zvlhlý čenich noci

hledající tě
na horizontu ulice

s dávivostí tchoří

na podolek rána
přistávají andělé

s výsostí erboví
slunečního vína

svlačcem ozvučena země

pamět oslepena
ruka zvedající pomoci

jižní kříž nakládají ptáci
na čí-si záda

sloupy světla a prach

mé i tvé
jižní křížení

chci poznat naše těla
tajemství mapy stromů

zpaměti je chci znát
dýchání větru z vějířů

vysoký dech Blanických rytířů
rozkvetlé svědomí krásy

zpaměti je chci znát

třpytkou prstů sahat do noci
zranit se o hřbet o světlo očí ryby

stále nahazovat slova
na vlasci touhy hrdličí


odvážněji odvážneji
třeba se i rouhat

v dobrodružství života
až tam kde se zatřpytí
vše poznávané

slza řeky v řase trav

k sobě stulené šedivky
do peříček skrývají den

mráz tepe bolestí do cest

do březnových očí andělů

pochyby jsem rozerván

do těch ran kape
kapkou po kapce
infúze měsíce

voda řeky
co ještě nesvléká své plavce
do trikotů slávy vítězů

svěcená voda svaté ryby

v průhledné jikře
ještě spí zrození

klubíčko proutků vrby
klíče k otevření země

gtj-45 © flickr.com

Bolavýma očima sleduje z kuchyně
Vývoj hvězd
Měli jsme se nakrájet mrkví
Červenou řepou
Kdo s nožem umí, všechna čest
Psí šeptání mezi zuby

Vykládá karty jak motýlí pera
Dívá se z kuchyně Otáčí šedivá
Staví si vojáky
Na líce ruby

Shelba © flickr.com

Šerom mesta kráča
bosé mača,
na cestu svietia mu oči zelené
ako dva lampáše,
chvíľami zdá sa,
ticho zaplače.


Zubaté slnko prosí o svoju nehu,
báseň lásky labkami
píše snehu.
Ako to mača, čo mestom placho kráča,
pred sebou dlhú cestu máme,
svoje telá o tiene opierame,
po nociach tajne čítame z dlane,
čo je zakázané.
V roztrhanom kabáte
šerom mesta cvála blázon čas,
zo svojej rozheganej káry
po jednom stráca nás.

bratislava.sme.sk

Ten můj drahý dědeček
je jak malé děcko,
dívám se mu do očí
a on mně poví všecko

Někdy všechno ví a někdy ne,
každým dnem se všechno mění.
Odpoví mi na otázku a řekne: "Jak by ne!"
Vždyť to pro něho nic není.

digikuva © flickr.com

Najprv sa dve hodiny blýska,

to, keď pozriem do očí ti zblízka,

potom hodinu hrmí,

tak mi bije srdce,

až sa blúzka vlní,

podlamujú sa mi nohy zdá sa,

to,  keď búrkový vietor stromy kmása

a až potom

prichádza oslobodzujúce

milovanie

a naše telá

rozletia sa na

dažďové kvapky.

O pár hodín nato,

zase sa blyslo

a mne srdce stislo,

lebo nie si tu zlato,

na kvapku dažďa s kým

znova sa premením?

Kto odpovie mi,

ako stvoriteľ tvorí,

či ešte stále hlinu

používa,

ako ona mäkké

moje srdce býva,

aj nohy mám občas

ako z hliny,

keď nemôžem za tebou

bežať nimi,

oči sú tiež plné blata,

keď nevidia ťa.