Listopadu kvapem dohořívala svíčka. Sněhové vločky tam někde nahoře už začínaly listovat v módním katalogu a vybíraly z nabídnutých fazonek a střihů, aby stejně jako loni byla každá z nich originální a jedinečná. Lehoučké mžení sotva znatelně hladilo po lících studené kočičí hlavy dláždění náměstí, lemovaného ze všech čtyř stran arkádovým podloubím. Podvečerní stmívání rozžehlo pouliční lampy, přes celý den nedočkavě dychtící po okamžiku, v němž se z nevítaných překážek na chodnících stávají žádanými nositelkami světla a krásy.

copyright Hughes Léglise-Bataille (c) flickr.com
Lucky pomalým krokem vyšel z malé hospůdky na rohu. V pravé ruce svíral ucho džbánku, z nějž při mírném sklonu vpřed zářila do dálky bílá pěnová čepice. Rovnoměrně pohupoval paží a křížem přes tiché, liduprosté náměstí mířil k domovu.

V kašně stále ještě šuměla voda. Lucky se u ní jako pokaždé zastavil. Líbila se mu průzračná modrá hladina, rád pozoroval rybky, jejichž těla dostávala za svitu luceren zcela nový stříbřitý nádech. Mechanická bohyně Amfitrité vypouštěla otvory veliké lastury pramínky a co chvíli se naklonila, aby rozčeřila vodu. Bývala při tom tolik půvabná, že by tu vydržel stát věčnost. Jen odbíjení hodin na věži mu připomínalo, že už je čas, stejně jako dnes. Uchopil tedy za ucho džbánek, jenž prve postavil na okraj kašny, a vykročil.

„Lucky!“

Otočil se, ale nikoho nespatřil. Jen krásná Amfitrité jako by náhle posmutněla a se sklopenou hlavou hleděla na šupinatá těla ryb, jež se jí hemžila u nohou.

Ráno přichystal snídani, poklidil a posadil se k oknu. Zamyšleně se díval do dáli za posledními ptačími opozdilci, houfujícími se k podzimnímu stěhování. Bezděky je zrakem následoval, dokud mu nezmizeli z očí. A najednou, možná poprvé, chtěl být jako oni. Moci jít, nesvázán službou, která jej až dosud tolik bavila. Kam? Nevěděl. Možná jen tak, nazdařbůh, a možná i za tím posmutnělým voláním.

„Lucky!“

Stále si je přehrává v uších. Tak často slýchává své jméno a nikdy mu na tom nepřišlo nic zvláštního, nic k podivení. Jeho posláním je přece být poslušný a užitečný, být k ruce a pomáhat, sloužit. Je tedy obvyklé, že jej okolí stále oslovuje jménem. Tohle zavolání mu však připadlo nějak jiné, znělo v něm, co dosud neslyšel – prosba a naléhavost. Žádný strohý příkaz nebo rozkaz. Snad tedy proto mu nejde z hlavy? Seděl bezradně u okna s pohledem kamsi za obzor a nevnímal nic kromě vlastních myšlenek.

„Lucky!“ vytrhla jej Klárka rozpustile ze zamyšlení. Cukl sebou. Páni, to už je hodin! Práce stojí a on tu jen tak sedí a přemítá o světě, který mu připadá stále více nepochopitelný. Rychle vstal, aby počal s přípravou oběda a dohnal vše, co zameškal.

Večer ani nečekal na příkaz a sám se vydal se džbánkem do hospůdky na rohu náměstí. Netrpělivě počkal, až mu pan hostinský načepuje vrchovatě toho zlatavého nápoje, jenž nikdy neochutnal. Nakonec proč? Nelákalo ho to, mnohým lidským přáním, touhám a chutím popravdě moc nerozuměl. Konečně! Sevřel ucho džbánu a rychle spěchal ke kašně.

Amfitrité měla týž posmutnělý výraz jako včera. Ani oči nezvedla, jako to dělávala jindy. Luckyho cosi sevřelo tam někde uvnitř, netušil co ani proč. Marně čekal, jestli jej znovu neosloví. Jen smutně chýlila hlavu ke straně a bez hnutí hleděla na šupinatá těla ryb.

Další den brzy ráno se Lucky vypravil na nákup. Kolem kašny stál zástup zvědavců a něco se zaujetím sledoval. Vmísil se mezi přihlížející do přední řady, aby dobře viděl.
Dvojice mužů ukládala kašnu k zimnímu spánku. Nejprve otevřeli dvířka na zádech bohyně Amfitrité a rozpojením mechaniky v ní jedním jediným pohybem zastavili život.

