdokoli vzpamatoval, upila bylinkový výluh.

Kněžna ve mžiku upadla do mdlob. Služebné ji notnou chvíli musely křísit a knížepán narychlo ukončil hostinu.

Starosta ještě za jeho zády stihl dopít víno ze svého poháru.

Byla vlahá letní noc. Hvězdičky shlížely z nebeského balkónu do rybníku jako do zrcátka a víla Adélka se radila s vodníkem Hrazenkou. Zrovna přemýšleli, jak pomoci Matějovi, aby ho nechytli vojáci.

Hrazenka házel z břehu na hladinu malé oblázky. Čeřily vodu a vlnky ho ťukaly do palců jako do čela jedna myšlenka za druhou. A tak čekal na tu správnou.

"Matěj chce do Vídně a dobře poznal, že musí pod vodou," přemítal nahlas do ticha vodník, aby si to zopakoval.

"Jenže neví, jak si k tobě dojde přes Jičín pro bylinu netopinku," přisadila ke vzpomínání víla a vzdychla ze staroti.

"Na tak dlouhou cestu by mu netopinka ode mne stejně nepomohla. Dostal by se nejdál k soutoku Svratky s Dyjí," smutně na to Hrazenka. "Ale takhle od jinolického vodníka Kropítka, to by byla jiná," zamyslel se. Pak ho přece jenom něco napadlo.

"Víš co?" otočil se hezky celým tělem k Adélce. "Matěj vůbec nepůjde za mnou, ale rovnou za Kropítkem. Já už mu to u něj domluvím. Půjde hezky loukami kolem Jičína a městu se tak vyhne."

"Jenže jak Matějovi vyřídíš?" pořád ještě starostlivě Adélka. "Dnes je úplněk..."

Oba zvedli hlavu a chvilku pozorovali měsíc a hvězdy. Voda voněla, sem tam zakuňkala žába a cvrčkové právě rozjížděli svůj housličkový koncert pro víly a světýlka světlušek.

"To je krása," málem se rozplynul Hrazenka.

"... a já musím měsíčkovi zatancovat půlnoční valčík," dokončila víla.

Ale Hrazenka jen mávl rukou: "Pošlu po vodě vzkaz Mišpulíkovi k hájovně. A on už Matějovi poví."

Hned měli oba lepší náladu a s dobrou vírou se rozloučili. Adélka se šla chystat na ten velký vílí měsíčkový tanec a Hrazenka si v hlavě sumíroval dva vzkazy, které bude muset vyťukat do vlnek na hladině. Tence pro Mišpulíka a silně pro Kropítka. To podle velikosti rybníků a důležitosti vodníků.

Ale i do hájovny si usedla starost. A hned dvojnásobně. Napřed sem ráno zalétla sojka a sedla hajnému na rameno ještě v peřinách. Chtěla se vypovídat z obav o svou kamarádku pěničku, kterou už dlouho neviděla. Po obědě přišel vasrmánek Mišpulík, vyřídit Matějovi vzkaz od Hrazenky. Jenže pekař už byl tou dobou bůhvíkde. A tak měl hajný starost ještě o Matěje.

Elizabetce se po vypití odvaru ze třech bylin a trojího koření trochu motala hlava, šla si proto lehnout do své postele s hedvábným baldachýnem. 

Za svítání ji probudil tichý hlas flétny. 

Oči se jí klížily a přemáhala ji malátnost, a tak zvolna znovu a znovu upadala do spánku. Vzdálené něžné flétnové mámení ale neutichalo. Už nemohla spát, okouzleně naslouchala té tiché líbezné melodii. Jako naléhavé volání se blížila a zase vzdalovala, rostla, rozvíjela se a krásněla jako květ z poupěte. K flétně se zlehýnka přidala harfa, po ní i loutna a nakonec nebesky líbezný zpěv.

Dívka jako ve snách vstala z měkkých podušek, přehodila si přes ramena velký, pavučinkově hebký saténový šátek, vklouzla do střevíčků a omámená něžnou melodií vyběhla ze zámku. Vánek jí rozevlál vlasy i noční košilku, šátek se za ní nesl jako prapor.

Zámeckou zahradu i celé město zaplavovala jemná růžová záře a mihotavé modré světýlko jí v ní ukazovalo cestu. Nohy měla tak lehké, že ji skoro nadnášely, sotva se dotýkala země. Běžela a nevěděla proč ani kam, jen cítila, že za tím voláním musí jít.

V lukách za městem záře i hudba zesílily. Z Bětušky spadla veškerá tíha, připadala si nehmotná a průzračná jako vánek.

Náhle se něžná záplava trochu rozestoupila a na pár kroků před děvčetem stály jako obláčky ve vzduchu dvě průsvitné panny. Jedna v barvě červánkové záře, jež se rozlévala kolem, druhá blankytná jako světýlko, které Bětušku vedlo. Šaty i vlasy jim vlají ve větru a podobné jsou si jako sestry. Usmívají se na ni a rukama ji lákají za sebou.

"Pojď! Neboj se a pojď!"

Jejich hlasy znějí zvonivými vábenkami a z očí jim plyne dobrota.

Dívce se na chvilku zdálo, jako by je už kdysi kdesi spatřila. Ale nemohla si vzpomenout. Přesto v nich, ani netušila jak, poznala Lásku a Naději. Srdce jí zaplavilo zvláštní hřejivé teplo. V tom okamžiku pochopila, co jí chtějí říct. Porozuměla jejich pokynům i slovům. Uvnitř v ní cosi roztálo, to něco, připomínající ledový opar, co svíralo její srdce a tísnilo její duši.

Vzpomněla si. Vzpomněla si na milou dobrou chůvu a rázem ožilo i všechno ostatní, to dávno zapomenuté a poztrácené. V tom silném záchvěvu laskavé vlídnosti objevila znovu svá dívčí studánková zrcátka. Po jednom z nich se rozhlédla i teď. Nemusela hledat dlouho, hned pod nedalekou břízou se leskla studánka jako očko. Klekla k ní hezky na kolena a rozčesávala si vlasy prstíky, tak jako tehdy dávno, za vycházek s chůvou. Na veliké zrcadlo s pozlaceným rámem si ani nevzpomněla. Jako by spadlo a rozbilo se na tisíce nejdrobnějších kousků.

Znovu vstala a rozesmátá ke svým průvodkyním natáhla dlaně. Láska a Naděje je sevřely a vedly ji loukami a poli dál a dál, až k nízkému stavení na kraji vesnice. Tam utichlo volání i krásná melodie, záře se rozplynula a s ní i křehké panenky. Zůstala jen ozvěna něžné písně, letmý vlahý dotyk toho krásna, a tlukot srdce, bohatšího o znovunalezený hřejivý cit. Znovu se chystalo chránit Lásku a Naději stejně vroucně, jako ony je...

