O magazínu

Mediální platforma pro mladistvý česko-konžský most kultur, literatury, umění i jazyka, který skýtá prostor pro všechny nápady i brainstorm.


RecentPosts

Kay a Tom - jednoslabičný text

napsal Hana Šustková 30. května, 2009 10:09

 Kay a Tom

Kde je dnes Kay? Kay tu byl dřív, teď jde tam, kde je bor a  háj. Tom jde rád za ním. Vždyť on má moc rád ten les. Les je plný hub i dnes, též  byl i dřív jich pln.
„A tu je hřib. Zde je hřib a zas hřib, koš pln hub dnes máš ,“ řek Kay.

 „ Hle, a tam je zas  myš,“ dí Tom. 
Myš  hup a hup a už je ta tam.
„Je to plh či myš. Ty  to víš?“ ptá se Kay .
„Myš je myš, to ty už asi víš.“
Kay se rdí, vždyť myš už je pryč. Kluk jde dál, tam, jak mech je jak plyš. I Tom už je zde. Chce se mu spát. I Kay má rád ten mech. A kluk  si zde moc rád leh´. Pšt, pšt, ať má klid,  když  chce spát.

„Prásk a křup.“ 
  tu jde chlap Sam. I on hřib dnes má.
„Dup a křup.“
Chlap Sam chce snad tu péct ten hřib. Kouř a dým, co zrud, má moc rád. On jej zná. Tom jde tam, kde Sam chce dým.
„Co to tu máš?“ řek Tom.
„Kouř.. Péct tu chci.“
 „Ne, ne, jen to ne. Tu je les, tam bor, luh, háj, a tam ves. Běž tam do těch skal,“ dí teď zas Kay.

Pan Sam jde pryč. Jde do skal péct koš hub. Na oheň rošt, pak hřib péct dá. Pak už jen 'mňam, mňam ,mlask' . Hřib péct lze jen tu u těch skal. Sam už to ví. Vtom za ním už je i Kay a Tom.

I Sam už žhne a dým jde, Sam je rád, že koš pln hub či ryb péct zde smí. Chlap Sam si řek: 'a teď jdu spát, dým, co pek, mě rád hřál..' Sam byl sám jen pár chvil, vždyť dým a Kay a Tom, a i on, ten hřib, byl s ním.     

 

 

Copyright ©2008 www.freepicturesweb.com 

Sen o stromu

napsal Hana Šustková 20. května, 2009 11:36

S(en-o)tromu

Asi ještě čeká
Město. Tráva. Žena.
Že odlétnou do daleka
Lidem otevřená

S(ch)val domova

Už nebylo co říct
Oharek cigaret / mrtvola srnce
(už jich je málo, a tak se střílí)
Zabíraj prostor. A lesy.           Vždyť to pochopili
Pro zemi nic, pro sebe cokoli…

 - Tak Bože! Tebe to nebolí?

Jiskři

Kapka
  A ještě jedna
   Přes kameny
    Jako chvost
            Kapka
     Skáče pro radost
       Po svém toku     |
     | Vodopádu                /
\       Čirá vodo!         /
   \        Dám ti radu      /
   \  |   Za svůj život
  Ještě  \            /    shlédneš
           Výšek dost
             (už brzy)

Tagy: , , , , , , , , ,

Magazine | poezie - poetry - poésie | lyrika - lyric

Ukázky z knížky Zá(zrak)zemí

napsal Hana Šustková 16. května, 2009 20:41

Milí čtenáři,

v české části magazínu se budeme setkávat také na stránkách poezie ze sbírkyZá(zrak)zemí - Alfa - Omega

Těšíme se na vaše ohlasy!

redakce

Tagy:

Magazine

Hospoda U Draka - pohádková novela (2/2)

napsal Hana Šustková 14. května, 2009 20:03

(pokračování)

Drak si jen párkrát ucucl, ale pak vzal sud do zubů a hlavu vystrčil ven. Na celém náměstí už všechna okna svítila a každý si ukazoval na toho dráčka prstem. Cecil postavil sud na náměstí a čekal, až si každý přijde natočit.