„Ale podívejte, jak se tváří, takhle nám tu přes zimu moc parády neudělá. Měli by ji opravit,“ šuškali si lidé mezi sebou.
„Zkoušeli jsme to, paní, ale asi se nějak zasekla,“ odpověděl jeden z dělníků.
„Tak ji sundejte a schovejte, dokud nebude opravená,“ trvala na svém žena.
„Na to jsme nedostali příkaz, paní,“ odvětil druhý muž.

„To ne! Ta kašna je přece její!“ chtělo se Luckymu vykřiknout, němá ústa však nevydala hlas.

První dělník uchopil podběrák a několika dovednými pohyby vylovil z vody všechny ryby. Postupně je přeložil do kádě vedle prodejního pultu s váhou. Lidé v mžiku utvořili frontu a s neskrývanou potěchou čile nakupovali. Lucky tomu už zase nerozuměl.
Proč je prodávají? A ještě k tomu po jedné? Proč celou káď neodvezou někam do tepla a zjara nevrátí zpátky do kašny?
A pak uviděl první ránu paličkou na rybí hlavu. Na hlavu patřící k tělu, které se ještě před chvílí prohánělo ve vodě a jehož šupiny se večer tolik třpytily ve světle luceren...
Proč ryby nemohou mávnout křídly jako to hejno ptáků, co včera viděl odlétat? Daleko, tam někam za moře, za oceán... Tam někam za horizont, kde je možná jiný, spravedlivější svět, že se tam ptáci na zimu stěhují.
Pošetilý Lucky...
Nemohl se dívat dál. Chtělo se mu něco udělat, říci nebo vykřiknout, ucítil ve svém nitru další dosud nepoznaný pocit – bezmoc. Stál tu sám proti mnoha lidem dychtícím rybího masa na talíři.

V dalších dnech o tom všem usilovně přemýšlel. Zazimování kašny se koná rok co rok, nikdy mu nevěnoval pozornost, vlastně ani netušil, jak probíhá, nezajímalo ho to. Vždy jen splnil, co lidé kolem něho žádali, a nenapadlo jej přemýšlet o tom, co a proč chtějí. Znovu a znovu si vybavoval Amfitritinu smutnou tvář a její prosebné zavolání. Proč jej tehdy volala? Proč zrovna jeho?

Klárka seděla v křesle s vysokým ušatým opěradlem zabraná do četby. Lucky k ní pomalu přistoupil a na listy rozevřené knížky, kterou svírala v dlaních, položil papír s jedním jediným slovem napsaným velkým písmem přes celou stránku: MLUVIT!
„Copak, Lucky? Chceš, abych ti něco vyprávěla?“ usmála se. Zavrtěl hlavou a ukázal prstem na sebe.
„Co? Ty chceš naučit mluvit?“ Přikývl. S překvapeným úsměvem na něj zůstala hledět, rozjařené plamínky v jejích očích pátravě hledaly v Luckyho obličeji podnět k nové hře. Tentokrát jej však nenalezly. Lucky se pomalu otočil a odcházel. Klárka konečně pochopila a zvážněla. „Lucky!“ Tohle zavolání kupodivu vůbec neznělo rozpustile, jako naopak nesčíslná před ním. I úsměv na Klárčině tváři vypadal přívětivě a mile. „Tak pojď, jdeme na to, ne...?!“ usmála se znovu. Vděčně si k ní rychle přisedl.

Byl máj, jako když ho vymaluje. Šeříky voněly široko daleko. I lípy na náměstí. Hrdličky schoulené do jejich náruče si vyznávaly lásku a na zámeckých komínech podřimovali v hnízdech čápi. Teď poočku shlíželi dolů na to lidské hemžení - a kdo ví, třeba si dělali vlastní úsudek. Ale byli zvyklí, že se jich nikdy nikdo neptal. To halasní vrabčáci dávno odhodili ostych a čimčarali ostošest.

