(pokračování)

„Říkej mu jak chceš.“ oznámila mi jednou, když jakoby nic stál mezi dveřmi.
 „Ahoj, já jsem Jirka.“ podal jsem mu ruku.
Pohlédl na mě, a pak na Katku. Asi se mě štítil dotknout.
 „Ty na to nevzpomínáš?“ apeloval jsem na svého boha.
 „Myslíš pak ten balkon?“
 „Ano, ten balkon.“
 „Zapomeň na to.“ radil mi můj bůh a já byl rád, že ho mám.

„Tak tohle je Váš nový pokoj.“ odvedl mě jakýsi muž po schodech nahoru. V ruce jsem třímal svého medvídka a koukal na spolubydlící. Jednomu bylo asi pětadvacet a druhému o pár let víc než mě, asi pětapadesát. Ten druhý mi byl sympatičtější.
 „Ahoj, já jsem Jirka.“ podal jsem tomu staršímu ruku.
 „Ahoj, já Kamil. HIHIHIHI!“ začal se řehtat na celé kolo a koukal na mého medvídka.
 „Co se směješ Míšovi?!“ vyjel jsem na něj.
 „Já se mu nesměju, HIHIHIHI!“ roztáhl ústa v jakousi karikaturu.
 „Měl jsem taky takového.“ řekl mi pak, když se uklidnil.
 „Má radost, že tě vidí..“ vypískl nezvykle vysokým hlasem ten druhý kluk, ten mladíček.
 „Já jsem Tomáš.“ podal mi pak taky ruku a my se pozdravili.
  „Budou ti rozumět víc než doma..“ zašeptal mi můj bůh.
 Ano. To určitě.

K obědu bylo něco se zelím. Kluci z vedlejšího pokoje ho tam po sobě házeli, tak jsme začali všichni. Byla to legrace.
 „Mám schízu.“ zasmál se pak někdo a všichni se rozesmáli.
 Nejlepší vtip týdne. I mně tak připadal. Vždyť všichni věděli, že jsou jen oběti nechápavých doktorů.

Naproti u stolu seděla taková hezká paní. Bylo jí asi padesát a v očích jí hrály plamínky. Měl jsem chuť se s ní bavit a když jsem za ní zašel, zjistil jsem, že máme mnoho společného.
 „Všichni tady maj ňáký neurózy nebo psychycký poruchy..“
 „A co je vlastně tobě, Kiki?“ zeptal jsem se slušně. Tyhle dospělácký rozhovory mě bavily.
 „Prý zastavení vyvíjení osobnosti, nebo já nevím, jak to říkali, asi to bylo jinak...“
Co je to osobnost?
 „Já zase..“ přispěchal jsem se svou troškou do mlýna, „já zase jsem prý schizofrenik.“
Řekl jsem to tak, aby věděla, že i já si o své nemoci myslím totéž co ona.
 „Ale jednou, to už je strašně dávno, asi pět let, jsem byl v nemocnici. Ten jeden hnusnej doktor říkal mý ženě..“
 „Ty jsi ženatej? Taky bych se jednou chtěla vdát..“ zasnila se Kiki.
 „No, tak řekl mý ženě, že mám prý něco v kebuli přehozenýho, nevím, jak to myslel, ale..“ mávl jsem rukou.
 Zvesela se zasmála.
 „Nemáš to v hlavě v pořádku!“ smáli se mi tenkrát v nemocnici.
 Říkal jsem bohovi, ať mi to vymaže z paměti, ale prý to nejde.
 „Katko, řekni, je to pravda?“ naléhal jsem na ni pokaždé, když přišla.
 „Už nebudeš moci pracovat ve Vědecko-výzkumném ústavu Praha..“ odpovídala mi pokaždé a já si nemohl vzpomenout, jestli jsem někdy něco takového dělal.
 „To ta nehoda..“ říkala všem známým.
Byl jsem pokusné zvíře. Nenáviděl jsem tu dobu. Raději jsem jedl lentilky.
Vrátil jsem se do reality.
 „Kiki, mám tě rád.“ řekl jsem jí a objednal jí bylinkový čaj.