Cecil pak přišel každý večer a dal si jedno pečené selátko a kbelík piva a letěl. Tentokrát už hostinský nic nevylil, jenom ta pípa byla stále černá od sazí.

Občas přišel nějaký ten odvážlivec a chtěl draka skolit, ale na Cecila nikdo neměl. Místní ho měli rádi, kromě hospodského Droupala, protože konečně i ten musel dát ze svého chtě nechtě. Jedinou záhadou bylo, proč mu vždycky ze zvonce vypadne lísteček s přáním…

Po nějaké době Cecila pivo omrzelo a chtěl přesedlat na bylinkový čaj, a to byla příležitost pro místní šťouraly. Cecil toho totiž moc nenamluvil (spíš nenapsal), takže prostoru ke zkoumání moc nebylo. Ač měl místní rád a občas se nechal pohladit po čumáčku, zezadu, nebo nedej bože zespoda se k němu nesměl nikdo přiblížit. Přes záda měl přehozen jakýsi černý plášť, proto vypadal trochu jako ve fraku, ale tím zároveň jakoby skrýval své tajemství obnažených zad.
 „Ty, Cecile,“ začal zase svou slavnou řeč nějaký zvědavec od plesnivého utopence (když jste se do něj pořádně zakousli, občas vám něco křupalo mezi zuby, jako třeba malé střípky), „pověz nám něco ze svého bohatého společenského života!“
 Přitom byl domluven s ostatními kamarády, co stáli přitisknuti u zdi kousek od draka a pod kabátem skrývali několik zrcátek. Cecil se ošil a ze zvonce vypadl malý lísteček. Muži u zdi lační informací zrcátka namířili na zvonec tak, aby ho viděli alespoň trošku zespodu. Kdosi lísteček zdvihl.
 „Jak že nic neprozradíš? Copak žiješ jenom takhle po večerech? Co třeba denní lov nebo já nevím jak se živíš..?“ pokračoval kecal a po očku sledoval misi Zvonec.
Zrcátko namířeno, napětí. Kdypak asi vypadne lísteček? Jednomu z nich se zrcátko klepalo tak, že obraz byl více než neostrý. Spadl papírek, ale vtom jakoby se mihla kolem zvonečku ženská ruka s prstýnkem, který nosila zdejší viktorka Karolína. O ní se mnohokrát říkalo, že je to čarodějnice. Prý uměla mluvit s hady! Pozorovatel se uchechtl. Vesnici se celkem ulevilo, když se před dvěma měsíci záhadně ztratila.. Mladík zahalen do svých představ zapomněl dávat pozor na své zrcátko a začal házet neopatrná prasátka na draka. Netrvalo dlouho a stočil se na něj Cecilův pohled.. ven z krčmy se dostal až s ožehlou tváří. Tajemství se nepodařilo rozluštit, ale abychom byli ke čtenářům upřímní, sám hospodský byl rád, že Cecil disponuje nějakými tajnosti, protože mu zvýšená návštěvnost v hospodě zvyšovala obrat, takže si Cecil vydělával sám na sebe, na svou stravu.  Brzy po zjištění této zajímavé situace se na pípě objevila vývěska:
Vstup do hospody „Pod Schůdky“ po dvacáté hodině pouze za manipulační poplatek dva krejcary.
 a šenkýřova žena si vedle dveří postavila malý stoleček se závorou.

 

 

Po nějaké době však jednou v pravé poledne vběhla do městečka popálená Karolína, ztracená mladá slečna, a kulhajíc volala z plných plic:
 „Lidičky! Lidičky! Kde jste kdo! Cecil si sem přived dračici! Cecil sem přived dračici!“
 „Neruš polední klid!“ vyštěkl na ni rozespalý starosta z okna, ale když mu po chvilce došla její slova, vyběhl před dům a vtáhl ji dovnitř.

Konala se slavná akce „Cecilovy zásnuby“. Ne že by se snad Cecil s tou dračicí zasnoubil (ač to nebylo vyloučeno), ale místní starosta chtěl získat diplom nejvíce aktivnímu starostovi království, a tak vyburcoval město z klidu a lidé táhli k Cecilově jeskyni, kam je Karolína zavedla. Brzy se tam objevil i stolek hospodského se závorou, který nestydatě žádal pět krejcarů za vstup. Lidé se zamaskovali v keřích kolem vstupu do jeskyně a vyčkávali. Brzy přiletěl zamilovaný párek.