Až ke kašně unášel vánek vůni pražených mandlí, čerstvých mazanců, makovaných pletenek a preclíků, koblih nadívaných marmeládou a vdolků i majoránky, tymiánu, dobromysle a bůh ví, čeho ještě. I mechanická bohyně Amfitrité po ní natahovala nosík a polykala mlsnou slinu.

copyright sunsurfr (c) flickr.com

Pod podloubím proti kašně zacinkal zvonek nade dveřmi nového hokynářství. Lucky zrovna neměl v krámku zákazníky, vyšel tedy ven a ani nezamykal, vždyť bude v mžiku zpátky.
Došel ke kašně, v níž se prohánělo nové hejno ryb.

„Ne-boj se,“ oslovil ještě nedokonale Amfitrité. „Přes zi-mu si je bu-du brát do krá-mu. Do tep-la. Ce-lou káď... To jsem ti moc chtěl říct. Abys už ne-by-la smut-ná. A-bys mě-la už po-řád jen radost...“

Amfitrité na něj pohlédla a náhle pochopila, co všechno jí vlastně právě řekl. A proč si za pomoci Klárky vyprosil na svém pánovi ten voňavý krámek, malý jako dlaň, co jej má, potěšena, přímo na očích. Po tváři jí přeběhl šťastný úsměv. Zdvihla lasturu o sotva znatelný kousek výš a po jednom pramínku poslala Luckymu do dlaně třpytivou rybí šupinu.
Z vděčnosti, pro štěstí, a aby nezapomněl.
Na svůj slib a na ni.

(pokračování)

Drak si jen párkrát ucucl, ale pak vzal sud do zubů a hlavu vystrčil ven. Na celém náměstí už všechna okna svítila a každý si ukazoval na toho dráčka prstem. Cecil postavil sud na náměstí a čekal, až si každý přijde natočit.

Cecil pak přišel každý večer a dal si jedno pečené selátko a kbelík piva a letěl. Tentokrát už hostinský nic nevylil, jenom ta pípa byla stále černá od sazí.

Občas přišel nějaký ten odvážlivec a chtěl draka skolit, ale na Cecila nikdo neměl. Místní ho měli rádi, kromě hospodského Droupala, protože konečně i ten musel dát ze svého chtě nechtě. Jedinou záhadou bylo, proč mu vždycky ze zvonce vypadne lísteček s přáním…

Po nějaké době Cecila pivo omrzelo a chtěl přesedlat na bylinkový čaj, a to byla příležitost pro místní šťouraly. Cecil toho totiž moc nenamluvil (spíš nenapsal), takže prostoru ke zkoumání moc nebylo. Ač měl místní rád a občas se nechal pohladit po čumáčku, zezadu, nebo nedej bože zespoda se k němu nesměl nikdo přiblížit. Přes záda měl přehozen jakýsi černý plášť, proto vypadal trochu jako ve fraku, ale tím zároveň jakoby skrýval své tajemství obnažených zad.
 „Ty, Cecile,“ začal zase svou slavnou řeč nějaký zvědavec od plesnivého utopence (když jste se do něj pořádně zakousli, občas vám něco křupalo mezi zuby, jako třeba malé střípky), „pověz nám něco ze svého bohatého společenského života!“
 Přitom byl domluven s ostatními kamarády, co stáli přitisknuti u zdi kousek od draka a pod kabátem skrývali několik zrcátek. Cecil se ošil a ze zvonce vypadl malý lísteček. Muži u zdi lační informací zrcátka namířili na zvonec tak, aby ho viděli alespoň trošku zespodu. Kdosi lísteček zdvihl.
 „Jak že nic neprozradíš? Copak žiješ jenom takhle po večerech? Co třeba denní lov nebo já nevím jak se živíš..?“ pokračoval kecal a po očku sledoval misi Zvonec.
Zrcátko namířeno, napětí. Kdypak asi vypadne lísteček? Jednomu z nich se zrcátko klepalo tak, že obraz byl více než neostrý. Spadl papírek, ale vtom jakoby se mihla kolem zvonečku ženská ruka s prstýnkem, který nosila zdejší viktorka Karolína. O ní se mnohokrát říkalo, že je to čarodějnice. Prý uměla mluvit s hady! Pozorovatel se uchechtl. Vesnici se celkem ulevilo, když se před dvěma měsíci záhadně ztratila.. Mladík zahalen do svých představ zapomněl dávat pozor na své zrcátko a začal házet neopatrná prasátka na draka. Netrvalo dlouho a stočil se na něj Cecilův pohled.. ven z krčmy se dostal až s ožehlou tváří. Tajemství se nepodařilo rozluštit, ale abychom byli ke čtenářům upřímní, sám hospodský byl rád, že Cecil disponuje nějakými tajnosti, protože mu zvýšená návštěvnost v hospodě zvyšovala obrat, takže si Cecil vydělával sám na sebe, na svou stravu.  Brzy po zjištění této zajímavé situace se na pípě objevila vývěska:
Vstup do hospody „Pod Schůdky“ po dvacáté hodině pouze za manipulační poplatek dva krejcary.
 a šenkýřova žena si vedle dveří postavila malý stoleček se závorou.

