Na druhý den byla v Jičíně veliká sláva. Městem projížděl
císařpán a měl se stavit u zdejšího knížepanstva k odpočinku.
Kočár vjel na velké náměstí. Najednou, už jen na
dvě koňská popoběhnutí od zámku, dal císař prudce zabrzdit. To se mu mihla kolem
okýnka Madlička.
Jeho Výsost odhrnula záclonku a oslovila
překvapenou dívku: „Jak se jmenuje, děvče?“
Přistoupila blíž, poklonila se a nesměle
odpověděla: „Madlenka, Vaše Veličenstvo.“
„Nechtěla by sloužit in Wien? Ve Vídni?“
pokračoval vlídně. „Její krásná tvárž by byla ostoba mého dvora. Copak umí?“
„Naposledy jsem byla na zámku kuchařkou,“
řekla.
„Ja,“ usmál se. „Excelenter. To se srovna fiborně
chódi. Sbalila si, co má, a sitra v tuchle chodina počekala na kraji Jičína u
cesta na Prag.“
Madla se znovu poklonila, císař jí pokynul a kočár
se na jeho znamení prstem v jelenicové rukavičce hnul směrem k zámku.
Když se o té novině dověděli, nedali knížepán s
kněžnou a s Elizabetkou před císařem nic znát, ale o samotě se radovali, jak jim
všechno pěkně vychází.
Madlenka si doma sbalila skromný uzlíček. Nic
nedala na pláč a prosby své maminky, málem se ani nerozloučila. Zapomnětník už v
ní začínal pracovat a pomalu měnil její srdce v kámen.
Večer vdova Vokatá seděla na lavičce na zápraží a
smutně přemýšlela, co se s tou její holkou stalo. A vzpomínala, jaké to bývalo
hodné a milé děvče.
Náhle se před ní zamlžilo, obláček houstnul a
houstnul, až tady zničehonic stojí víla.
„Netrap se,“ povídá polehoučku, aby ženu
nepolekala. „Ty čáry má na svědomí bába Sebelítost z hrádku na Velíši. Dala
kněžně zapomnětník a ta v přestrojení nalila odvar z něho Madlence do pití.“
Adélka si povzdechla. „Bába Sebelítost se vyzná v
čarování a špatné je jí k užitku.“
„Aby proti chudé holce kula takové pikle sama
kněžna...“ vrtěla nevěřícně hlavou Madlina maminka. „To mi nejde na
rozum...“
Adélka si vzpomněla, že musí s tou smutnou zprávou
za Matějem. Rozloučila se a už zase jako obláček mlhy spěchá dál.
„Copak tak smutně, panímámo,“ ozval se náhle za
pradlenou ženský hlas, až sebou cukla leknutím.
„No tak, což jsem vás polekala?“ omlouvá se vlídně
stařenka. „Nemějte mi to za zlé, to jsem nechtěla.“ A jemně se dotýkajíc vdovina
ramena, sedá si opatrně k ní.
„Můj Bože, kmotřičko, to jsem ráda, že vás vidím.
Aspoň na tu bolest nebudu sama,“ vzlykla Madlina maminka a chytla cíp zástěry,
aby si utřela oči od slz.
„Jenom se svěřte, však víte, že jste jako moje
krev,“ vzala ji kmotra chlácholivě za ruku.
copyright cindy47452 (c) flickr.com
„Mad... Madlenka odešla... do Vídně...“
vypravovala ze sebe mezi vzlyky.
„Do Vídně?“ zaskočila novina kmotru. „A co
to?“
„Vypila odvar ze zapomnětníku. Snad jí to dala
kněžna... Ani se nerozloučila...“ zakryla si panímáma nešťastně dlaněmi tvář.
Kmotřička zaraženě umlkla a smutně sklopila hlavu.
„Vida, vida,“ vzdychla potom s pohledem upřeným k
zemi. „Jemináčku, jako dnes to vidím, když jsem jí byla za kmotru. A už je to
dvacet let. Zrovna jsem si říkala, že jí dám k narozeninám malované hrnečky a
povlečení na peřiny... Šak holka už jistě bude brzy potřebovat výbavu... Příští
neděli by je měla...“
„A předevčírem to navíc bylo sedm let, co se mi
Josífek nevrátil z Rakous. Na Jana...“ nestačila už panímáma chytat slzy do
zástěry.
„Baže,“ povzdechla kmotra podruhé. „Váš pantáta
byl hodný a poctivý člověk, dej mu, Bože, lehké spočinutí. Každý rok mu na Jana
zapaluju svíčku. Škoda ho, přeškoda...“
Soucitně obejmula vdovu kolem ramen.