Cecil v zubech držel mohutnou větev rozkvetlého jírovce a položil jí ho k nohám. Obtloustlá dračice byla dozajista potěšena. Plamenem mu ožehla hlavu a odlétla.

Když pak večer Cecil přišel na svou obvyklou večeři do hospůdky, vypadal už zase vesele a k světu. Kupodivu mu z krku zmizel zvonec a zjevně z něj už žádné vzkazy nepadaly. Ale v hospodě seděla Karolína, která všem přítomným překládala. Šenkýř před ní postavil stolek se závorou a vybíral ještě dva krejcary za překlad.

Tak to šlo ještě pár dní. Jednou večer zase přilétl Cecil na své sele a bylinkový čaj (chtěl výhradně třezalkový oslazený medem). Ještě ale nezačal jíst a nad náměstím se objevil jakýsi stín.
 „Moje Brutenala je tady!“ vykřikl náhle Cecil vyděšeně v dračí řeči. Šenkýř pochopil, že se situace vyostřuje a na cedulce svého stolku se závorou před překládající Karolínou přeškrtl dvojku a napsal kulatou trojku. Na náměstí se zdvihl vítr a zem zaduněla. Robustní  Brutanela se tu skvěla v celé kráse.
 „Tady mě nesmí vidět!“ zařval Cecil jako raněné zvíře, to se mu už ale dračice zakousla do ocasu.
 „Tak do hospody, jo? Ode dneška se mnou budeš po večerech doma, je to jasný?!“
 „A..ano, zlatíčko..“ vykoktal Cecil a jako vypráskaný pes pak vyšel na náměstí vedle ní. Roztáhli křídla a Cecil rozloučiv se s hospodou „Pod schůdky“ zmizel se svou milovanou na obzoru.

Občané vyběhli ven.
 „Hele, šupina!“ vykřikla Karolína, ale hospodský byl rychlejší. Doběhl pro ni vědouc, že po večerech už nebude moci vybírat vstupné, a zmizel s ní v budově. Záhy se objevila nad výčepem a místo orezlé vývěsky se objevila nová s nápisem „Hospoda U Draka“.

Celé město ještě dlouho vzpomínalo na milého Cecila, šenkýř vymyslel zase jiný způsob, jak vydělávat, a občas se v rudém soumraku objevil stín několika malých dračích tělíček.

The Dancing Partner (2/2)

napsal Hana Šustková 07. května, 2009 19:59

(continuig)

"'It is your own suggestion, carried out to the letter,' said Geibel, 'an
electric dancer. You owe it to the gentleman to give him a trial.'
 
"She was a bright, saucy little girl, fond of a frolic. Her host added his
entreaties, and she consented.
 
"Her Geibel fixed the figure to her. Its right arm was screwed round her
waist, and held her firmly; its delicately jointed left hand was made to
fasten upon her right. The old toymaker showed her how to regulate its
speed, and how to stop it, and release herself.
 
"'It will take you round in a complete circle,' he explained; 'be careful
that no one knocks against you, and alters its course.'
 
"The music struck up. Old Geibel put the current in motion, and Annette and
her strange partner began to dance.
 
"For a while everyone stood watching them. The figure performed its purpose
admirably. Keeping perfect time and step, and holding its little partner
tight clasped in an unyielding embrace, it revolved steadily, pouring forth
at the same time a constant flow of squeaky conversation, broken by brief
intervals of grinding silence.
 
"'How charming you are looking tonight,' it remarked in its thin, far-away
voice. 'What a lovely day it has been. Do you like dancing? How well our
steps agree. You will give me another, won't you? Oh, don't be so cruel.
What a charming gown you have on. Isn't waltzing delightful? I could go on
dancing for ever -- with you. Have you had supper?'
 
"As she grew more familiar with the uncanny creature, the girl's nervousness
wore off, and she entered into the fun of the thing.
 
"'Oh, he's just lovely,' she cried, laughing; 'I could go on dancing with
him all my life.'
 