„Tohle je příležitost vysvětlit Kiki o mně.“ doléhal na mě můj bůh, když jsme se vídali každý den a povídali si.
Jednou mi Kiki řekla, že by si se mnou chtěla zahrát na maminku a tatínka. Řekl jsem, že bych rád, ale že jí musím někoho představit.
 „Koho?“ divila se.
 „Mého boha.“

Zdálo se, že to chápe. Byl to první člověk na světě, kdo mi neřekl:
 „Jsi prostě schizofrenik.“
Jako tenkrát..když mě Katka zase zavřela na balkon, protože přišel Petr. Prý jen tak, ale já věděl, že přišel na kafe. Já totiž kafe nepiju (prý jsem ho dřív pil, dokud..) a už je jasný, proč nedávno mluvila o vězení. Chce někoho, s kým by mohla pít svýho turka.

Bylo to v zimě a já neměl svetr. Pode mnou jezdila všemožná havěť a padala námraza. Lidi neviděj, když padá námraza, ale já jo. Mám totiž svýho boha. Chodil jsem sem a tam a rozprávěl si se svým bohem.
 „Chci, aby tě lidé uznávali!“ říkal jsem mu.
 „Zkus to.“ nabádal mě, když vtom mě to napadlo.
Vzal jsem kousek ztrouchnivělýho dřeva, co ležel dole v rozbláceným sněhu a hodil jím sousedům do okna. Sklo zabřinkalo.
 „Co se to..“ vykoukla z něj naondulovaná hlava.
 „Věříte v boha?“ zeptal jsem se.
 „A co jako s tim?“ nechápala sousedka.
 „Já mám boha v hlavě. Můj bůh mi říká, že Vy jste jedna z těch, kdo půjdou do nebe.“ (to mi můj bůh ale doopravdy řekl)
 „Ale kuš!“ sykla.
 „Skutečně! Mám se zeptat, kolik Vám zbývá života?“
Bouch! Okno se zavřelo. Chvíli jsem na něj civěl, ale pak se naklonil přes zábradlí balkonu:
 „LIDI! JÁ MÁM V HLAVĚ BOHA! MÁM HO V HLAVĚ!!“ ukazoval jsem si na čelo a mnoho chodců vzhlédlo nahoru. Přes hukot aut to ale nebylo tak působivé.
 „MÁM V HLAVĚ BOHA! MÁM V HLAVĚ BOHA!!“ opakoval jsem stále dokola.
Lidé dole si ťukali na čelo a na sousední balkon zase z druhé strany vyšel soused.
 „Tak hele! Buď zmlkneš, nebo ti tu držku rozmlátim!“ rozmáchl se naprázdno.
 Za ním vyběhla jeho pohublá žena.
 „Karle, nech ho, je to schizofrenik.. padlej na hlavu..“ táhla ho za loket pryč, a  i když se mu moc nechtělo, oba dva za chvíli zmizeli uvnitř.
 „Musíme jinak.“ radil mi můj bůh, ale já už nevěděl jak.

Tady v léčebně to vůbec nebylo špatný. S klukama na pokoji jsem si dobře rozuměl, hráli jsme člobrdo a kloboučku hop!, prostě fakt dobrý. Ale nejlepší to bylo s Kiki. Připomínala mi Katku, ale jinak. Chápala mě.

Po půl roce mě přišla Katka navštívit, ale nějak už jsem na ni neměl náladu. Viděl jsem, že v našem autě dole sedí Petr.
Kdy jsme to auto kupovali?
 „Tak já už.. už musim..“ omlouvala se.
Čekal jsem, že mě jako vždy políbí na čelo, ale tentokrát to neudělala. Asi se mě štítí už i ona.
Proč, můj bože?

S Kiki jsme si párkrát hráli na rodinu.
Mám doma rodinu?
 „Já ti jako uvařim, jo?“ poskakovala vždycky kolem stolku na jejím pokoji. I když to všeobecně bylo zakázané, abychom my chlapci byli na dívčím patře, mně to sestřičky dovolili.
 „Jo.“ říkal jsem obvykle a bylo mi dobře. Často mi bylo dobře, když mi lidi neďáli naschvál s tím, že mám schízu.