Matěj zrovna vařil bramborovou polévku s čerstvými
hříbky. Vůně od ní byla na celou paseku. Adélka se zhluboka nadechla, aby si jí
užila. Bramboračku ještě nikdy neochutnala. O to víc ji mrzelo, že Matějovi nese
špatné vyřízení. Leč co naplat, říci to musela.
Najedli se a přišel čas na Adélčino povídání.
„Tak ti pěkně děkuju za vyřízení,“ povzdechl si a
víla nevěděla, jak ho potěšit.
Od hajného a Matěje se Adélka svezla na mírném
vánku foukáčku za vodníkem Hrazinkou. Sedli si spolu na hráz mezi rybníky
Šibeňákem a Hádkem a koupou nohy ve vodě. Hrazinka pro lepší vyžití a Adélka jen
tak.
„Ať mi někdo něco říká o spravedlnosti,“ rozčílil
se vodník a zahrozil zaťatou pěstičkou k jičínskému zámku. „Tohle je veliká
špatnost!“
Zmizel na chvilku pod hladinou, a když se vynořil,
podal víle štičí šupinu.
„To je svatojánská ouplňková,“ povídá. „Dobře ji
schovej, jednou v ní třeba bude Madlenčino a Matějovo štěstí.“
Adélka přikývla a schovala tu vzácnost do tajné
vílí kapsičky, co se zamyká petrklíčem a odemyká čarovným věnečkem ze třinácti
pomněnek.
Vlnky na stříbrném rybníce se třpytily ve světle
usínajícího slunce jako tisíce drahokamů a hladinu lehce pokryl narůžovělý a
namodralý nádech. Možná to byl jen odraz nebe posetého nadýchanou něhou
červánků. Ale třeba se zrovna radostně prošly mokrou cestičkou Matějovi a
Madlence naproti nerozlučné sestřičky Láska a Naděje. Kdo ví?
Na zámku se zatím schylovalo k dalšímu spřádání
pavoučích sítí. To totiž kněžnu Filoménu napadlo, že bába Sebelítost má na svém
hrádku Velíši jistě koření a bylinek habaděj a na všelico.
Ani ji pod rouškou noci stráže nepoznaly, když
vyjela ze vrat na svém grošovaném koni.
Hrad už z dálky připomínal tajemné čarodějnické
sídlo. Stromy ho v stříbřitě bledém a unylém svitu měsíce, toho věčného patrona
a ochránce zamilovaných, ale i kouzelnic, černokněžníků a čarodějnic, stínovaly
děsivými obrazy. Sovy a výři tu houkali ještě o několik not hlouběji, netopýří
letky křižovaly temné nebe nad věžemi. Lesem se co chvíli ozývalo tlumené
kvílení, suché větvičky praskaly pod neviditelnou nohou. Tichý šepot větví se
mísil se svistem silného větru a nářkem meluzíny. Nebýt ohniváče přebíhajícího
přes cestu, poutník tu neviděl na krok. Když v dálce zaječela černá kočka,
rozklepala se kněžně kolena.
copyright (c) flickr.com
Ani na samotném hrádku to nebylo o nic lepší.
Pavouci opřádali rohy i dveře, myši běhaly pod nohama a v jedné chvíli kněžna
zahlédla zmiji vinoucí se po schodech. Už už si byla jista, že musí v tom
okamžiku omdlít hrůzou, když se před ní otevřely dveře a čísi kostnatá ruka ji
vtáhla dovnitř.
„Tak ty chceš vyzdravit jičínského starostu? Hmm,“
zamyslela se stařena, když se vše dozvěděla.
„Bojím se, aby jeho konání nevyvolalo mezi lidem
nějakou rebélii proti vrchnosti,“ řekla kněžna.
„Byl by jeden lék, ale nesmíš to poplést. A
nezapomeň, že každý sklidí jenom to, co sám zaseje.“
Chvíli něco štrachala v truhle, až konečně vytáhla
ze dna pytlíček.
„Podívej,“ dala kněžně přivonět. „Tady je trojí
bylina a trojí koření. Habaděj, všelico a vracenka. Každá z nich může působit
hodně jako bylina, nebo s malým účinkem jako koření. Záleží na tom, komu dáš
vypít jejich odvar. A dobře si pamatuj – aby působil špatnému k potěše, nesmí
tobě ani tomu, kdo to má vypít, přejít přes cestu Láska nebo Naděje.“
„Co by se stalo?“ zeptala se vystrašeně
kněžna.
