Ten můj drahý dědeček
je jak malé děcko,
dívám se mu do očí
a on mně poví všecko

Někdy všechno ví a někdy ne,
každým dnem se všechno mění.
Odpoví mi na otázku a řekne: "Jak by ne!"
Vždyť to pro něho nic není.

digikuva © flickr.com

Stanice je málo platná, když má zavřená svá vrátka.
Na stanici často letí, děti, které nestíhají.
U stanice dítě stálo, zplna hrdla křičelo "Bodějž bych jen trochu málo ráno brzo vstávalo"
Pod stanicí katakomby, o kterých ví jen skryté bomby.
Pro stanici srdce průvodčovo hoří, plápolá, ale taky vyhoří.
Za stanicí stojí kolo. Čí je? Nikdo neví - již pět let tu rezne a smutní.
Kolem stanice rostou byliny rozličné - trhají je dívky sličné.
Nad stanicí něco letí! Je to superman? Letadlo? Ne - to jen kachna letí.
Okolo stanice leží železniční pražce. A máma, co jde kolem říká: "Co já mám v tý pračce?"

copyright (c) freefoto.com

Setmělo se.
Podívej,
hvězdy osiřely.
Vyšly si hledat měsíc bledý.
Světlice.
Teď se s ním koupou v rybníce.

Zmáčené
na březích posedaly.
Chtěly by zpátky.
Tam...
Ta výška!
A země?
Bude se jí stýskat...

Nebe už tiše rozevírá náruč...

Další večer.
Zase se stmívá.
Nad hlavou září
noc co noc.

A zjitra spadnou těšit zem.

Se svítáním svou pouť končí

v bezedných tůňkách

                       vymodlených

                                              dětských očí

copyright (c) freefoto.com