Pobřeží lemují stopy v písku. Krok vrávoravý a nejistý, klikatící se čára otisků bosých chodidel. Racek se shovívavě usmál a tleskl křídly. Tam dole je přece ráj plný ryb… Sbírám pozůstatky striptýzu mořské želvy a počítám, co bude na košilku, co na župan. Tak která z nás se to vlastně večer svlékala?¨

 Světlo lampičky umázlo kousek tmy za oknem. Otáčím hlavu a hledám zbytek krunýře, kam bych se poskládala, abych tu nestála tak nahá. Zásuvky jsou plné sešitů o vytrhaných stránkách a volných listů bez desek s nápisy „PŘEBRAT A ZABALIT!“ Tak sem tedy ne.

 Zahradu bičuje prudký déšť. Říjnový lijavec strhává listí ze stromů a jako obětní beránky jim je snáší k nohám. V krunýři je plno těch, co se svlékli přede mnou. Abych nepřekážela, lehám si raději mezi to navlhlé, kluzké listí a nechávám se jím pomalu zasypávat. Slušivý obleček přilákal ježčí rodinku. Vida, komu všemu je dnes zima! Zdvořile zaklepali: „Můžem?“ „Jen račte!“ otvírám ochotně všechny brány do jejich nového domova a zahřívám je živočišným teplem. Potřebují mě. A tak se nadzdvihávám, abych jim uvolnila nejvyhřátější místo pod zády.¨

Jeden list se snáší přímo nad mou hlavou. Napřed bojuje, třepotá se a otáčí, pak mu ale zřejmě dochází nevyhnutelnost osudu. V poklidném odevzdání nakonec lehce klesá mezi ježčí bodliny a hlavní cévou se nabodává na jednu z nich. Z otevřené rány vytryskl život. Stéká mu po čepeli a kape na chladem se chvějící ježčí tvář. List uvadá a stejně jako ježek se tiše stáčí do klubíčka. Na rozepjaté ostny padají další a další… Šeptají něco o loučení, ale já jim nechci rozumět. Vstávám a sklepávám je ze sebe na úhlednou hromádku, aby ježkům nikde netáhlo. Vracím se honem na pobřeží, abych mezi zbytky svlečené kůže konečně našla tu svou.

Racek se podruhé shovívavě usmál. Tam dole je přece rybí ráj. A jedno z jablíček se mihlo těsně pod hladinou... Máchl křídly a stiskl rybku v zobáku. Ve stejném okamžiku jej chňapl za křídlo břitvozubý mořský ďas. Spravedlnost je spravedlnost. A tak skáču do vln, abych o tom holýma rukama přesvědčila mořského ďasa…

BURNBLUE (c) flickr.com

Příliv láskyplně omyl slanou vodou všechny krvácející rány. Listům setřel z tváří poslední kapky života a na čtyři mrtvá těla napsal pískem „PŘEBRAT A ZABALIT!“. Teď už mi nahota nevadí. Z kůže jsme svlečeni všichni. Ze křoví vylézá rozespalá mořská želva a sbírá její kousky, aby je hodila do vln. Vždyť tam je přece ráj…

Vlahý příboj lízl hrany otisknutých stop a stekl z polštáře na koberec. Před postelí zůstaly ležet zbytky spadaného listí, jak jsem je otřela o rohožku. V prstech mnu bílý korálový písek a počítám, kolikrát s nimi ještě budu muset umřít, než se konečně přesype…

Listopadu kvapem dohořívala svíčka. Sněhové vločky tam někde nahoře už začínaly listovat v módním katalogu a vybíraly z nabídnutých fazonek a střihů, aby stejně jako loni byla každá z nich originální a jedinečná. Lehoučké mžení sotva znatelně hladilo po lících studené kočičí hlavy dláždění náměstí, lemovaného ze všech čtyř stran arkádovým podloubím. Podvečerní stmívání rozžehlo pouliční lampy, přes celý den nedočkavě dychtící po okamžiku, v němž se z nevítaných překážek na chodnících stávají žádanými nositelkami světla a krásy.

copyright Hughes Léglise-Bataille (c) flickr.com
Lucky pomalým krokem vyšel z malé hospůdky na rohu. V pravé ruce svíral ucho džbánku, z nějž při mírném sklonu vpřed zářila do dálky bílá pěnová čepice. Rovnoměrně pohupoval paží a křížem přes tiché, liduprosté náměstí mířil k domovu.

V kašně stále ještě šuměla voda. Lucky se u ní jako pokaždé zastavil. Líbila se mu průzračná modrá hladina, rád pozoroval rybky, jejichž těla dostávala za svitu luceren zcela nový stříbřitý nádech. Mechanická bohyně Amfitrité vypouštěla otvory veliké lastury pramínky a co chvíli se naklonila, aby rozčeřila vodu. Bývala při tom tolik půvabná, že by tu vydržel stát věčnost. Jen odbíjení hodin na věži mu připomínalo, že už je čas, stejně jako dnes. Uchopil tedy za ucho džbánek, jenž prve postavil na okraj kašny, a vykročil.

„Lucky!“

Otočil se, ale nikoho nespatřil. Jen krásná Amfitrité jako by náhle posmutněla a se sklopenou hlavou hleděla na šupinatá těla ryb, jež se jí hemžila u nohou.

Ráno přichystal snídani, poklidil a posadil se k oknu. Zamyšleně se díval do dáli za posledními ptačími opozdilci, houfujícími se k podzimnímu stěhování. Bezděky je zrakem následoval, dokud mu nezmizeli z očí. A najednou, možná poprvé, chtěl být jako oni. Moci jít, nesvázán službou, která jej až dosud tolik bavila. Kam? Nevěděl. Možná jen tak, nazdařbůh, a možná i za tím posmutnělým voláním.

„Lucky!“

Stále si je přehrává v uších. Tak často slýchává své jméno a nikdy mu na tom nepřišlo nic zvláštního, nic k podivení. Jeho posláním je přece být poslušný a užitečný, být k ruce a pomáhat, sloužit. Je tedy obvyklé, že jej okolí stále oslovuje jménem. Tohle zavolání mu však připadlo nějak jiné, znělo v něm, co dosud neslyšel – prosba a naléhavost. Žádný strohý příkaz nebo rozkaz. Snad tedy proto mu nejde z hlavy? Seděl bezradně u okna s pohledem kamsi za obzor a nevnímal nic kromě vlastních myšlenek.

„Lucky!“ vytrhla jej Klárka rozpustile ze zamyšlení. Cukl sebou. Páni, to už je hodin! Práce stojí a on tu jen tak sedí a přemítá o světě, který mu připadá stále více nepochopitelný. Rychle vstal, aby počal s přípravou oběda a dohnal vše, co zameškal.

Večer ani nečekal na příkaz a sám se vydal se džbánkem do hospůdky na rohu náměstí. Netrpělivě počkal, až mu pan hostinský načepuje vrchovatě toho zlatavého nápoje, jenž nikdy neochutnal. Nakonec proč? Nelákalo ho to, mnohým lidským přáním, touhám a chutím popravdě moc nerozuměl. Konečně! Sevřel ucho džbánu a rychle spěchal ke kašně.

Amfitrité měla týž posmutnělý výraz jako včera. Ani oči nezvedla, jako to dělávala jindy. Luckyho cosi sevřelo tam někde uvnitř, netušil co ani proč. Marně čekal, jestli jej znovu neosloví. Jen smutně chýlila hlavu ke straně a bez hnutí hleděla na šupinatá těla ryb.