"Couple after couple now joined them, and soon all the dancers in the room
were whirling round behind them. Nicholaus Geibel stood looking on, beaming
with childish delight at his success.
 
"Old Wenzel approached him, and whispered something in his ear. Geibel
laughed and nodded, and the two worked their way quietly towards the door.

 
"'This is the young people's house to-night,' said Wenzel, as soon as they
were outside; 'you and I will have a quiet pipe and glass of hock, over in
the counting-house.'
 
"Meanwhile the dancing grew more fast and furious. Little Annette loosened
the screw regulating her partner's rate of progress, and the figure flew
round with her swifter and swifter. Couple after couple dropped out
exhausted, but they only went the faster, till at length they remained
dancing alone.
 
"Madder and madder became the waltz. The music lagged behind: the musicians,
unable to keep pace, ceased, and sat staring. The younger guests applauded,
but the older faces began to grow anxious.
 
"'Hadn't you better stop, dear,' said one of the women, 'you'll make
yourself so tired.'
 
"But Annette did not answer.
 
"'I believe she's fainted,' cried out a girl who had caught sight of her
face as it was swept by.
 
"One of the men sprang forward and clutched at the figure, but its impetus
threw him down on to the floor, where its steel-cased feet laid bare his
cheek. The thing evidently did not intend to part with its prize so easily.
 
"Had any one retained a cool head, the figure, one cannot help thinking,
might easily have been stopped. Two or three men acting in concert might
have lifted it bodily off the floor, or have jammed it into a corner. But
few human heads are capable of remaining cool under excitement. Those who
are not present think how stupid must have been those wh were; those who are
reflect afterwards how simple it would have been to do this, that, or the
other, if only they had thought of it at the time.

(c) Porfirio Landeros, Kwixite Media 
"The women grew hysterical. The men shouted contradictory directions to one
another. Tow of them made a bungling rush at the figure, which had the end
result of forcing it out of its orbit at the centre of the room, and sending
it crashing against the walls and furniture. A stream of blood showed itself
down the girl's white frock, and followed her along the floor. The affair
was becoming horrible. The women rushed screaming from the room. The men
followed them.
 
"One sensible suggestion was made: 'Find Geibel -- fetch Geibel.'
 
"No one had noticed him leave the room, no one knew where he was. A party
went in search of him. The others, too unnerved to go back into the
ballroom, crowded outside the door and listened. They could hear the steady
whir of the wheels upon the polished floor as the thing spun round and
round; the dull thud as every now and again it dashed itself and its burden
against some opposing object and ricocheted off in a new direction.
 
"And everlastingly it talked in that thin ghostly voice, repeating over and
over the same formula: 'How charming you look to-night. What a lovely day it
has been. Oh, don't be so cruel. I could go on dancing for ever -- with you.
Have you had supper?'
 
"Of course they sought Geibel everywhere but where he was. They looked in
every room in the house, then they rushed off in a body to his own place,
and spent precious minutes waking up his deaf old housekeeper. At last it
occurred to one of the party that Wenzel was missing also, and then the idea
of the counting-house across the yard presented itself to them, and there
they found him.
 
"He rose up, very pale, and followed them; and he and old Wenzel forced
their way through the crowd of guests gathered outside, and entered the
room, and locked the door behind them.
 
"From within there came the muffled sound of low voices and quick steps,
followed by a confused scuffling noise, then silence, then the low voices
again.
 
"After a time the door opened, and those near it pressed forward to enter,
but old Wenzel's broad head and shoulders barred the way.
 
"I want you -- and you, Bekler,' he said, addressing a couple of the elder
men. His voice was calm, but his face was deadly white. 'The rest of you,
please go -- get the women away as quickly as you can.'
 
"From that day old Nicholaus Geibel confined himself to the making of
mechanical rabbits, and cats that mewed and washed their faces."