Už jsem věděl, že tady je můj pravý domov, s Kiki. I můj bůh to tak řekl:
 „Budeme si spokojeně žít, my tři. Já, Kiki a ty.“

Prý jsem schizofrenik.
Kdo je to schizofrenik?
Samozřejmě už jsem na to byl připravený, můj bůh mi často říkal, že lidé nesnesou mou výjimečnost a budou se mě snažit zařadit někam do.. do.. babince? Blázince?

„..ale raději mu to tak nepředkládejte, paní Houšková.“ říkal ten chlap v bílym plášti mý Katce, mý ženě. Seděl jsem v čekárně a sledoval ty hnusný obličeje lidí kolem sebe. Všichni byli tak.. obyčejní. A já to všechno slyšel, všechno, co doktor Katce řekl. Přesto jsem dělal, že ne.
 „Že nejsem schizofrenik, že ne?“ hledal jsem útěchu u svého boha mezi rozmazanými  myšlenkami.
 „Nikdys nebyl.“ ozval se ten uklidňující hlas v mé hlavě a mnou projela příjemná horká vlna. Někdy je tak skvělé být výjimečný. Až všichni pochopí, kdo jsem, že jsem poslem božím, určitě hravě změní názor!
Pojďte pane, budeme si hrát…
 „Pane Houšku, pojďte prosím dál..“ zve mě sestra otevřenými dveřmi. Je tak mladá! Byl jsem někdy taky tak mladý? Nepamatuju se. Asi ne.
 „Jak vypadá svatba? Kde jsme byli na svatbě my?“ ptal jsem se jednou Katky. Její ztrápený obličej na mě pohlédl skelnýma očima.
 „V Jičíně. Ty si to nepamatuješ..“
 „Proč si to nepamatuju?“ dorážel jsem na ni po chvilce. Tohle mě bavilo. Lidi měnili výrazy a hlasy..
 „To bylo předtím.. předtím, než..tos byl ještě normální..“ vzdychla a po tváři jí stékala drobná slzička. Otočila se k oknu.
 „Káťo, pojď si se mnou hrát..“ zaprosil jsem ještě, ale věděl jsem předem, že tentokrát člobrdo nevytáhne.
 Díval jsem se na tu sestru. Rysy měla jemné a pěkné, ne jako Katka. Kolem očí se jí tvořily malé vrásky a neuměla se tak hezky usmívat. Podíval jsem se na ni a vstal.
 „Sestro, dejte mi kousek svého mládí..“ požádal jsem ji. Ta to přeci určitě umí. Vytáhne nějakou injekci a bude to.
 „Nechci to zadarmo.“ dodal jsem, když se jen tak divně usmívala.
  „To není boží člověk, Jiří…“ ozval se nečekaně bůh v mé hlavě.
Aha, to není boží člověk. Pryč od něj. Sestra mě dostrkala až na stoličku proti doktorovi a já se  posadil.
 „Podívejte se, pane Houšku,“ začal doktor rozvláčně.
 Tak už mluv, ty zrůdo! Tak už mluv, ty karikaturo božího hněvu, já vím, co mi chceš nalhávat! Já to vím!
 „Tvař se, že to chápeš. Nech ho při tom, že se chceš léčit, Jiří. Jen tak budeš mít možnost setkat se s lidmi, co nám budou rozumět!“
 „..situace je taková, že,“ zhluboka se nadechl, „že Vám fyzicky nic nechybí..
Co je to fyzicky?

Copyright ©2008 www.freepicturesweb.com

 „…pouze jsme zjistili jakousi změnu ve Vašem mozku, diagnostikovali jsme silnější neurózu..“
 Co je to diagnostikovat? Co je to neuróza?
 V hlavě mi hučelo.
 „..takže by bylo nejlepší, kdybyste nějakou dobu strávil pod dohledem. Vůbec se neplašte, není to nic výjimečného, budete se tam mít jako doma!“