Další den brzy ráno se Lucky vypravil na nákup. Kolem kašny stál zástup zvědavců a něco se zaujetím sledoval. Vmísil se mezi přihlížející do přední řady, aby dobře viděl.
Dvojice mužů ukládala kašnu k zimnímu spánku. Nejprve otevřeli dvířka na zádech bohyně Amfitrité a rozpojením mechaniky v ní jedním jediným pohybem zastavili život.

„Ale podívejte, jak se tváří, takhle nám tu přes zimu moc parády neudělá. Měli by ji opravit,“ šuškali si lidé mezi sebou.
„Zkoušeli jsme to, paní, ale asi se nějak zasekla,“ odpověděl jeden z dělníků.
„Tak ji sundejte a schovejte, dokud nebude opravená,“ trvala na svém žena.
„Na to jsme nedostali příkaz, paní,“ odvětil druhý muž.

„To ne! Ta kašna je přece její!“ chtělo se Luckymu vykřiknout, němá ústa však nevydala hlas.

První dělník uchopil podběrák a několika dovednými pohyby vylovil z vody všechny ryby. Postupně je přeložil do kádě vedle prodejního pultu s váhou. Lidé v mžiku utvořili frontu a s neskrývanou potěchou čile nakupovali. Lucky tomu už zase nerozuměl.
Proč je prodávají? A ještě k tomu po jedné? Proč celou káď neodvezou někam do tepla a zjara nevrátí zpátky do kašny?
A pak uviděl první ránu paličkou na rybí hlavu. Na hlavu patřící k tělu, které se ještě před chvílí prohánělo ve vodě a jehož šupiny se večer tolik třpytily ve světle luceren...
Proč ryby nemohou mávnout křídly jako to hejno ptáků, co včera viděl odlétat? Daleko, tam někam za moře, za oceán... Tam někam za horizont, kde je možná jiný, spravedlivější svět, že se tam ptáci na zimu stěhují.
Pošetilý Lucky...
Nemohl se dívat dál. Chtělo se mu něco udělat, říci nebo vykřiknout, ucítil ve svém nitru další dosud nepoznaný pocit – bezmoc. Stál tu sám proti mnoha lidem dychtícím rybího masa na talíři.

V dalších dnech o tom všem usilovně přemýšlel. Zazimování kašny se koná rok co rok, nikdy mu nevěnoval pozornost, vlastně ani netušil, jak probíhá, nezajímalo ho to. Vždy jen splnil, co lidé kolem něho žádali, a nenapadlo jej přemýšlet o tom, co a proč chtějí. Znovu a znovu si vybavoval Amfitritinu smutnou tvář a její prosebné zavolání. Proč jej tehdy volala? Proč zrovna jeho?

Klárka seděla v křesle s vysokým ušatým opěradlem zabraná do četby. Lucky k ní pomalu přistoupil a na listy rozevřené knížky, kterou svírala v dlaních, položil papír s jedním jediným slovem napsaným velkým písmem přes celou stránku: MLUVIT!
„Copak, Lucky? Chceš, abych ti něco vyprávěla?“ usmála se. Zavrtěl hlavou a ukázal prstem na sebe.
„Co? Ty chceš naučit mluvit?“ Přikývl. S překvapeným úsměvem na něj zůstala hledět, rozjařené plamínky v jejích očích pátravě hledaly v Luckyho obličeji podnět k nové hře. Tentokrát jej však nenalezly. Lucky se pomalu otočil a odcházel. Klárka konečně pochopila a zvážněla. „Lucky!“ Tohle zavolání kupodivu vůbec neznělo rozpustile, jako naopak nesčíslná před ním. I úsměv na Klárčině tváři vypadal přívětivě a mile. „Tak pojď, jdeme na to, ne...?!“ usmála se znovu. Vděčně si k ní rychle přisedl.

Byl máj, jako když ho vymaluje. Šeříky voněly široko daleko. I lípy na náměstí. Hrdličky schoulené do jejich náruče si vyznávaly lásku a na zámeckých komínech podřimovali v hnízdech čápi. Teď poočku shlíželi dolů na to lidské hemžení - a kdo ví, třeba si dělali vlastní úsudek. Ale byli zvyklí, že se jich nikdy nikdo neptal. To halasní vrabčáci dávno odhodili ostych a čimčarali ostošest.

Až ke kašně unášel vánek vůni pražených mandlí, čerstvých mazanců, makovaných pletenek a preclíků, koblih nadívaných marmeládou a vdolků i majoránky, tymiánu, dobromysle a bůh ví, čeho ještě. I mechanická bohyně Amfitrité po ní natahovala nosík a polykala mlsnou slinu.

copyright sunsurfr (c) flickr.com

Pod podloubím proti kašně zacinkal zvonek nade dveřmi nového hokynářství. Lucky zrovna neměl v krámku zákazníky, vyšel tedy ven a ani nezamykal, vždyť bude v mžiku zpátky.
Došel ke kašně, v níž se prohánělo nové hejno ryb.

„Ne-boj se,“ oslovil ještě nedokonale Amfitrité. „Přes zi-mu si je bu-du brát do krá-mu. Do tep-la. Ce-lou káď... To jsem ti moc chtěl říct. Abys už ne-by-la smut-ná. A-bys mě-la už po-řád jen radost...“

Amfitrité na něj pohlédla a náhle pochopila, co všechno jí vlastně právě řekl. A proč si za pomoci Klárky vyprosil na svém pánovi ten voňavý krámek, malý jako dlaň, co jej má, potěšena, přímo na očích. Po tváři jí přeběhl šťastný úsměv. Zdvihla lasturu o sotva znatelný kousek výš a po jednom pramínku poslala Luckymu do dlaně třpytivou rybí šupinu.
Z vděčnosti, pro štěstí, a aby nezapomněl.
Na svůj slib a na ni.

6. kapitola pohádky O naději a lásce

Ještě nebylo sluníčko vzhůru, jen měsíc si poprvé zívnul, a už se lesem ozývaly troje tiché kroky. Opatrně našlapovaly a ti, co jim patřily, ostražitě naslouchali všemu kolem sebe. Tak došli až na paseku, kde se rychtáři Habaďůrovi stala nepříjemnost s medvědem.

„Jsme na místě,“ zašeptal tajně první z nich. Protože tajní myslivci mohou mluvit zase jenom tajně.

Náhle v jehličí potichu zadusaly další dva páry kroků. Dopadaly ztěžka, jako by jejich majitelé zdolávali převelikou tíhu. To se na slavný lov kapitálského medvěda přišel podívat sám knížepán. Tedy přišel... Přinesli ho dva sluhové v nosítkách.

„Až řeknu, vystřelíte na toho krajcelement medvěda,“ přikázal. A pak už jen čekali.

Nebe pomalu růžovělo slunečním probuzením a první ranní ptáček rozezpíval zlaté hrdélko na dobrý den. Měl za sebou sotva jeden veršíček, když se v ostružinách ozval dupot a funění. Jeho milost přikázala zalícit.