Po nějaké době však jednou v pravé poledne vběhla do městečka popálená Karolína, ztracená mladá slečna, a kulhajíc volala z plných plic:
 „Lidičky! Lidičky! Kde jste kdo! Cecil si sem přived dračici! Cecil sem přived dračici!“
 „Neruš polední klid!“ vyštěkl na ni rozespalý starosta z okna, ale když mu po chvilce došla její slova, vyběhl před dům a vtáhl ji dovnitř.

Konala se slavná akce „Cecilovy zásnuby“. Ne že by se snad Cecil s tou dračicí zasnoubil (ač to nebylo vyloučeno), ale místní starosta chtěl získat diplom nejvíce aktivnímu starostovi království, a tak vyburcoval město z klidu a lidé táhli k Cecilově jeskyni, kam je Karolína zavedla. Brzy se tam objevil i stolek hospodského se závorou, který nestydatě žádal pět krejcarů za vstup. Lidé se zamaskovali v keřích kolem vstupu do jeskyně a vyčkávali. Brzy přiletěl zamilovaný párek.

Cecil v zubech držel mohutnou větev rozkvetlého jírovce a položil jí ho k nohám. Obtloustlá dračice byla dozajista potěšena. Plamenem mu ožehla hlavu a odlétla.

Když pak večer Cecil přišel na svou obvyklou večeři do hospůdky, vypadal už zase vesele a k světu. Kupodivu mu z krku zmizel zvonec a zjevně z něj už žádné vzkazy nepadaly. Ale v hospodě seděla Karolína, která všem přítomným překládala. Šenkýř před ní postavil stolek se závorou a vybíral ještě dva krejcary za překlad.

Tak to šlo ještě pár dní. Jednou večer zase přilétl Cecil na své sele a bylinkový čaj (chtěl výhradně třezalkový oslazený medem). Ještě ale nezačal jíst a nad náměstím se objevil jakýsi stín.
 „Moje Brutenala je tady!“ vykřikl náhle Cecil vyděšeně v dračí řeči. Šenkýř pochopil, že se situace vyostřuje a na cedulce svého stolku se závorou před překládající Karolínou přeškrtl dvojku a napsal kulatou trojku. Na náměstí se zdvihl vítr a zem zaduněla. Robustní  Brutanela se tu skvěla v celé kráse.
 „Tady mě nesmí vidět!“ zařval Cecil jako raněné zvíře, to se mu už ale dračice zakousla do ocasu.
 „Tak do hospody, jo? Ode dneška se mnou budeš po večerech doma, je to jasný?!“
 „A..ano, zlatíčko..“ vykoktal Cecil a jako vypráskaný pes pak vyšel na náměstí vedle ní. Roztáhli křídla a Cecil rozloučiv se s hospodou „Pod schůdky“ zmizel se svou milovanou na obzoru.

Občané vyběhli ven.
 „Hele, šupina!“ vykřikla Karolína, ale hospodský byl rychlejší. Doběhl pro ni vědouc, že po večerech už nebude moci vybírat vstupné, a zmizel s ní v budově. Záhy se objevila nad výčepem a místo orezlé vývěsky se objevila nová s nápisem „Hospoda U Draka“.

Celé město ještě dlouho vzpomínalo na milého Cecila, šenkýř vymyslel zase jiný způsob, jak vydělávat, a občas se v rudém soumraku objevil stín několika malých dračích tělíček.