The Dancing Partner (1/2)

napsal Hana Šustková 03. května, 2009 19:45

by Jerome K. Jerome
 
www.world-english.org 
 
"This story," commenced MacShaugnassy, "comes from Furtwangen, a small town
in the Black Forest. There lived there a very wonderful old fellow named
Nicholaus Geibel. His business was the making of mechanical toys, at which
work he had acquired an almost European reputation. He made rabbits that
would emerge from the heart of a cabbage, flop their ears, smooth their
whiskers, and disappear again; cats that would wash their faces, and mew so
naturally that dogs would mistake them for real cats and fly at them; dolls
with phonographs concealed within them, that would raise their hats and say,
'Good morning; how do you do?' and some that would even sing a song.
 
"But, he was something more than a mere mechanic; he was an artist. His work
was with him a hobby, almost a passion. His shop was filled with all manner
of strange things that never would, or could, be sold -- things he had made
for the pure love of making them. He had contrived a mechanical donkey that
would trot for two hours by means of stored electricity, and trot, too, much
faster than the live article, and with less need for exertion on the part of
the driver, a bird that would shoot up into the air, fly round and round in
a circle, and drop to earth at the exact spot from where it started; a
skeleton that, supported by an upright iron bar, would dance a hornpipe, a
life-size lady doll that could play the fiddle, and a gentleman with a
hollow inside who could smoke a pipe and drink more lager beer than any
three average German students put together, which is saying much.
 
"Indeed, it was the belief of the town that old Geibel could make a man
capable of doing everything that a respectable man need want to do. One day
he made a man who did too much, and it came about in this way:
 
"Young Doctor Follen had a baby, and the baby had a birthday. Its first
birthday put Doctor Follen's household into somewhat of a flurry, but on the
occasion of its second birthday, Mrs. Doctor Follen gave a ball in honour of
the event. Old Geibel and his daughter Olga were among the guests.
 
"During the afternoon of the next day some three or four of Olga's bosom
friends, who had also been present at the ball, dropped in to have a chat
about it. They naturally fell to discussing the men, and to criticizing
their dancing. Old Geibel was in the room, but he appeared to be absorbed in
his newspaper, and the girls took no notice of him.
 
"'There seem to be fewer men who can dance at every ball you go to,' said
one of the girls.
 
"'Yes, and don't the ones who can give themselves airs,' said another; 'they
make quite a favor of asking you.'
 
"'And how stupidly they talk,' added a third. 'They always say exactly the
same things: "How charming you are looking to-night." "Do you often go to
Vienna? Oh, you should, it's delightful." "What a charming dress you have
on." "What a warm day it has been." "Do you like Wagner?" I do wish they'd
think of something new.'
 
"'Oh, I never mind how they talk,' said a forth. 'If a man dances well he
may be a fool for all I care.'
 
"'He generally is,' slipped in a thin girl, rather spitefully.
 
"'I go to a ball to dance,' continued the previous speaker, not noticing the
interruption. 'All I ask is that he shall hold me firmly, take me round
steadily, and not get tired before I do.'
 
"'A clockwork figure would be the thing for you,' said the girl who had
interrupted.
 
"'Bravo!' cried one of the others, clapping her hands, 'what a capital
idea!'
 
"'What's a capital idea?' they asked.
 
"'Why, a clockwork dancer, or, better still, one that would go by
electricity and never run down.'
 
"The girls took up the idea with enthusiasm.
 

 

Canipe, Steve. ba-bocadancers.jpg. 8/25/2001. Pics4Learning

"'Oh, what a lovely partner he would make,' said one; 'he would never kick
you, or tread on your toes.'
 
"'Or tear your dress,' said another.
 
"'Or get out of step.'
 
"'Or get giddy and lean on you.'
 
"'And he would never want to mop his face with his handkerchief. I do hate
to see a man do that after every dance.'
 
"'And wouldn't want to spend the whole evening in the supper-room.'
 
"'Why, with a phonograph inside him to grind out all the stock remarks, you
would not be able to tell him from a real man,' said the girl who had first
suggested the idea.
 
"Oh yes, you would,' said the thin girl, 'he would be so much nicer.'
 
"Old Geibel had laid down his paper, and was listening with both his ears.
On one of the girls glancing in his direction, however, he hurriedly hid
himself again behind it.
 
"After the girls were gone, he went into his workshop, where Olga heard him
walking up and down, and every now and then chuckling to himself; and that
night he talked to her a good deal about dancing and dancing men -- asked
what dances were most popular -- what steps were gone through, with many
other questions bearing on the subject.
 