Hloží, stínující do té doby strašidelně namodrale paseku, dostalo přívětivější zelenkavý nádech. Jenže co je platná přívětrivost, když to uvnitř mručí jako sám medvědí král.

Křoví se rozhrnulo a ven vystrčil hlavu chlupáč tak hezký a chundelatý, že knížepán na prachové podušce až poskočil radostí, jak mu tu trofej budou všichni závidět.

Myslivci zamířili, ale zrovinka v tu chvíli se před nimi zvedla z trávy kytka. Letí každému z nich kolem hlavy, chvilku postojí, zatočí se dokolečka a pomalinku udělá úklonku. Až to bere oči. Knížepán, celý omámený tou zvláštní kytkou, z posledních sil křikl: „A šús po tom medvědovi! Án, cvaj...“ Na „draj“ stiskli myslivci kohoutky.

Pšíklo to, jako když si kýchne motýl. A taky jich vyletělo z hlavní pušek na dobré tři náruče. Bělásci, modrásci, paví očka, otakárci i admirálové, všechno se to barevně třepotá k obloze.

copyright (c) photoree.com

Myslivci postavili pušky pažbou k zemi, koukají dovnitř a kroutí hlavou. Ale to už knížepán velí podruhé: „Naládovat! A šús po potvoře medvědovi! Án, cvaj, draj!“

Ve flintách zase jen pšíklo a každá vystřelila po obláčku květů. Letí vzhůru a pořád výš. Výš než vyrostla nejvyšší borovice. Výš než dolétne nejodvážnější pták. Až tam, kde vycházejí hvězdy. Pod mléčnou dráhou se zastavily. A lehoučce padají dolů jako pestrý voňavý déšť. I právě procitlé sluníčko si založilo dlaně pod bradu a dívá se na tu krásu.

Když bylo ládování a střílení dotřetice, vyšlo z každé pušky po bylině kýchavce. Víří od nich bílý prášek a rovnou myslivcům a knížepánovi do nosu.

„Hepčík!“ kýchl první střelec a pověsilo mu to flintu na větev dobré dva sáhy nad zemí.

„Hapčá!“ kýchl silněji druhý a jeho puška se houpe ve vršku nejvyšší borovice.

„Hapčačá!“ vyrazilo ze třetího a kulovnici mu to nese bůhví kam.

„Ha-ha-hapčačačá!“ vylítlo kýchn utí jako dělová koule taky z knížepána. Zarazilo ho to do nosítek, posadilo to k němu ty dva lokaje a odneslo je to zpátky do Jičína.

V poslední vteřince k nim nasedla ta divná ukláněcí kytka, co jim všem prve brala oči.

Zastavili se až před jičínskou bránou. Tam kytka klepla knížepána přes nos, spadla na zem a usnula.

Knížepán nebyl bába kořenářka a tak nevěděl, že koho bylina hajátko takhle ťukne, pospí si tři dny a tři noci.

Po Jičíně pak šla o Jeho Milosti dlouho šuškanda, že je praštěný bejlím.

Pro spící hajátko hbitě slétla pěnička a chvátala s ním honem do bezpečí před lidskou nedobrotou.

Když lesu odlehlo od nevítané návštěvy, vyklouzl z chundelaté medvědí kůže pekař Matěj.

A v ostružinách se zasmála do dlaní víla Adélka.

Knížepán hlasitě zívl, zamžoural a první, koho spatřil, byla kněžna. Seděla u jeho lůžka a zlostně poklepávala špičkou zlatého střevíčku. Čím větší byla ta zlost, tím rychleji ťukala její nožka o podlahu.

Všimla si, že je manžel vzhůru, a vztekle dupla forte: „Mon šér, vysvětlete mi tu věc. Vy si klidně spíte a já abych vládla sama.“

Knížepán jí tedy nesouvisle vyložil, co si pamatoval. Nato se na okamžik odmlčel a pak křikl: „Já toho medvěda musím mít!“

Kněžna se usmála a měkce, jako když ukrajuje máslíčka, odpověděla: „Hlavně se, mon šér, nerozčilujte. Chcete medvěda a budete ho mít. Nakonec nebylo zase tak úplně hrozné, že jsem vládla bez vás. Mondijé, ani nevíte, kolik je v Jičíně krejčovství. Všem jsem dala zakázku. Kdepak že vás to přepadla ta strašná kytka?“

Knížepánovi se udělalo nevolno. Trochu od vzpomínky na nepodařený lov, více však od představy, kolik bude muset zaplatit za nové šaty, které si kněžna dala šít. Poručil si studený obkladek a klidně řekl: „Ma šér, někdy je lépe spát než být vzhůru.“ Pak se odmlčel, načež prudce zvedl hlavu a křikl: „Ale ta kytka se vám zakazuje!“

Po obědě knížepán rozkázal po celém Jičíně ticho, že vymýšlí, kudy na toho medvěda. Kněžna se zavřela ve svých komnatách a lámala si hlavu tím, jak z knížepána vymámí úžasnou bylinu hajátko.

Najednou od brány zazněl rámus. Knížepán skočil od zlaté židle rovnou k oknu a křikl dolů: „Sakrblé, jsou tady rozkazy knížepána jenom pro smích?“

Tu se mu před oči přitočila divná stařena. Košík má přikrytý šátkem, a že prý potřebuje nutně mluvit s kněžnou.

„A co jí neseš?“ chce vědět knížepán.

„Radu na její trápení,“ usmála se tajemně baba.

Knížepán mávl rukou, ať si tedy jde. Sám byl nazlobený, že kvůli velkému leknutí musí zase přemýšlet od začátku.

„Co jsi zač?“ lekla se kněžna.

Babka zvedla prst: „Kdo se moc ptá, moc se doví.“

„Neboj se,“ uklidnila ji vzápětí vlídně a odhrnula šátek z košíku. „Nesu ti tajnou radu, jak na Matěje.“

Kněžna přiskočila: „Co je to za bylinky?“

Baba je promnula v dlani: „To je o svatojánské půlnoci trhaný zapomnětník. Udělej z něj odvar a dej ho vypít Madlence.“

Kněžna na ni nedůvěřivě pohlédla: „Co se stane?“

copyright freg (c) flickr.com

Stařeninu tvář přeběhl letmý úsměv: „Zapomene na Matěje, jako když mávneš proutkem.“

„To je lepší dát ho vypít Matějovi,“ úkosem na to kněžna.

„Jenže nevíš, kde Matěj je. Až zjistí, že už ho Madla nemá ráda, zapomene na ni tak jako tak,“ odpověděla stařena a natáhla dlaň.

„Ale jak pooznám, že ta rada je pravá?“ zdráhá se kněžna zaplatit. Babka na to nic, jen se točí, že tedy půjde i s košíkem.

„Proč mi chceš pomoci?“ chytla ji kněžna za ruku.

„Protože mám v úctě svoji kněžnu,“ uklonila se baba.

A tak dostala váček dukátů.

Když byla na odchodu, zavolala za ní kněžna Filoména: „Ale jak jí to dám vypít?“

„V tom už ti neporadím,“ otočila se stařena ve dveřích a zmizela.

