Stále jsem se nemohla svobodně
rozhlédnout. Není to žádná moje sugesce – takhle to pro mě vylili z nebe –
a já se s tím musím smířit. Když jsem byla malá, přála jsem si dostat pod
stromeček dvanáct zvonečků, na který bych si chodila zacinkat, a když jsem je
pak dostala, cítila jsem se doslova jako na vánoce. Chodila jsem pokojem sem a
tam a cinkala a ty malé ozdůbky, co mi Ježíšek nadělil.
Šumí tráva a na ní
padají moje první poslední slzy. Zdá se, že se to té trávě líbí.
Ještě než jsem
začala chodit do školy u nás na vesnici, moje sestra už drandila autobusem dolů
do města. Každý ráno jsme spolu sedávaly u snídaně, co nám ji táta přichystal,
já měla svoji židli a ona zase tu svou, ona se pak sebrala a společně jsme
utíkaly od domovních dveří, protože mě musela doprovodit do školky, společně
jsme počítaly poslední hvězdičky na nebi, jako kdyby tam zůstaly pro nás, ale
nezůstaly, a nakonec se rozloučily na autobusový zastávce přímo u křižovatky
vedoucí daleko do lesů.
Ona se ale hned
první den vrátila domů dřív, ta drandilka z města do města, z města
domů – protože špatně vystoupila, víte? Strašně se polekala toho cizího světa,
co ji chytil za rukáv a stáhnul dolů tak blízko ke vzpomínce, že o tom dodnes
doma nemluvíme. Ve školce se mi nelíbilo. Stála za stromem jako loupežník za
bukem. Musela jsem totiž chodit pravidelně spát, nebo vy ne?
„Maminko!“ křičela ze spaní.
„Maminko!“ křičela jsem já.
O tom se doma nemluvilo.
Poslední dobou se
nemohu ani rozhlédnout. Všude je spousta očí!
Stojím na parapetě
přízemního domku, jenže to je úplně jedno. Někdo mi řekl:
„Vždyť víš, jak jsem to myslel.“
Sopka na Marsu a já.
Stále se mi dívá do očí, jako kdyby
říkal, že lže, a to ještě řekl:
„Nemyslel,“ a přitom se ke mně nachýlí
tváří s pichlavě modrýma očima a stehny daleko od sebe, že jsem se cítila
jako v sevření těch našponovaných kalhot, i když byly pořád ještě daleko.
Říkali mu psycholog, to je takovej ten pán, co prej pomáhá lidem s jejich
trápením.
Kdo pomáhal jemu s jeho trápeníma?
„Ani já jsem – to – nemyslela,“ hlesla
jsem úpěnlivě.
Stehna se stahují jako divoká mračna. Oko mrkne v návalu skrývaného třesu.
Děsu. A mě.
Zuzanka se nikdy
nechovala povrchně. Když jsem pak taky chodila do školy, hráli jsme si na ni i
doma. Sice jsem mladší, ale stejně jsem dělala učitelku a ona žačku. Kdybych
nepřevzala iniciativu, nikdy by si se mnou nehrála. Byla prostě taková.
„Tak děti, napište
si takovýto příklad,“ přecházela jsem po dětském pokoji s tyčinkou na
čištění flétny jako s ukazovátkem, „pálí-ho-dobré-bidlo.“
Zuzanka měla ruce zkřížené usilovným přemýšlením. Pak napsala měkké.
Ona by vždycky napsala měkké. Ona nevěděla, že narážím na slova vyjmenovaná.
„Vyborně!“ zakřičím v euforii a
přiskočím k její židli.
Měla husté kudrnaté vlasy barvy kaštanu, které jí rámovaly obličej jako list čerstvou meruňku. Milovala
jsem její vlasy. Vždycky jsem si přála mít její vlasy.
Sestřička se
otočila hlavou ke mně, jako kdyby to nečekala, vlasy se zaleskly
v odpoledním slunci hýřivými barvami plné duhy a pomněnkové oči tiše
zaprosily. Pak teprve se rozesmála se mnou.
Od té doby jsem jí
dávala slova pouze s měkkým i. Ona vždycky napsala měkké. Ona nevěděla, že
mohu narážet na slova vyjmenovaná.
„Pozval bych tě na
zmrzlinu, kdybys chtěla.“
Jak jsem se hloupě posadila tak, že mám nohy mezi jeho? Ale vždyť si přisunul
židli, později si přisunul židli takovým neopatrným gestem, chápete? Najednou
jsem mohla být v křeči, jak jsem chtěla, jen jsem seděla a zírala do těch
očí s pichlavými odlesky. Možná že to působilo vyzývavě.
„Já nevím, co bys-te ráda…“
„Pane,“ křičí moje oči, když jsem se
zakoktala při tom snadném slově, „pane, já a-asi nemám ráda… zmrzliny.“
„Ne?“ zdvihl obočí až do takové výšky,
že se musel dotknout stropu.
O tom, že první školní den Zuzanka přišla domů pěšky a zůstala stát za stromem
jako brouk pytlík, se u nás nikdy nemluvilo.
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou směrem
k ostrým kolenům zakrytým manšestrem.
Ne, zapadly světla do své hloubky.
Přemýšlela jsem,
jak často si já sama takhle sedám. Občas asi ano. Trpělivě naslouchám očím koně
v ohradě. Ich würde über dich ein Buch schreiben, flüstere ich, und über
deine Lieb.
Asi vám to nebude
připadat divné, že jsem se nikdy své sestry nezeptala, které písmenko má
nejraději.