"Then for a couple of weeks he kept much to his factory, and was very
thoughtful and busy, though prone at unexpected moments to break into a
quiet low laugh, as if enjoying a joke that nobody else knew of.
 
"A month later another ball took place in Furtwangen. On this occasion it
was given by old Wenzel, the wealthy timber merchant, to celebrate his
niece's betrothal, and Geibel and his daughter were again among the invited.
 
"When the hour arrived to set out, Olga sought her father. Not finding him
in the house, she tapped at the door of his workshop. He appeared in his
shirt-sleeves, looking hot but radiant.
 
"Don't wait for me,' he said, 'you go on, I'll follow you. I've got
something to finish.'
 
"As she turned to obey he called after her, 'Tell them I'm going to bring a
young man with me -- such a nice young man, and an excellent dancer. All the
girls will like him.' Then he laughed and closed the door.
 
"Her father generally kept his doings secret from everybody, but she had a
pretty shrewd suspicion of what he had been planning, and so, to a certain
extent, was able to prepare the guests for what was coming. Anticipation ran
high, and the arrival of the famous mechanist was eagerly awaited.
 
"At length the sound of wheels was heard outside, followed by a great
commotion in the passage, and old Wenzel himself, his jolly face red with
excitement and suppressed laughter, burst into the room and announced in
stentorian tones:
 
"'Herr Geibel -- and a friend.'
 
"Herr Geibel and his 'friend' entered, greeted with shouts of laughter and
applause, and advanced to the centre of the room.
 
"'Allow me, ladies and gentlemen,' said Herr Geibel, 'to introduce you to my
friend, Lieutenant Fritz. Fritz, my dear fellow, bow to the ladies and
gentlemen.'
 
"Geibel placed his hand encouragingly on Fritz's shoulder, and the
Lieutenant bowed low, accompanying the action with a harsh clicking noise in
his throat, unpleasantly suggestive of a death-rattle. But that was only a
detail.
 
"'He walks a little stiffly' (old Geibel took his arm and walked him forward
a few steps. He certainly did walk stiffly), 'but then, walking is not his
forte. He is essentially a dancing man. I have only been able to teach him
the waltz as yet, but at that he is faultless. Come, which of you ladies may
I introduce him to as a partner? He keeps perfect time; he never gets tired;
he won't kick you or trad on your dress; he will hold you as firmly as you
like, and go as quickly or a slowly as you please; he never gets giddy; and
he is full of conversation. Come, speak up for yourself, my boy.'
 
"The old gentleman twisted one of the buttons at the back of his coat, and
immediately Fritz opened his mouth, and in thin tones that appeared to
proceed from the back of his head, remarked suddenly, 'May I have the
pleasure?' and then shut his mouth again with a snap.
 
"That Lieutenant Fritz had made a strong impression on the company was
undoubted, yet none of the girls seemed inclined to dance with him. They
looked askance at his waxen face, with its staring eyes and fixed smile, and
shuddered. At last old Geibel came to the girl who had conceived the idea.

Hospoda U Draka - pohádková novela (1/2)

napsal Hana Šustková 03. května, 2009 14:52

Hospoda U Draka

Obloha potemněla. Zadul silný vítr a z nebe začaly padat silné provazce deště. Stará vývěska hospody  Pod Schůdky se zakývala na zrezivělém řetězu a rozsvícené louče se zamihotaly stejně jako stíny v podloubí. Prostorné náměstí zelo prázdnotou a všechna okna byla temná, jen dole u výčepu se ještě svítilo. Silný poryv větru vnikl dovnitř malou skulinkou pod oknem.
 „Brr, co to je..?!“ zachumlal se sedlák do své ovčí kůže s hlasitým vzdychnutím. Seděl na nepohodlné dřevěné lavici a před ním stálo jedno nedopité pivo. Právě diskutoval se svými kamarády z vesnice o letošní úrodě, ale téma se po chvíli stejně stočilo jinam, k tématu „selky“. Snad to dělalo místní šizené pivo… Však on hostinský nebyl z těch, co by se zrovna rozdávali.