Katka mě odtáhla domů. Koupila mi zmrzlinu a lentilky, abych se cestou domů zabavil. Ty barvičky se mi moc líbily, ale můj bůh mě stále nutil přemýšlet.
 „Až tě tam odvezou, musíme k sobě někoho získat.“
 „Ano, jistě.“ odpovídal jsem mu stále dokola.
 „Víš, proč už si s Martinkou nerozumíš?“ začal zase.
 S Martinkou? S mojí nejmladší dcerou, které nedávno bylo osm let. Jo, už vím, o kom mluví.
 Kdo je to dcera?
 „Jak jsme přišli k Martince?“ ptal jsem se jednou Katky.
 „Měli jsme se rádi a narodila se nám.“
 „Aha.“ řekl jsem chápavě.
Měli jsme se rádi a narodila se nám..
 „A my už se nemáme rádi?“
 „Máme, ale jinak.“ odpovídala mi trpělivě.
Ale když jsem se jí ještě zeptal, proč se máme rádi jinak, už mi neodpověděla.
 „Nevím, proč?“ odpověděl jsem tedy bohovi a čekal na jeho tišivá slova. Bylo mi z nich vždycky tak dobře…
 „Dokud byla malá, věřila ve mně. Už nevěří.“
 „Aha.“
 „Proto ti dospělí nerozumí. Nechápou, že může být ještě něco mimo to, čemu se naučili věřit v dětství.“

Chvíli jsme bydleli ještě u nás doma, než mě odvezli. Katka plakala a já taky. Ještě víc než ona.
 „Nech toho.“ řekl mi pak můj bůh.
Usušil jsem slzy a sledoval, jak mi naše ulice mizí za zamřížovaným okýnkem. To okýnko mi připomínalo různé akční thrillery.
Co je to thriller?
 „Žiju s tebou jako ve vězení, Jirko!“ rozplakala se Katka jeden večer na gauči.
Nevěděl jsem, proč pláče. V televizi zrovna běžel večerníček, a proto jsem neměl čas ji sledovat, neboť zrovna lezl Bob a Bobek z klobouku. Mírně jsem přikývl, jak mi poradil můj bůh.
 „Copak to nechápeš?! Proč nic neříkáš?“
Slzy jí smáčely bledé tváře.
 „Chápu.“ zašeptal jsem bezmyšlenkovitě.
 „Proč se nedívá na televizi?“ otázal jsem se boha, protože mě štvalo, že mi ruší jedinou radost. Tentokrát mi neodpověděl, když ho tolik potřebuju!
 „Nežijeme spolu jako manželé.“ vyhrkla Katka mezi slzami.
 My jsme manželé?
 „Dej mi trochu volnosti, Jirko, prosím..“ dýchala přerývavě a hleděla na mě hlubokýma očima. To bylo poprvé, co jsem neviděl večerníček. Vlastně jsem ho pak moc neviděl, to k nám domů chodil ten strejda Petr..

Spor o psa

Jan měl psa. Ten byl zván Rex.
„ Kde jsi?“ řval pln chmur. Rex byl pryč.
„Ach, kde je ten pes?“
Kol šel pán, co měl hlad, a teď už ví, co chce jíst. Rex byl pryč a on měl zas hlad. A Jan je mlád, co on ví, co má chtít ten muž? Rex je snad též mlád, vždyť ten muž  (jen on ví, že  jen Bob) ho chce  sníst. Teď  hop a hop, skok a  skok dál, snad psa zří.

Vtom Jan šel ven, dům zamk, pod stůl, co byl sám plast, dal klíč a už jde pryč. Bob se lek, 'á, ten kluk jde sem'. Jan zřel jej, však dnes chce jen  psa. Jde dál. A Bob  s ním. Co Jan krok, to Bob skok, však Bob šel od něj dál a Jan byl div sám. Chtěl zřít psa  a jít zpět, však teď on ne a ne znát chuť, co jen Bob na psa má.Vtom Rex, ten pes, jde k nim, nos mu zrud´!
„ To je krev!“
Jan má strach, Rex je na tom zle. Bob má též strach.
„Ten pes je fuj a já jej chci moc jíst. Mám chtít psa či ne?“ 
Už má  svůj plán.

