Listopadu kvapem dohořívala svíčka. Sněhové vločky tam někde nahoře už začínaly
listovat v módním katalogu a vybíraly z nabídnutých fazonek a střihů, aby stejně
jako loni byla každá z nich originální a jedinečná. Lehoučké mžení sotva
znatelně hladilo po lících studené kočičí hlavy dláždění náměstí, lemovaného ze
všech čtyř stran arkádovým podloubím. Podvečerní stmívání rozžehlo pouliční
lampy, přes celý den nedočkavě dychtící po okamžiku, v němž se z nevítaných
překážek na chodnících stávají žádanými nositelkami světla a krásy.
copyright Hughes Léglise-Bataille (c) flickr.com
Lucky
pomalým krokem vyšel z malé hospůdky na rohu. V pravé ruce svíral ucho džbánku,
z nějž při mírném sklonu vpřed zářila do dálky bílá pěnová čepice. Rovnoměrně
pohupoval paží a křížem přes tiché, liduprosté náměstí mířil k domovu.
V
kašně stále ještě šuměla voda. Lucky se u ní jako pokaždé zastavil. Líbila se mu
průzračná modrá hladina, rád pozoroval rybky, jejichž těla dostávala za svitu
luceren zcela nový stříbřitý nádech. Mechanická bohyně Amfitrité vypouštěla
otvory veliké lastury pramínky a co chvíli se naklonila, aby rozčeřila vodu.
Bývala při tom tolik půvabná, že by tu vydržel stát věčnost. Jen odbíjení hodin
na věži mu připomínalo, že už je čas, stejně jako dnes. Uchopil tedy za ucho
džbánek, jenž prve postavil na okraj kašny, a vykročil.
„Lucky!“
Otočil se, ale nikoho nespatřil. Jen krásná Amfitrité jako by náhle
posmutněla a se sklopenou hlavou hleděla na šupinatá těla ryb, jež se jí hemžila
u nohou.
Ráno přichystal snídani, poklidil a posadil se k oknu. Zamyšleně
se díval do dáli za posledními ptačími opozdilci, houfujícími se k podzimnímu
stěhování. Bezděky je zrakem následoval, dokud mu nezmizeli z očí. A najednou,
možná poprvé, chtěl být jako oni. Moci jít, nesvázán službou, která jej až dosud
tolik bavila. Kam? Nevěděl. Možná jen tak, nazdařbůh, a možná i za tím
posmutnělým voláním.
„Lucky!“
Stále si je přehrává v uších. Tak
často slýchává své jméno a nikdy mu na tom nepřišlo nic zvláštního, nic k
podivení. Jeho posláním je přece být poslušný a užitečný, být k ruce a pomáhat,
sloužit. Je tedy obvyklé, že jej okolí stále oslovuje jménem. Tohle zavolání mu
však připadlo nějak jiné, znělo v něm, co dosud neslyšel – prosba a naléhavost.
Žádný strohý příkaz nebo rozkaz. Snad tedy proto mu nejde z hlavy? Seděl
bezradně u okna s pohledem kamsi za obzor a nevnímal nic kromě vlastních
myšlenek.
„Lucky!“ vytrhla jej Klárka rozpustile ze zamyšlení. Cukl
sebou. Páni, to už je hodin! Práce stojí a on tu jen tak sedí a přemítá o světě,
který mu připadá stále více nepochopitelný. Rychle vstal, aby počal s přípravou
oběda a dohnal vše, co zameškal.
Večer ani nečekal na příkaz a sám se
vydal se džbánkem do hospůdky na rohu náměstí. Netrpělivě počkal, až mu pan
hostinský načepuje vrchovatě toho zlatavého nápoje, jenž nikdy neochutnal.
Nakonec proč? Nelákalo ho to, mnohým lidským přáním, touhám a chutím popravdě
moc nerozuměl. Konečně! Sevřel ucho džbánu a rychle spěchal ke
kašně.
Amfitrité měla týž posmutnělý výraz jako včera. Ani oči nezvedla,
jako to dělávala jindy. Luckyho cosi sevřelo tam někde uvnitř, netušil co ani
proč. Marně čekal, jestli jej znovu neosloví. Jen smutně chýlila hlavu ke straně
a bez hnutí hleděla na šupinatá těla ryb.
Další den brzy ráno se Lucky
vypravil na nákup. Kolem kašny stál zástup zvědavců a něco se zaujetím sledoval.
Vmísil se mezi přihlížející do přední řady, aby dobře viděl.
Dvojice mužů
ukládala kašnu k zimnímu spánku. Nejprve otevřeli dvířka na zádech bohyně
Amfitrité a rozpojením mechaniky v ní jedním jediným pohybem zastavili
život.
„Ale podívejte, jak se tváří, takhle nám tu přes zimu moc parády
neudělá. Měli by ji opravit,“ šuškali si lidé mezi sebou.
„Zkoušeli jsme to,
paní, ale asi se nějak zasekla,“ odpověděl jeden z dělníků.
„Tak ji sundejte
a schovejte, dokud nebude opravená,“ trvala na svém žena.
„Na to jsme
nedostali příkaz, paní,“ odvětil druhý muž.