 „Taková hrozná zima tady.. to je hrůza!“ postěžoval si k ostatním sedlákům a nahnul si z půllitru. „Příště si sem snad vezmu svoji peřinu!“
 „Peřina za krejcar, s polštářem za dva..“ ozval se šenkýř od výčepu a dál leštil sklenice.
 „Cože?!“ otočil se na něj chlap jak hora a zakoulel očima. „Za svou peřinu ti ještě mám platit?!“
 „No a co si myslíte? Pro dobrotu na žebrotu? Tohle je veřejná cimra a co když sem přitáhneš blechy?! Buďte rádi, že nejsem žádná lakota a ještě po vás nechci peníze za ty vaše zavšivený ovčácký kůže.“
 „Tss!“ otočil se sedlák naštvaně zpátky ke stolu a bouchl o něj půllitrem.
 „A laskavě nemlať mou sklenicí, to si dělej leda tak se svojí!“ ozval se ještě jedovatý hlas hospodského.
 „Jo, a ještě bych ti za to zaplatil, když jsme tu ve veřejný cimře!“ vykřikl muž podrážděně, ale přátelé ho zadrželi.
 „Nech ho, ještě tě odsud vyhodí..“
Vtom se země zachvěla. Sklenice o sebe na stolku zacinkaly a všichni na sebe vyděšeně pohlédli.
 „Kdo mi to klepe s hospodou, za to zaplatí!“ vyštěkl šenkýř a máchl utěrkou po výčepu.
Najednou se pod nimi země zase znovu rozvibrovala, ale tentokrát silněji, až některé půllitry popadaly na zem. Hospodský s tím nejzlejším pohledem, jaký uměl, poklekl a začal sbírat střepy do zástěry. Pak se rozrazily dveře, až vylétly z pantů, a dovnitř vnikla veliká hlava obrovitého draka. Přejel všechny přísedící žhnoucíma očima plnýma rudých uhlíků a obnažil své dlouhé bílé zuby. Kousek od pravého horního řezáku měl zubní kámen… Hrozivé vzezření ještě umocňovalo dunění země a padání věcí z poliček, když zvířátko nervózně přešláplo. Na šupinaté hrudi mu klimbal kravský zvonec, jehož stálý tlukot naplňoval malou krčmu. Starý chlap u pípy se co chvíli s hrozivým bědováním sehnul pro střep toho či onoho a sbíral po zemi cibuli z utopenců. Kdyby nebyla situace tak dramatická, byli by se sedláci hlasitě rozesmáli.
 „Co tu chceš, mladej!“ zaskučel hospodský s jedním rozpláclým utopencem v ruce a krčil se u hromádky střepů. Na odpověď z drakovy hlavy vyšlehl krátký, třímetrový plamen a sežehl vrchní trámy na stropě. Hostinský se ještě více přikrčil, ale skutečnost, že se našel zodpovědný činitel jeho materiálních škod, mu dodávala síly. Rozhodně ho nenechá jít, dokud mu to do posledního krejcárku nezaplatí!
 „Neumíš mluvit?“

 Drakovo oko jej zpražilo ostrým pohledem a dráček zamrkal. Zvonec se zase rozhoupal, až to všem trhalo uši. Pak z něho vypadl malý přeložený papírek a skutálel se po schodech až k nohám sedláků. Jeden z nich to chtěl sebrat a otevřít, ale drak ho ujistil, že by to pro zachování zdraví dělat raději neměl. Hostinský se narovnal.
 „Když je to pro mě, a v mý hospodě, tak na to laskavě nešahej, ty ušpiněnej vesnickej balíku!“ Jeho vlastní slova mu dodala kuráže a on se odhodlaně dobelhal se zástěrou plnou oplakaných střepů až ke dveřím hospůdky. Ještě než vzkaz zdvihl, zkontroloval draka, a když viděl, že zevluje po všech čertech, honem se sehnul a jako lasice odběhl na své dobře chráněné místo za výčepem.

Vážený pane hostinský! Mám hlad. Každý večer touto dobou chci mít na prvním dubovém stole zleva opékané prasátko nebo jelena s kýblem piva, nebo budu nucen použít sám sebe jako demoliční prostředek Vaší roztomilé hospůdky. Dne s se pro začátek spokojím se svíčkovou s dvaceti knedlíky.

