Pobřeží lemují stopy v písku. Krok vrávoravý a nejistý, klikatící se čára otisků bosých chodidel. Racek se shovívavě usmál a tleskl křídly. Tam dole je přece ráj plný ryb… Sbírám pozůstatky striptýzu mořské želvy a počítám, co bude na košilku, co na župan. Tak která z nás se to vlastně večer svlékala?¨
Světlo lampičky umázlo kousek tmy za oknem. Otáčím hlavu a hledám zbytek krunýře, kam bych se poskládala, abych tu nestála tak nahá. Zásuvky jsou plné sešitů o vytrhaných stránkách a volných listů bez desek s nápisy „PŘEBRAT A ZABALIT!“ Tak sem tedy ne.
Zahradu bičuje prudký déšť. Říjnový lijavec strhává listí ze stromů a jako obětní beránky jim je snáší k nohám. V krunýři je plno těch, co se svlékli přede mnou. Abych nepřekážela, lehám si raději mezi to navlhlé, kluzké listí a nechávám se jím pomalu zasypávat. Slušivý obleček přilákal ježčí rodinku. Vida, komu všemu je dnes zima! Zdvořile zaklepali: „Můžem?“ „Jen račte!“ otvírám ochotně všechny brány do jejich nového domova a zahřívám je živočišným teplem. Potřebují mě. A tak se nadzdvihávám, abych jim uvolnila nejvyhřátější místo pod zády.¨
Jeden list se snáší přímo nad mou hlavou. Napřed bojuje, třepotá se a otáčí, pak mu ale zřejmě dochází nevyhnutelnost osudu. V poklidném odevzdání nakonec lehce klesá mezi ježčí bodliny a hlavní cévou se nabodává na jednu z nich. Z otevřené rány vytryskl život. Stéká mu po čepeli a kape na chladem se chvějící ježčí tvář. List uvadá a stejně jako ježek se tiše stáčí do klubíčka. Na rozepjaté ostny padají další a další… Šeptají něco o loučení, ale já jim nechci rozumět. Vstávám a sklepávám je ze sebe na úhlednou hromádku, aby ježkům nikde netáhlo. Vracím se honem na pobřeží, abych mezi zbytky svlečené kůže konečně našla tu svou.
Racek se podruhé shovívavě usmál. Tam dole je přece rybí ráj. A jedno z jablíček se mihlo těsně pod hladinou... Máchl křídly a stiskl rybku v zobáku. Ve stejném okamžiku jej chňapl za křídlo břitvozubý mořský ďas. Spravedlnost je spravedlnost. A tak skáču do vln, abych o tom holýma rukama přesvědčila mořského ďasa…
BURNBLUE (c) flickr.com
Příliv láskyplně omyl slanou vodou všechny krvácející rány. Listům setřel z tváří poslední kapky života a na čtyři mrtvá těla napsal pískem „PŘEBRAT A ZABALIT!“. Teď už mi nahota nevadí. Z kůže jsme svlečeni všichni. Ze křoví vylézá rozespalá mořská želva a sbírá její kousky, aby je hodila do vln. Vždyť tam je přece ráj…
Vlahý příboj lízl hrany otisknutých stop a stekl z polštáře na koberec. Před postelí zůstaly ležet zbytky spadaného listí, jak jsem je otřela o rohožku. V prstech mnu bílý korálový písek a počítám, kolikrát s nimi ještě budu muset umřít, než se konečně přesype…