U večeře vzala kněžna Elizabetku za ruku: „Brzy ti nastane konec trápení, ma šér. Už vím, jak se s tebou ten pekař ožení.“

Elizabetka i knížepán zvedli překvapeně oči od pečeně, ale ona už ani slovo. A jen se tajemně usmála.

Madlenka neměla o ničem ani potuchy. Ráno bylo lehoučké a svěží jako ptačí písnička. Však se taky probudilo do šatiček z not. Vrabčáci jí nad hlavou čimčarali už od rozbřesku a holubi jim k tomu vrkali bas.

Nakropila prádlo na louce za chalupou, nakrmila kozu, kravku Stračenu i slepice a odběhla pro koště, že zamete dvorek. Při práci si notovala Matějovu zamilovanou písničku o kumburském zámečku. Snad aby zaplašila slzy, co jí do očí žene prach a vzpomínka na mladého pekaře.

Jak tak byla v duchu u Matěje, nevšimla si, že se jí za zády prosmýkla do chalupy divná postava. A hned zase ven.

Madla nic, dál zametá dvorek. Ani maminka, která byla ve vsi pradlenou, sehnutá nad valchou a neckami nezpozorovala, jak dole u cesty kolem pole zarachotila kola a někdo mžikem práskl bičem do koní.

Při zaprášené práci brzy vyschne na rtech a písničce se líně šmodrchají noty. Madla opřela na zápraží koště a zaběhla si do chalupy svlažit hrdlo. Na stole měla pomněnkový hrneček samé kvítko a pod tím loubením malovaný nápis „Madlenka“. Dostala ho od Matěje, když ještě sloužívala na zámku. Pramenitá voda se v něm stříbrně třpytí a slunce laská hladinku mírným paprskem.

Dlouze se napila.

„Ta voda dnes chutná jako malvaz,“ řekla si nahlas a obrátila hrneček do sebe.

5. kapitola pohádky O naději a lásce

Ze zámku Matěj zamířil rovnou k šatlavě.

„Majdalenko!“ zavolal nahoru. „Hrabě ze mě nebude!“ Víc nesměl, aby ho náhodou zase nechytil rychtář nebo jeho pacholci.

Tak si přes mříž a přes tu výšku jen poslali políbení.

Ráno se strhlo v Jičíně boží dopuštění. Starosta Řimbaba rozhodl, že pstí z vězení všechny, co byli zavření pro krádež šperku nebo jiné panské věci. Vydal potřebné lejstro, jenže za chvíli se sluha vrátil s vyřízením, že teď ve městě rozhoduje rychtář. Řimbaba bouchl pěstí do stolu, až to zadunělo, že prý to tak nenechá. A šel hledat zastání na zámek.

Tam vrchnosti vyložil svou věc. Knížepána napřed popadl vztek, až potřeboval na čelo studené plátýnko. Když jej vzkřísili, chtěl na starostu zavolat drába a šupem ho dát zavřít do kamenného vězení. Natáhl ruku, ale v poslední vteřince ho přes ni flekla kněžna kapesníčkem.

„Bon. Ať tedy starosta udělá, jak myslí,“ shovívavě a s medovým úsměvem pokynula hlavou.

Knížepánovi se z toho naježila paruka.

„Vy jste ztratila rozum, ma šér?“ zeptal se ostře, když osaměli.

Ale kněžna zase jen líbezný úsměv. A řekla: „Mon šér, nevěděl jste, jak na Matěje, zato mně svitlo. Půjde za Madlou do chalupy a vy ho tam chytnete jako zralou hrušku.“

Knížepánovi chvilku trvalo, než pochopil, jak to myslí. Potom mu ovšem zahrály líce spokojeností: „Ma šér, kam vy pořád chodíte na tak skvělé nápady.“

Kněžna se dotkla ukazováčkem čela: „Mon šér, to musíte mít tuhle.“

A knížepán zmlkl, protože nevěděl, jestli to nemá brát jako urážku.

Málokomu ušlo, že vznešená paní Matylda takřka vůbec neopouští stále bledší a slabší kněžnu i že s ní vždy bezvýhradně souhlasí. Ovšem že právě ona má prsty ve zhoršujícím se kněžnině zdraví, to nenapadlo nikoho. Samozvaná tetička se totiž ke všem chovala velmi přívětivě a svou zákeřnou hadí povahu skrývala pod dobře hlídaným falešně laskavým úsměvem. Chovala se tak mile, že by v ní nikdo nečekal zlou čarodějnici Sebelítost.

I sama kněžna Filoména k tetě velmi přilnula. Upřímně ji proto mrzelo, když jednoho rána oznámila svůj odjezd. Sebelítost se však nenechala přemluvit k dalšímu setrvání. Byla natolik chytrá, že chtěla zmizet dříve, než ji někdo odhalí.

Matěj šel hustým lesem na té straně, co vedla cesta na Kopidlno. Zanedlouho stanul na lesním rozcestí. Přemýšlí, kterou cestou se dát, když vtom mu nad hlavou zakroužila sojka.

„No co,“ povídá jí Matěj. „Stejně nevím, jak dál.“ A vykročil tím směrem, kam sojka uletěla.

copyright Petr Kozel (c) petrkozel.mypage.cz

Po nějaké chvíli přišel k hájovně. Okamžik překonával ostach, ale pak přece jen zaklepal na dveře.

Otevřel mu hajný. Ale co hajný! Mládenec urostlý jako jedle a ještě svobodný. Po večerech si povídal se svými zvířátky nebo poslouchal, jak studánková víla Leknička zpívá studánce na pasece ukolébavku. Panenku by byl býval chtěl, leč žádná mu ještě za těch dvaadvacet let, co byl na světě, hlavu ani srdce nezamotala.

„Á, Matěj,“ vítal hosta zvesela jako dobrého známého.

„Ty mě znáš?“ podivil se pekař.

„To víš, že znám,“ přikývl hajný. „Sojka mi přece všechno donese. A jí zase pěnička.“

„Tak pěnička...“ usmál se Matěj a vděčně pohlédl na nebe.

„Pojď,“ plácl ho hajný přátelsky po zádech. „Musíš mi všechno vyprávět.“

Oba se hned spřátelili. Hajný učil Matěje poznávat les a jeho zákony a netrvalo dlouho, pekař zvládl napodobit hlas některých ptáků, zachrochtat jako divočák i třeba zamručet jako medvěd. Rád doprovázel hajného na pochůzkách.

Jednoho dne se toulal sám po třetí pasece, když náhle uslyšel slabé naříkání. Opatrně rozhrnul křoví a spatřil tam kolouška. Měl poraněnou nohu a nemohl chodit.

„Jak se ti to stalo?“ zeptal se ho soucitně.

Koloušek sklopil hlavu: „ Ale, procházel jsem se po pasece a vtom jsem uviděl, jak na mě z tamtoho konce míří rychtářova puška. Pak zakřičela sojka, rychtář ztratil pozornost a já uskočil do bezpečí. Jenže jsem klopýtl. A on mě tu teď jistě najde.“

Matěj utrhl lístek jitrocele a kus látky ze své košile, namočil ho ve studánce a ovázal kolouškovi kolínko. Potom vstal a opatrně se rozhlédl.