Bouch a bác! Jan spad. Rex zas hop, hop a skok, už je pryč. Jan snad spí, kdo to ví, však Bob jde dál. Vtom je tu zas ten  pes Rex.

Bob dí:  „Jen  teď zas mám svůj čas!“ a jde.
Rex chce pryč,  když  ta dlaň jej zle jme.

V tom muž křik´: „Au , au! Co to je? Krev, má krev. Fuj, co to, pse, je? Nech mě, au,au….Kop a bum. “

A bác , je tu přec můj pán Jan. Jan měl šok, ale měl psa  moc rád. Rex, můj Rex!

Rex už ví, chlap Bob, co po něm  zle chňap,  je zlý,  Jan jej má  rád. 
 „Tak už se mnou zas pojď,“ řek Jan.

Rex už  je sám  rád a jde  dom s ním. Ten chlap  byl  zlý. A dnes asi zas má jen hlad. Co si dá? Dal by si rum či psa. Má jen hlad a už ví, Jan psa má, ale ne a ne mu ho péct či jíst dát.

Co zlý chlap Bob na svůj hlad dnes si dá? Kde dnes má spát?  

Copyright ©2008 www.freepicturesweb.com

(pokračování)

Nevím, jak dlouho jsem šel, ale nohy se mi hlady pletly. Všechno jídlo si vzal s sebou Roman a já teď strašně litoval své lenosti. Šlapal jsem po jakési zarostlé cestě a doufal, že mě alespoň zavede do civilizace. Najednou se přede mnou v moři zeleni objevilo cosi barevného a já odtušil dům. Srdce mi radostí poskočilo, div že jsem se nedal do běhu.

Zaťukal jsem na dveře. Nejdřív se nic nedělo, ale pak se ozvalo šmátrání a dveře se pootevřely na malou škvírku. Jí se na mě dívalo bystré oko starší ženy s hlubokými vráskami.
 „Co tu chcete?“ vyštěkla na mě chraplavým hlasem anglicky.
 „Já.. hledám Grand Lake.“ řekl jsem, ale netušil, jestli to bylo anglicky dobře. Snad bude rozumět.
 Mlčela a její pátravé oko mě skenovalo odshora dolů.
 „Grand Lake?“ vyštěkla zase nedůvěřivě. „Tady žádné Grand Lake není!“
 „Cože?“ zakoktal jsem se a srdce mi začalo klesat stejně jako nálada.
 „Tady je jen Dennysville, pár kilometrů po týhle cestě. Jinak nic. Žádný jezero, to bych musela vědět.“
 „Ale vždyť.. viděl jsem tu vodu! Nějakou nádrž!“ nevzdával jsem se.
 „Ts…“ zasmála se důležitě. „Akorát tak moře. Ale to je daleko.. hodně daleko..“ viděl jsem, jak za dveřmi máchla rukou.
 „Moře?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. V hlavě mi naskočila mapa. Takže to jsem na úplně špatné straně. „Záliv Fundy?“ otázal jsem se ještě pro jistotu.
 Babka se zamyslela.
 „Já nevím, ale je to fakt daleko. Odkud jste přišel, že ani nevíte, kde jste?“
 „Přiletěl.“ opravil jsem ji.
 „No to je jedno. Pokud sháníte pomoc, jděte do Dennysville. Já mám svý práce dost.“ zahekala a přibouchla dveře.
Chvíli jsem ještě na ně zíral a v břiše mi zakručelo. Pak jsem se dal do další chůze. Dennysville, Dennysville.. Kde to jen může být? Šlapal jsem po kamenité cestě a doufal, že se brzy dozvím víc. Vtom jsem si ale uvědomil, že nemám ani peníze.

Když jsem se ocitl mezi domy, hned jsem se raději vydal na místní policii. Něco mi tu ale nesedělo, ale nemohl jsem přijít co. Mávl jsem nad tím v duchu rukou a vystoupal po schůdcích do místnosti.