Hospoda U Draka

Obloha potemněla. Zadul silný vítr a z nebe začaly padat silné provazce deště. Stará vývěska hospody  Pod Schůdky se zakývala na zrezivělém řetězu a rozsvícené louče se zamihotaly stejně jako stíny v podloubí. Prostorné náměstí zelo prázdnotou a všechna okna byla temná, jen dole u výčepu se ještě svítilo. Silný poryv větru vnikl dovnitř malou skulinkou pod oknem.
 „Brr, co to je..?!“ zachumlal se sedlák do své ovčí kůže s hlasitým vzdychnutím. Seděl na nepohodlné dřevěné lavici a před ním stálo jedno nedopité pivo. Právě diskutoval se svými kamarády z vesnice o letošní úrodě, ale téma se po chvíli stejně stočilo jinam, k tématu „selky“. Snad to dělalo místní šizené pivo… Však on hostinský nebyl z těch, co by se zrovna rozdávali.

 „Taková hrozná zima tady.. to je hrůza!“ postěžoval si k ostatním sedlákům a nahnul si z půllitru. „Příště si sem snad vezmu svoji peřinu!“
 „Peřina za krejcar, s polštářem za dva..“ ozval se šenkýř od výčepu a dál leštil sklenice.
 „Cože?!“ otočil se na něj chlap jak hora a zakoulel očima. „Za svou peřinu ti ještě mám platit?!“
 „No a co si myslíte? Pro dobrotu na žebrotu? Tohle je veřejná cimra a co když sem přitáhneš blechy?! Buďte rádi, že nejsem žádná lakota a ještě po vás nechci peníze za ty vaše zavšivený ovčácký kůže.“
 „Tss!“ otočil se sedlák naštvaně zpátky ke stolu a bouchl o něj půllitrem.
 „A laskavě nemlať mou sklenicí, to si dělej leda tak se svojí!“ ozval se ještě jedovatý hlas hospodského.
 „Jo, a ještě bych ti za to zaplatil, když jsme tu ve veřejný cimře!“ vykřikl muž podrážděně, ale přátelé ho zadrželi.
 „Nech ho, ještě tě odsud vyhodí..“
Vtom se země zachvěla. Sklenice o sebe na stolku zacinkaly a všichni na sebe vyděšeně pohlédli.
 „Kdo mi to klepe s hospodou, za to zaplatí!“ vyštěkl šenkýř a máchl utěrkou po výčepu.
Najednou se pod nimi země zase znovu rozvibrovala, ale tentokrát silněji, až některé půllitry popadaly na zem. Hospodský s tím nejzlejším pohledem, jaký uměl, poklekl a začal sbírat střepy do zástěry. Pak se rozrazily dveře, až vylétly z pantů, a dovnitř vnikla veliká hlava obrovitého draka. Přejel všechny přísedící žhnoucíma očima plnýma rudých uhlíků a obnažil své dlouhé bílé zuby. Kousek od pravého horního řezáku měl zubní kámen… Hrozivé vzezření ještě umocňovalo dunění země a padání věcí z poliček, když zvířátko nervózně přešláplo. Na šupinaté hrudi mu klimbal kravský zvonec, jehož stálý tlukot naplňoval malou krčmu. Starý chlap u pípy se co chvíli s hrozivým bědováním sehnul pro střep toho či onoho a sbíral po zemi cibuli z utopenců. Kdyby nebyla situace tak dramatická, byli by se sedláci hlasitě rozesmáli.
 „Co tu chceš, mladej!“ zaskučel hospodský s jedním rozpláclým utopencem v ruce a krčil se u hromádky střepů. Na odpověď z drakovy hlavy vyšlehl krátký, třímetrový plamen a sežehl vrchní trámy na stropě. Hostinský se ještě více přikrčil, ale skutečnost, že se našel zodpovědný činitel jeho materiálních škod, mu dodávala síly. Rozhodně ho nenechá jít, dokud mu to do posledního krejcárku nezaplatí!
 „Neumíš mluvit?“

 Drakovo oko jej zpražilo ostrým pohledem a dráček zamrkal. Zvonec se zase rozhoupal, až to všem trhalo uši. Pak z něho vypadl malý přeložený papírek a skutálel se po schodech až k nohám sedláků. Jeden z nich to chtěl sebrat a otevřít, ale drak ho ujistil, že by to pro zachování zdraví dělat raději neměl. Hostinský se narovnal.
 „Když je to pro mě, a v mý hospodě, tak na to laskavě nešahej, ty ušpiněnej vesnickej balíku!“ Jeho vlastní slova mu dodala kuráže a on se odhodlaně dobelhal se zástěrou plnou oplakaných střepů až ke dveřím hospůdky. Ještě než vzkaz zdvihl, zkontroloval draka, a když viděl, že zevluje po všech čertech, honem se sehnul a jako lasice odběhl na své dobře chráněné místo za výčepem.