„Takže se tu někde motá Habaďůra s flintou,“ pomyslel si. Potichoučku se plížil pasekou.

Na jejím druhém konci zahlédl rychtáře, jak sehnutý hledá zraněného kolouška. Matěj lehkým, tichým krokem skočil za stoletý dub. Pak silně zadupal.

Habaďůra pomalu obešel dub, ale nikoho nevidí. „Něco se mi zdálo,“ zabručel si pod vousy a znovu se sehnul do mlází, jestli tam neuvidí kolouška. Když byl s pátráním v nejlepším, Matěj podruhé silně zadupal. Rychtář opět pomalu obešel dub, ale zase nikoho nevidí.Tak to šlo párkrát po sobě.

Když už rychtáře začaly děsit i větvičky praskající pod jeho vlastní nohou a flinta mu strachem tancovala v ruce třasák, zachrochtal Matěj, schovaný za dubem, jako divoké prase. Habaďůra se ohlédl a namířil tam pušku.

„No co,“ říká si v duchu, „divočák je nakonec lepší úlovek.“

Zalícil, zamířil... Jenže než stiskl kohoutek, zamručel v ostružiní medvěd.

copyright Mo nika Najmanová (c) krasnykone.blog.cz

„Pomoc!“ vykřikl Habaďůra. „Me – me – medvěd! Medvěéééd!“

Pustil flintu, vymrštil ruce nad hlavu a utíkal z lesa.

Matěj vylezl z ostružin a smál se na celé kolo. Koloušek se k němu přitočil a vděčně povídá: „Až budeš, Matěji, potřebovat, přispěchám ti s odplatou.“

Ale pekař se jen usmál.

Habaďůra sedí doma u dubového stolu se studeným plátýnkem nas čele. Jenže dub je dub. Ten stůl mu pořád připomíná ranní lov.

„Krajcbenedek!“ zanadával. Tady já nemůžu stonat.“ A šel si lehnout do postele.

Protože už se považoval za rychtáře i za starostu zároveň, bral to od medvěda jako dvojí urážku. A tak se vztekal dvojnásob.

V samé zlosti pak přišel na nápad, jak chlupáčovi oplatí. Jen mu trochu odlehlo od dopalu, vydal se podat stížnost na nepřístojné medvědovo chování a na nevážnost k úřadu rychtáře a prozatimního starosty města Jičína na zámek.

Když předstoupil před knížepanstvo, kněžna se ošklivě nazlobila. Vztekle zadupala a užuž chtěla zavolat dráby. To pro velikou zlost, že se Matěj vyvlíkl a rychtář jí to připomenul. Ale dupnul si taky knížepán: „Ma šér, ten medvěd se musí střelit!“

A znovu dupnul, až mu paruka sjela na levé ucho: „Ten medvěd mi bude ležet u postele!“

Kněžna se několikrát ovála hedvábným kapesníčkem a povídá: „Mon šér, to jsem zvědavá, jak toho medvěda střelíte, když i rychtář je z něho chabrus na nervy.“

Knížepán zle loupl očima, až si jeho pradědeček na obraze na zdi sáhl k boku pro šavli, a odsekl: „Na takového medvěda je jeden rychtář málo, ale tři myslivci až dost!“

Kněžna si jen povzdechla.

Pěnička, schovaná za vázou, všechno vyposlechla a nikým nezpozorovaná ulétla oknem.

Na kraji toho lesa, co v něm našel úkryt Matěj, se sešla se sojkou. Vše jí vypověděla, sojka pípla na srozuměnou a spěchala za hajným. Pěnička odletěla zpátky k Jičínu.

Hajný sedí nešťastně s hlavou v dlaních: „Co budeme dělat?“ A zbledl: „Přece pro panskou kratochvíli nenechám zastřelit medvěda!“

Ani Matěj nevěděl proti tomu léku. A tak tam seděli na pařezu zády k sobě a vymýšleli.

Sotva na obloze, oblečené do noční košilky, vykoukl měsíc, přiletěla k hájovně na vlahém podvečerním vánku víla Adélka.

Vidí ty dva bez rady a hned povídá: „Nechte toho mudrování a běžte spát.“

Požádala hajného o vyřízení lesní zvěři, aby se zítra raději moc neukazovala.

„Myslivci tu budou za rozbřesku. Dál už to nechte na mně,“ dodala. Usmála se a byla tatam.

A tak hajný obešel, co mohl, a zbytek obstarala sojka.

Na zámku zatím Elizabetku přešla zlost proti Matějovi. Přišla za rodiči a stroze jim oznámila:

„Do týdne chci mít s Matějem veselku.“

Pak se zamyslela a s vítězoslavným úsměvem doplnila: „A když náhodou zase nebude chtít, ať ho papá pošle sofort na vojnu. Na čtrnáct let!“

JARO

Pod bezem taje.
Slévá se do krůpějí.
Doteky nedočkavé
pramínek zhlt´.
Slavičí hrdlo vzlíná,
trylkuje uzardělé
červánčím ránem.
Nesmělý klíček odemkl zemi.
Mocně se rozezpíval:
Buch, buch! - Buch, buch!

LÉTO

Hlavičku naklonila
k něžnému pohlazení.
Opodál na bezince
muzikant spí.
Okvětní lístky
v jeho svit napřímila:
Vrátí se
z lánu obilí?
Pozlatil zem
A sklouz´ jí ke kolínkům.
Probuzen zatrylkoval
slavičí spáč...

PODZIM

Slavíci odletěli.
Z jeřabin rudolících
paprsek unavený
obejmul květ.
Něžně jej pohladila.
A lístky ovadlými
od deště rozechvělá
přikryla zem.
Laskavou náručí kolem ní ještě chce vysoušet mez...

ZIMA

Natáhla lístky
k doteku poslednímu.
Kolem ní zastudilo
od bílých stop.
,,Hlavně mi nenastydni,
má lásko, u kořínků.''
A napnul zbytek sil,
aby v tuhle chvíli ještě hřál...
Lístkem ho zachytila.
Zadrhl slavík
ve trylcích tepotavých.
Dotykem křídel
odemkl zem...

4. kapitola pohádky O naději a lásce

Madlenka se souží v komůrce se zamřížovaným okýnkem. Chvíli je veselá, že Elizabetka ještě není Matějova, a chvíli zase smutná, že sedí ve vězení. A pláče, že Matěje chytili.
Najednou se v okýnku něco mihlo. Madla je skokem u něj. A ona je to ta pěnička, co se skřítkem Drobátkem vyhnala s ostudou knížecí vojáky z Matějovy pekárny.
„Matěje ti chtějí převychovat na hraběte,“ zazpívala.
Madlička chytla mříž a lomcuje s ní, co jí síly stačí. V kamenech ale nepovolí ani o píď.
„Silou nic nezmůžeš,“ zazpívala znovu pěnička. A že jí přinese klíč. Slétla dolů a chce proletět branou dovnitř, když vtom chňap! - pěnička sedí v proutěné kleci. To ji odchytil rychtář Habaďůra. „Já ti dám, neřáde, kazit mi dílo,“ bručel si pod vousy.
Z okna to všecko viděla Elizabetka.
„Hej, rychtáři,“ zavolala, „přines mi tu pěničku sem!“
Na zámku dali ptáčka do zlaté klícky v nejhlavnější komnatě.