„Dopředu ti to říct nemůžu. Ale nejspíš by ses
hodně divila,“ odpověděla tajemně baba a natáhla kostnatou dlaň. Kněžna sáhla
pod sukně do kapsáře pro dukáty.
Matěj si zatím nahlas zoufal. „Co si počnu?“
chytal se za hlavu. „Madlička už mě nemá ráda.“
A že nemůže jen tak sedět, jestli prý není potřeba
v lese něco pokácet, aby tu zlost a žal ze sebe snad nějak dostal.
Hajný seděl, koukal do prázdného hrnku a pak
vzdychl: „Teď už vím, co je to láska. Nevím ale, jestli bych o takovou bolest
stál.“
Pekař si k němu znovu sedl. „Láska je krásná,“
řekl tiše. „Umí se smát a těšit tě i plakat a bolet. Moc bolet. Ale tak nějak
zvláštně... Hezky. Víš, moje babička říkávala, že kdo má v životě štěstí, uvidí
ji. Je prý růžová jako dívčí líce. Má tvář, podobu a srdce, je rozverná, křehká
a něžná, ale i silná tak, že překoná nepřekonatelné a zlomí nezlomitelné,
zranitelná a umíněná, svéhlavá a zrádná i odvážná, statečná a obětavá. Pálí i
mrazí, hřeje i chladí, učí trpělivosti, i když může být někdy sama uchvátaná...
Prý záleží na tom, jak ji cítíš ty sám, uvnitř v sobě, v srdci. Vidíš,“ sklopil
hlavu, „a já jsem kvůli ní smutný jako šafářův dvůr, a přesto bych už bez ní
nechtěl žít. Mám pocit, jako bych ji snad už kdysi zahlédl...“
Nějakou dobu oba mlčeli. Do ticha Matěj zas tak
sklesle: „Kdyby byla Madla někde blízko, snad bych se jí připomenul. Ale ve
Vídni...“ A mávl nešťastně rukou.
„Kruciš,“ zahromoval hajný. „Já ti, Matěji, aspoň
vystřelím smutnou ránu.“
Došel k oknu, naládoval, vystrčil pušku ven a bum,
prásk! - vystřelil, až to břinklo. A jak to břinklo, přistrčilo to taky Matějovi
nápad.
„A to by v tom byl čert,“ vylítlo z něj. A
bouchnul furiantsky pěstí do stolu: „Já si pro ni do té Vídně dojdu!“
Hajný se polekal: „Co když tě chytnou knížepánovi
vojáci? Pořád všechno prohledávají, hlavně chalupy po vesnicích, jestli tě někdo
neschovává.“
Pekař zavrtěl hlavou: "Stejně by přišli i sem.
Ono bude lepší, když odejdu. Pro mě i pro tebe.“
Hajný viděl, že není možné pekaře zdržovat. Tak
jen vstal a pevně se objali.
Za svítání Matěj zašel k lesnímu rybníčku, kde
hospodařil maličký vodník Mišpulík. Sahal pekařovi sotva po kolena, ale srdce měl
jako ten rybník. Oba se moc spřátelili a často si na stavidle povídali. Mišpulík o vodě a o rybách a pekař o svém trápení.
Rybníček se zrcátkově lesknul uprostřed
vřesoviště. Z jedné strany mu bělaly polštářem sasanky a konvalinky, z druhé
modraly borůvky a ostružiny a ze třetí červenaly jahody a maliny.
Matěj natrhal hrstičku jahod a zavolal. Vodníček
připlul k hladině jako štika. Vzal si od pekaře jahody a mlsně se do nich
pustil.
„Jdu se rozloučit,“ povídá Matěj. „Musím do Vídně
za Madlenkou.“
Mišpulík smutně zkroutil žabí rtíky. Když jej
přešla první lítost, tiše řekl: „Jenže suchou nohou po vsích kolem Jičína sotva
můžeš.“
„Vím,“ na to pekař. „Chtěl jsem tě poprosit o
bylinu netopinku a svést se vodou.“
Dobře totiž věděl, že aby kouzlo účinkovalo, musí
netopinku člověku podat vodník.
Ale vasrmánek jen zavrtěl hlavou: "Netopinka v
lese neroste. A ani bych ti neuměl poradit cestu.“
Tak tam Matěj seděl bohatší o další starost. Musí
se nějak dostat k Šibeňáku za Hrazinkou.
Jedním si tedy mohl být jistý – čeká ho cesta
zpátky do Jičína. Přes pole, louky a vsi plné vojáků...