Mladý muž na mě pohlédl a přejel pohledem mé oblečení. Trošku jsem se zastyděl.
 „Dobrý den.“
 „Dobrý den.“ opětoval policista.
 „Já.. asi jsem se tu ztratil a chtěl bych vědět, kde jsem.“ řekl jsem bez okolků a pokusil se o úsměv.
Zacloumal mnou hlad, ale nesáhl jsem po sušence na jeho stole. Hleděl na mě a přemýšlel. Pak řekl:
 „Pravděpodobně víte, že jste v Dennysville, že?“
 „Jistě.“
 „Tak v čem je problém?“
 „Letěl jsem na rogalu a zastihla mě bouře. Ta mě odnesla neznámo kam a já teď hledám Grand Lake, kde se mám setkat s přítelem.“
 „Grand Lake?“ vykulil oči jako by ho něco píchlo do zad.
 „Mluvil jsem s nějakou ženou, a ta mi řekla, že jsem spíš u zálivu Fundy.“
 „No to ne, to je hezkých pár kilometrů..“ zamyslel se. „Ale Grand Lake ještě víc.“
 Pak vstal a zašmátral v nějaké skříni. Objevil tam jakousi mapu, na jejímž rubu stála jakási tři písmena. Koukal jsem na to a nemohl to přečíst, a pak mi do došlo! Je tam napsáno USA!!
 „Já jsem v USA?“ zeptal jsem se bez rozmyslu.
 Obdařil mě tím nejpohoršenějším pohledem, jaký dokázal.
 „A co jste myslel?“
 A sakra, teď jsem se v tom nějak zamotal. Došlo mi totiž, že s sebou nemám doklady, natož vízum do USA. Jediné, které jsem měl, bylo do Kanady, a to je schované v našem autě v St. Stephen.
 „Nic..“ zatvářil jsem se naoko ledabyle.
Přesto mě prokoukl. Nebyl hloupý, aby nevěděl, že hranice do Kanady odsud nejsou tak daleko.
 „Nepřiletěl jste náhodou.. z Kanady?“ zkoumal můj pohled a na stole rozložil mapu. Byla to podrobná mapka okolí včetně kousku hranic.
Pokusil jsem si ten pohled co nejvíce zapamatovat a horečně přemýšlel. Nechtěl jsem, aby zkoumal, zda s sebou mám doklady nebo ne (moc dobře jsem věděl, že je nemám, takže by to spíše vypadalo jako nedovolený přestup hranic načerno. I když.. byl by někdo tak blbý jako já a šel by se přihlásit na místní policii?). Na mapě jsem viděl, že moře je odsud opravdu daleko, je to na východ, zatímco St. Stephen na sever a Grand Lake (které zde nebylo, ale tušil jsem ho v levém horním rohu) severozápadně. Tak, teď už vím, co potřebuji, jen vypadnout!
 „Pane..?“ zasténal jsem naoko a ani jsem to nemusel hrát. Hlad mě svíral jako ve velkých kleštích. „Kde je tady nějaké WC?“
 „Potřebujete nutně?“ ozvala se v jeho hlase lidskost.
Najednou zapomněl, s jakým „živlem“ právě mluví. Byl jsem rád, že je tak nezkušený. Horečně jsem přikývl a chytil se za zip u kalhot. Ukázal na protější dveře.
 „Druhé odleva.“
 „Díky!“ zasténal jsem a zmizel ve dveřích.
 Proč vlastně utíkám jako zloděj? mihlo se mi hlavou, ale to už jsem otvíral pěkné okénko na záchodcích. Ti policajti to tady maj hezký.. ani jsem se neohlédl, když jsem kličkoval mezi několika domy a vzápětí zmizel mezi stromy.

Udýchaně jsem se zastavil až před domkem té babky. Nedala by mi najíst? Odpracoval bych si to u ní. Ani jsem si to nepromyslel a už stojím a zvoním. Známou škvírkou na mě zírá ostříží oko.
 „Zase vy?“ zaskřehotala, jako bych byl nějaký její známý.
Nenechal jsem ji breptat nějaké připomínky a přecházím k věci.
 „Dobrý den, vzácná paní, mám k Vám velkou prosbu. Mám hlad a v lese se toho moc nenajde. Nechci ale přeceňovat Vaše síly, ale myslím, že by se Vám menší pomoc šikla. Já pro Vás naštípu dříví a co si řeknete, a Vy mi za to dáte najíst, ano?“
 Kulila oči, když jsem ze sebe chrlil svou nabídku, a pak mi zase přibouchla před nosem. Škoda, řekl jsem si, ale nic se nedalo dělat. Odklopýtal jsem se po cestě, co jsem přišel, a už si představoval, že jsem v Kanadě.