Ten den se po Jičíně rozkřiklo, že starosta chce rozdávat své kalhoty a košile těm krejčím, které ošidil na mzdě za ušití. A že starostka už časně ráno, ještě za kuropění, ta si ale přivstala, panečku!, rozdala na trhu svoje husy a slepice, babkám, co jim dříve málo zaplatila za zboží.
Z okna na to všechno notnou chvíli koukala sama kněžna. Když viděla dost, bouchla okenicemi a řekla knížepánovi: „Mon šér, ten Řimbaba by neměl být starostou. To, co předvádějí on a jeho žena, zesměšňuje jičínské panstvo. Lid k nám nemá patřičnou úctu.“
Pohlédla knížepánovi zblízka do obličeje: „Ani k vám.“
Knížepán si starostlivě pošoupl paruku. „Sakrblé,“ povídá, „ani ke mně?“
Kněžna dupla kramflíčkem: „Ani k vám! Nemáte žádnou vážnost.“
Ozvalo se zaťukání a dovnitř vešel Matěj.
„Bon žúr,“ pozdravil pěkně po francouzsku a přidal úklonku.
Kněžna se pyšně podívala, jaký že už je z pekaře šlechtic.
„Bon žúr, milý hrabě,“ obdařil jej hrdým úsměvem také knížepán. „Omluvte nás, řešíme důležitou věc.“
„Silvuplé,“ vycouval s novou úklonkou Matěj ze dveří.
Napadlo ho, že se trochu porozhlédne po zámku.

Když vešel do nejparádnější komnaty, první, co jej upoutalo, byla klec s ptákem. Přišel blíž, aby si ho prohlédl.
„Ty jsi ale krásný ptáček,“ podivil se. „Jako bych tě už někde viděl...“
Tak hleděl na pěničku a nevěděl, proč ho tolik bolí u srdce.
Posadil se ke stolu s klecí. „Zazpívej,“ poprosil jemně, ale ptáček mlčel. Matějovi ho bylo líto. Jeho dobré srdce neomámily ani krajky, ani drahé parfémy.
Nad klecí se vznášela průsvitná růžová dívka. Vypadala smutně, a jako by měla pouta na rukou. Tak sem zmizela Láska! Ano, ta, která zrovna tolik chybí pod hradem Velíšem. Neztratila se. Ale uvázaly ji sem Pochyby. Teď je pro ni uchystán krutý osud v podobě hlubokých, dobře mířených ran od rampouchových kopí zlých Pomluv.
Však také právě přiletěly, aby s ní skoncovaly jednou provždy. Brousí ostří a chystají se zalícit. Pomluvy málokdy minou cíl. Studí Lásku dotyky ledových prstů, dýchají na ni mrazivým dechem, aby jí nahnaly strach.
Protože Láska ve své pravé podobě se může zjevit jen lidem s čistým srdcem plným citu, nikdo ze zámku o ní nevěděl. Jen komorná, která hlavní komnatu uklízela, ale ta zase neměla moc ji osvobodit.

Láska naklání hlavu a z posledních sil volá na Matěje. Prosí jej, aby jí pomohl svým procitnutím, ale on ji nevidí ani neslyší.
Je osleplý a ohluchlý přepychem kolem sebe. Ten pekaře omámil a Pochyby jej pak očarovaly, stejně jako uvěznily i pěničku, když na ni upozornily u šatlavy rychtáře. A spoutaly Lásku. Teď kolem ní tancují v kruhu, a nedbajíce jejího bezmocného pláče, uzamykají ji do svého středu.

Najednou se z klícky tiše ozvalo: „Kumburskej zámeček, vršku kulatýho,...“
Matěj udiveně pohlédl na pěničku. Ta svěsila hlavičku, a zas tak smutně: „...dostal jsem koníčka, dostal jsem koníčka, pěknýho, vranýho.“
Pohlédli na sebe. A pěnička spustila nanovo: „Trubači troubili, podkůvky klapaly...“
Matějovi vstoupily do očí slzy, sám nevěděl proč. Otevřel lec a posadil si pěničku na ruku. Bylo mu divné, že neodlétla. Spíš jako by se mu sama tlačila do dlaně.
„Jsi zvláštní ptáček. A smutně zpíváš,“ pohladil ji Matěj.
„Kdo je v kleci proti své vůli, tomu je vždycky spíš do ouvej než do hejsasa,“ odpověděla mnohoznačně pěnička.
„Když je to tak, leť si,“ řekl Matěj. Došel k oknu a otevřel dlaň.
V tu chvíli spadla Lásce pouta. Dobrota lidského srdce má obrovskou moc. Láska běží k otevřenému oknu, ale Pochyby ji pořád táhnou za ruku zpátky a nechtějí ji pustit. Pomluvy rychle přiostřily kopí a čekají na konečné posílení nějakou špatností vůči Matějovi nebo Madlence. Lásce tikají možná poslední vteřinky. Věří sice, že by ji oživila její sestra Naděje, přesto úzkostlivě hledí na mladého pekaře.
Pěnička honem párkrát přelétla Pomluvám před očima, až zapomněly, co chtěly. Zůstaly bezradně stát a koukají jedna na druhou. Láska se pokusila honem vysmeknout dotěrným Pochybám, ale jejich ruce mají sevření stále silné jako kleště.
Žofinka zakroužila několikrát kolem okna, až to vypadalo, že chce Matějovi něco důležitého říci nebo jej vzít s sebou. Ale Matěj nepochopil a tak pěnička odlétla sama. Díval se za ní a zase ho tak divně píchlo u srdce.

Zahrály trumpety. Vešli knížepán s kněžnou a usedli na zlaté židle. Kněžna postřehla prázdnou otevřenou klec a zasněný Matějův pohled a stiskla rty.
Knížepán se zavrtěl pro lepší posezení a povídá: „Protože je chování jičínského starosty Řimbaby a jeho ženy nepřípustné a škodlivé jeho rodině i celé vrchnosti, povoláváme k němu doktora až ze Švejcar. Než se starosta vykurýruje, přebírá jerho pravomoce v městě Jičíně rychtář Habaďůra.“
Tím se rychtáři odvděčili za to, že jim přivedl Matěje na zámek.
Kněžna jen s blahosklonným úsměvem po německu přikývla: „Rychtyk!“

copyright (c) flickr.com

Osvobozená pěnička letěla rovnou k rybníku Šibeňáku. Tam přistála na vrbě nad hladinou a ťuká do ní zobákem. Jenže vodník Hrazinka nikde.
Když bylo ťukání do třetice, vykoukla strážní štika a povídá: „Hrazinka jel ke spodním pramenům.“
Pěnička tedy znovu mávla peroutkami a zamířila za vílou Adélkou.
Adélka si zrovna vplétala do vlasů sedmikrásky a tváře posýpala zlatým práškem z pampelišek. Byla to její povinnost, aby se líbila měsíčkovi.
Pěnička ji pozorovala z větve opodál. Když si jí Adélka konečně všimla, ukázala jen smutně křídlem k Jičínu a zazpívala: „Kumburskej zámeček, vršku kulatýho...“
Adélka se chytila za hlavu. Pro samé povinnosti málem na Matěje a Madlenku zapomněla. Poděkovala pěničce, počkala na správný vítr a svezla se na něm k jičínské šatlavě.