„To ne! Ta kašna je přece
její!“ chtělo se Luckymu vykřiknout, němá ústa však nevydala hlas.
První
dělník uchopil podběrák a několika dovednými pohyby vylovil z vody všechny ryby.
Postupně je přeložil do kádě vedle prodejního pultu s váhou. Lidé v mžiku
utvořili frontu a s neskrývanou potěchou čile nakupovali. Lucky tomu už zase
nerozuměl.
Proč je prodávají? A ještě k tomu po jedné? Proč celou káď
neodvezou někam do tepla a zjara nevrátí zpátky do kašny?
A pak uviděl první
ránu paličkou na rybí hlavu. Na hlavu patřící k tělu, které se ještě před chvílí
prohánělo ve vodě a jehož šupiny se večer tolik třpytily ve světle
luceren...
Proč ryby nemohou mávnout křídly jako to hejno ptáků, co včera
viděl odlétat? Daleko, tam někam za moře, za oceán... Tam někam za horizont, kde
je možná jiný, spravedlivější svět, že se tam ptáci na zimu stěhují.
Pošetilý Lucky...
Nemohl se dívat dál. Chtělo se mu něco udělat, říci
nebo vykřiknout, ucítil ve svém nitru další dosud nepoznaný pocit – bezmoc. Stál
tu sám proti mnoha lidem dychtícím rybího masa na talíři.
V dalších
dnech o tom všem usilovně přemýšlel. Zazimování kašny se koná rok co rok, nikdy
mu nevěnoval pozornost, vlastně ani netušil, jak probíhá, nezajímalo ho to. Vždy
jen splnil, co lidé kolem něho žádali, a nenapadlo jej přemýšlet o tom, co a
proč chtějí. Znovu a znovu si vybavoval Amfitritinu smutnou tvář a její prosebné
zavolání. Proč jej tehdy volala? Proč zrovna jeho?
Klárka seděla v křesle
s vysokým ušatým opěradlem zabraná do četby. Lucky k ní pomalu přistoupil a na
listy rozevřené knížky, kterou svírala v dlaních, položil papír s jedním jediným
slovem napsaným velkým písmem přes celou stránku: MLUVIT!
„Copak, Lucky?
Chceš, abych ti něco vyprávěla?“ usmála se. Zavrtěl hlavou a ukázal prstem na
sebe.
„Co? Ty chceš naučit mluvit?“ Přikývl. S překvapeným úsměvem na něj
zůstala hledět, rozjařené plamínky v jejích očích pátravě hledaly v Luckyho
obličeji podnět k nové hře. Tentokrát jej však nenalezly. Lucky se pomalu otočil
a odcházel. Klárka konečně pochopila a zvážněla. „Lucky!“ Tohle zavolání
kupodivu vůbec neznělo rozpustile, jako naopak nesčíslná před ním. I úsměv na
Klárčině tváři vypadal přívětivě a mile. „Tak pojď, jdeme na to, ne...?!“ usmála
se znovu. Vděčně si k ní rychle přisedl.
Byl máj, jako když ho vymaluje.
Šeříky voněly široko daleko. I lípy na náměstí. Hrdličky schoulené do jejich
náruče si vyznávaly lásku a na zámeckých komínech podřimovali v hnízdech čápi.
Teď poočku shlíželi dolů na to lidské hemžení - a kdo ví, třeba si dělali
vlastní úsudek. Ale byli zvyklí, že se jich nikdy nikdo neptal. To halasní
vrabčáci dávno odhodili ostych a čimčarali ostošest.
Až ke kašně unášel
vánek vůni pražených mandlí, čerstvých mazanců, makovaných pletenek a preclíků,
koblih nadívaných marmeládou a vdolků i majoránky, tymiánu, dobromysle a bůh ví,
čeho ještě. I mechanická bohyně Amfitrité po ní natahovala nosík a polykala
mlsnou slinu.
copyright sunsurfr (c) flickr.com
Pod podloubím proti kašně zacinkal zvonek nade dveřmi
nového hokynářství. Lucky zrovna neměl v krámku zákazníky, vyšel tedy ven a ani
nezamykal, vždyť bude v mžiku zpátky.
Došel ke kašně, v níž se prohánělo nové
hejno ryb.
„Ne-boj se,“ oslovil ještě nedokonale Amfitrité. „Přes zi-mu
si je bu-du brát do krá-mu. Do tep-la. Ce-lou káď... To jsem ti moc chtěl říct.
Abys už ne-by-la smut-ná. A-bys mě-la už po-řád jen radost...“
Amfitrité
na něj pohlédla a náhle pochopila, co všechno jí vlastně právě řekl. A proč si
za pomoci Klárky vyprosil na svém pánovi ten voňavý krámek, malý jako dlaň, co
jej má, potěšena, přímo na očích. Po tváři jí přeběhl šťastný úsměv. Zdvihla
lasturu o sotva znatelný kousek výš a po jednom pramínku poslala Luckymu do
dlaně třpytivou rybí šupinu.
Z vděčnosti, pro štěstí, a aby
nezapomněl.
Na svůj slib a na ni.