Vážený pane hostinský! Mám hlad. Každý večer touto dobou chci mít na prvním dubovém stole zleva opékané prasátko nebo jelena s kýblem piva, nebo budu nucen použít sám sebe jako demoliční prostředek Vaší roztomilé hospůdky. Dne s se pro začátek spokojím se svíčkovou s dvaceti knedlíky.

                                                    Drak Cecil

Hospodský civěl na ten cár papíru a když vzhlédl, jeho pohled se střetl s pohledem Cecila. Vypadal výhružně. Mužík ihned sklopil zrak a odšoural se do kuchyně. Dráček si chvíli prohlížel štamgasty u stolu, a pak zívl. Při tom z něj vylétl plamen a ošlehl šenkýři nablýskanou pípu.

Když hostinský postavil na první dubový stůl slíbený talíř s dvaceti knedlíky, každý nejdříve se slzou v oku pohladil a chtěl odříznout kousek z masíčka (ale Cecilův pohled mu v tom šetrně zabránil), otočil se a pomalu se přibližoval k pípě. Tvářil se, že si nevšímá očmoudlého kovu, ale když se drak pustil do žranice, zamumlal si pro sebe:
 „Ta zrůda šupinatá! Ještěže jsem do toho houskového knedlíku dnes (ostatně jako vždycky) dal plesnivou housku!“ a přeci jenom trošku potěšen si zamnul ruce.
Přikrčil se zase pod výčep a nastražil slechy, aby slyšel, kdy Cecil dožere. Když zaslechl, jak se drakovy zuby dřou o drahý porcelán, už už chtěl vykřiknout:
 „Co mi to ničíš majetek! Za to zaplatíš!“
ale pak se ovládl a začal se modlit Otčenáš.

Drak dožral a hlasitě si říhl. Plyn vycházející z jeho žaludku se znovu vzňal a jakoby náhodou mířil rovnou na šenkýře. Ošlehl mu tvář a chlápek měl neblahý pocit, že mu hoří těch pár chlupů na hlavě. Sedláci z toho měli hotové boží dopuštění a smáli se, až se za břicha popadali. Drak se smál s nimi, a přitom mu z tlamy co chvíli vylétl kouřový obláček.

Najednou drakovi k nohám spadl další papírek. Zvonec zacinkal.
 „Hej, hostinskej, máš tu poštu!“ zavolal na ohořelého šenkýře jeden z mužů u stolu.
Chlapík se narovnal a setřel si z tváře saze. Pomalu docupital až drakovi k nohám a s opovržlivým gestem si vzal papírek.

A kde mám to pivo?

Hospodský jej sjel hrozným pohledem a jeden ze sedláků mu nahlédl přes rameno.
 „Hm.. ona žízeň je veliká, viď, kamaráde!“ otočil se na dráčka a poplácal ho po hlavě, kterou držel stále nad poškrábaným talířem nad stolem. Zdálo se, že se Cecil usmál.

Když šenkýř natočil z pípy do malého kbelíčku piva a houpavým krokem se vydal k drakovu stolu, najednou si dráče přešláplo z nohy na nohu, až to vyvolalo malé zemětřesení. S hospodským to zacloumalo a ten se zakymácel, až polovičku vylil na zem. Chvíli na to koukal, ale pak se s odhodlaným výrazem vydal dál.
 „Copak? Nevidíš, žes vycvrndal? Dolej, ne?“ dobíral si ho jeden sedlák a drak přikývl. Už skoro otvíral tlamu, takže i hostinský začal couvat zpět k pípě.

Když nalil podruhé, drak si zrovna musel nutně znovu přešlápnout. Dokonce i potřetí a počtvrté chudáka Cecila strašně trápily mouchy (v dešti). Mužík z toho byl celý na větvi a když už mu pivo čvachtalo v sandálích, praštil s kbelíkem o zem:
 „A já už na to kašlu! Teď mi laskavě zaplatíš a vypadneš, milý Cecile!“
Ten na něj však s ledovým klidem vychrstl pár ohnivých jisker a pobaveně sledoval ožehlé vousy. Hospodský tedy chtě nechtě vyvalil sud do lokálu a narazil ho.
 „Hele, takhle to tady zmáčkneš a ono to poteče, jasný?!“
Sedláci jej sledovali s úžasem. Tohle že je ten škudlil Droupal?