                                                    Drak Cecil

Hospodský civěl na ten cár papíru a když vzhlédl, jeho pohled se střetl s pohledem Cecila. Vypadal výhružně. Mužík ihned sklopil zrak a odšoural se do kuchyně. Dráček si chvíli prohlížel štamgasty u stolu, a pak zívl. Při tom z něj vylétl plamen a ošlehl šenkýři nablýskanou pípu.

Když hostinský postavil na první dubový stůl slíbený talíř s dvaceti knedlíky, každý nejdříve se slzou v oku pohladil a chtěl odříznout kousek z masíčka (ale Cecilův pohled mu v tom šetrně zabránil), otočil se a pomalu se přibližoval k pípě. Tvářil se, že si nevšímá očmoudlého kovu, ale když se drak pustil do žranice, zamumlal si pro sebe:
 „Ta zrůda šupinatá! Ještěže jsem do toho houskového knedlíku dnes (ostatně jako vždycky) dal plesnivou housku!“ a přeci jenom trošku potěšen si zamnul ruce.
Přikrčil se zase pod výčep a nastražil slechy, aby slyšel, kdy Cecil dožere. Když zaslechl, jak se drakovy zuby dřou o drahý porcelán, už už chtěl vykřiknout:
 „Co mi to ničíš majetek! Za to zaplatíš!“
ale pak se ovládl a začal se modlit Otčenáš.

Drak dožral a hlasitě si říhl. Plyn vycházející z jeho žaludku se znovu vzňal a jakoby náhodou mířil rovnou na šenkýře. Ošlehl mu tvář a chlápek měl neblahý pocit, že mu hoří těch pár chlupů na hlavě. Sedláci z toho měli hotové boží dopuštění a smáli se, až se za břicha popadali. Drak se smál s nimi, a přitom mu z tlamy co chvíli vylétl kouřový obláček.

Najednou drakovi k nohám spadl další papírek. Zvonec zacinkal.
 „Hej, hostinskej, máš tu poštu!“ zavolal na ohořelého šenkýře jeden z mužů u stolu.
Chlapík se narovnal a setřel si z tváře saze. Pomalu docupital až drakovi k nohám a s opovržlivým gestem si vzal papírek.

A kde mám to pivo?

Hospodský jej sjel hrozným pohledem a jeden ze sedláků mu nahlédl přes rameno.
 „Hm.. ona žízeň je veliká, viď, kamaráde!“ otočil se na dráčka a poplácal ho po hlavě, kterou držel stále nad poškrábaným talířem nad stolem. Zdálo se, že se Cecil usmál.

Když šenkýř natočil z pípy do malého kbelíčku piva a houpavým krokem se vydal k drakovu stolu, najednou si dráče přešláplo z nohy na nohu, až to vyvolalo malé zemětřesení. S hospodským to zacloumalo a ten se zakymácel, až polovičku vylil na zem. Chvíli na to koukal, ale pak se s odhodlaným výrazem vydal dál.
 „Copak? Nevidíš, žes vycvrndal? Dolej, ne?“ dobíral si ho jeden sedlák a drak přikývl. Už skoro otvíral tlamu, takže i hostinský začal couvat zpět k pípě.

Když nalil podruhé, drak si zrovna musel nutně znovu přešlápnout. Dokonce i potřetí a počtvrté chudáka Cecila strašně trápily mouchy (v dešti). Mužík z toho byl celý na větvi a když už mu pivo čvachtalo v sandálích, praštil s kbelíkem o zem:
 „A já už na to kašlu! Teď mi laskavě zaplatíš a vypadneš, milý Cecile!“
Ten na něj však s ledovým klidem vychrstl pár ohnivých jisker a pobaveně sledoval ožehlé vousy. Hospodský tedy chtě nechtě vyvalil sud do lokálu a narazil ho.
 „Hele, takhle to tady zmáčkneš a ono to poteče, jasný?!“
Sedláci jej sledovali s úžasem. Tohle že je ten škudlil Droupal?