Odbíjelo na věži a ponocný odtroubil půlnoc. Madlenku probudil lehký větřík. V mžiku byla u okýnka, ale hned zase odskočila. Čekala pěničku, a místo ní přiletěla tahle divná panenka.
„Neboj se,“ zašeptala víla. „Chci tobě a Matějovi pomoci.“
Madla si sklesle sedla zpátky na postel. „Nám není pomoci,“ svěsila ramena.
„To nikdy nevíš,“ usmála se fialkově víla. „Teď mě dobře poslouchej. Až se tamhle,“ ukázala k zámku, „ráno otevře okno, posaď se k okýnku. Je to komnata, ve které spí Matěj.“
„A proč to?“ chtěla vědět Madlička.
„Uvidíš,“ vykouzlila Adélka na své tváři další úsměv a byla pryč.
Od příhody s pěničkou se Matěj potloukal po zámku jako tělo bez duše. Pořád jen nepřítomně hleděl z okna a prozpěvoval si to, co slyšel od pěničky: „Na-na-na ná-na-na, na-na-na ná-na-na...“
Kněžna dostala strach, aby si hrabě nevzpomněl na svůj pekařský původ. Přísně proto zakázala podávat při jídle jakékoliv pečivo.
Toho dne jako by se ale Matěj nemohl snídaně dočkat, probudil se ještě před prvním kohoutím zakokrháním. Svět právě polehoučku procital a v červáncích si mnul rozespalá očka.
Matěj přistavil židli k oknu, že se potěší tou krásou, když všechno živé i neživé vstává.
Když mu zrak sklouzl k šatlavě, všiml si, že až úplně nahoře u mříže někdo sedí. Chtěl stočit pohled jinam, ale nešlo to. Pořád mu to maličké zamřížované okýnko bere oči. A zase ho známě bodlo u srdce.
Jak tak hleděl na to jedno místo, oči se mu samy od sebe bůhvíproč zalily slzami. A napadlo ho, že si pro tu tolik očekávanou snídani dojde sám. Ostatně, kuchyni na zámku ještě nenavštívil.
Když tam otevřel dveře, stará kuchařka Kateřina zrovna vytahovala z pece koláče. Pekla je pro Elizabetku, které je stejně jako další pečivo tajně nosila služebná.
Vůně od horkých koláčů byla náramná. Matěje ale uhodila do nosu docela jiná. Cosi mu vzdáleně připomínala.
„Co to tu tak omamně voní?“ zeptal se Kateřiny. Ta, vědoma knížecího zákazu, se zdráhala odpovědět, ale kuchtík Lojzík měl proříznutou pusu: „To je přece jenom čerstavý chleba.“
„Chleba?“ podivil se Matěj.
Lojzík ukázal na horké bochníčky před chvílí vytažené z pece. Matěj k jednomu z nich přičichl a přivřel oči. Sálala od něj taková vůně, až se sliny slévaly na jazyku blaženkami. Překonala i drahou francouzskou voňavku.
„Marjánko,“ vydechl pekař. „Jak jsem jen mohl zapomenout...“
Od té chvíle už jen čekal na příležitost k útěku.

Nahoře v hlavní komnatě v tomtéž okamžiku rozevřelo tajemné kouzlo stisk rukou nespokojeně vrčících Pochyb. Láska se jim vysmekla. Pomluvy po ní honem hodily kopí, ale náhle zesláblé minuly. Zůstaly bezmocně stát s pusami dokořán.
Růžová dívka rozverně zaklonila hlavu, proudy vlasů jí spadly ze šíje na záda. Šťastně se zvonivě rozesmála a jako růžový obláček vylétla oknem.

Vpodvečer zaplnili hlavní komnatu knížepán s kněžnou, Matěj a mesjé Lamuš, učitel tance až z Francie.
„Silvuplé, kterým tancem začneme?“ zeptal se panstva Lamuš. A hned sám navrhl: „Alór, co tržeba menuet? Se tré fasil e tré žoli.“ Obrátil se na Matěje, neboť jej krom tance měl učit i móresům a francouské konverzaci: „Rozuměla, chrábě, moc lechky a moc chésky.“ A hned mu předvedl taneční krok s úklonkou.
„Bravo, mesjé Lamuš, bravo,“ zatleskala radostně kněžna a hodila mu svůj kapesníček. „Manifík!“
A po ní jako ozvěna knížepán: „Bravo, Lamuš, manifík!“
„Menuet, se án dáns a trua toby,“ řekl taneční mistr panstvu a opět se otočil na Matěje. „Rozuměla, chrábě, tanec na trži toby.“
„Chrábě rozuměla,“ přisvědčil pekař. Pak si dal ruce v bok: „A jestlipak víte, na kolik dob je tohle?“
Popadl Lamuše v pase a začal s ním tancovat po komnatě rejdováka. O kněžnu se pokusily mdloby. Taky knížepán si hned jako ona otírá čelo krajkovým kapesníčkem.
Matěj přešel ještě na dupáka a nakonec si s Lamušem střihl třasák.
„Hilfe!“ volá kněžna. „Kesk sla sinifi?“
A po ní zase ozvěnou knížepán: „Hilfe!“
Matěj pustil Lamuše, ten se zapotácel a skoro bez dechu dřepnul na zem kněžně k nohám.
„Sla sinifi,“ povídá jim pěkně po francouzsku Matěj, „že jsem pekař a na žádného hraběte ani chráběte se převychovat nedám. A Elizabetku si nikdy nevezmu.“
Pak udělal knížepanstvu poklonku a šel. V rohu jedné zámecké chodby ještě stihl převléknout drahocenné šaty za svoje staré, obyčejné.
Ti tři v hlavní komnatě byli v takovém šoku, že ani nezavolali dráby. Jen kněžna se sehnula k Lamušovi a vytrhla mu z ruky svůj kapesníček.

copyright (c) flickr.com

Ledový palác s mrazivou zahradou na obloze nad hradem Velíšem zalila ve stejném okamžiku mohutná růžová záře. To Láska Matějovým procitnutím přišla čarodějnicím i lidem a všemu živému splácet dluh. Rozpouští sníh i led, vrací život stromům, keřům, lánu obilí, lidem, zvěři i ptákům. Usazuje střechy na původní místa, narovnává ohnuté a zlomené kmeny, polámané větve zasazuje, kam patří. Vlídnou něhou hojí rány a znovu do nich přivádí životadárnou mízu. I maličká jablíčka se opět mohou začít těšit, jak budou za pár měsíců velká, červená a šťavnatá.
Sebelítost s Beznadějí utekly. Spatřily Lásku v plné síle a dostaly strach. Jejich ledové sídlo se rozplynulo jako pára.
Láska se vrátila.
Nezemřela, protože přetrvala v srdcích těch, kdož neztratili naději. A kdo jí tím nedovolí zahynout.