Snad jsem z cesty odbočil dobře, to se nedalo říct, ale když se přede mnou asi za dvě hodiny hledání objevila známá mýtina, vrhl jsem se ke křoví, kam jsem schoval rogalo. Ještě tam bylo a já, s představou, jak v Dennysville burcují obyvatele, aby hledali šílence s rogalem, zapnul motory. Proč já blbec mluvil s tou babkou? Co když je teď přivede na moji stopu? Najednou jsem přemýšlel jako kriminálník, a to jsem pouze nechtěně přešel hranice do státu s vízovým stykem. Vždyť ten chlap ani neví odkud jsem, jak by mohl tušit, že musím mít vízo? doklaplo mi náhle. Chytil jsem se za hlavu. Můj útěk byl totiž něco jako přiznání. Vzlétl jsem a v hlavě už měl srovnáno, jak poletím do Kanady.

Snad doletím.. Letěl jsem se zapadajícím sluncem v zádech, jak jsem si zapamatoval z mapy, přímo k moři. V nastávají tmě jsem zahlédl vzdouvající se moře. A teď už stačí „jen“ sledovat pobřeží. Měl bych doletět.

Ovšem jak se dostanu nerušeně přes hranice? Jak poznám, že se blíží? Otočil jsem rogalo tak, abych viděl moře spíš jen jako čárku na obzoru, abych nebyl na ráně. Viděl jsem pár malých městeček a na zem se snesla tma. Byl jsem unavený, hladový a měl jsem žízeň, protože naposled jsem se napil v tom potoku u domu té babky, ale nepřestával jsem doufat, že Kanada už se blíží.

Nevím, jak dlouho už jsem letěl, ale uvědomil jsem si, že pobřeží začíná zatáčet na západ. To je známkou toho, že buďto už jsem v Kanadě, nebo už blízko. Nepřestával jsem v letu a vytrvale brázdil vzduch směrem podél pobřeží. Jak dlouho ještě poletím, než poznám, že jsem v Kanadě? Na oblohu vyplul měsíc a mně se zdál neobvykle velký. Ozařoval mi cestu, motory mého rogala spokojeně předly, moře na obzoru hučelo. Zdálo se mi, že cítím slanou vůni, ale asi to byl nesmysl. V téhle výšce?!

Uběhlo už určitě hodně času od doby, kdy jsem poznal, že pobřeží uhýbá. A tak jsem se opatrně vydal nad mořské pobřeží. Jen tak, jak to jen šlo. Najednou jsem se objevil nad ním. Vzhledem k postavení měsíce určitě bude příliv, napadlo mě. Pode mnou byly jakési skály zaplavené vodou, která, jak jsem letěl dál, pomalu stoupala. Začal jsem se cítit jako vítěz. Kolik lidí má tu možnost vidět záliv Fundy (je tohle záliv Fundy?) při začínajícím přílivu ze vzduchu? Moře patřilo jen mně, třpytilo se v měsíčním světle a ač nejsem romantik, přál jsem si tudy letět věčně. Pak jsem ale pocítil únavu a když jsem měl pocit, že bych na pobřeží mohl najít dobré místo pro přespání, zabočil jsem k němu a klesl dostatečně do vnitrozemí.

Ráno mě probudilo zářivé slunce. Vstal jsem a mé první kroky vedly k moři. Asi to nejsou Fundy, ale bylo to tu krásné. Příliv pomalu opadal. Doufal jsem, že už jsem v Kanadě a že je tu blízko nějaká civilizace. Nastartoval jsem rogalo, dolil palivo, co jsem si vezl v batohu, a začal jsem hledat nějaké město.

„…Já už ale nemám dost paliva, Romane.“ odvětil jsem příteli do telefonu v budce. Naštěstí jsem po kapsách našel pár drobných, aby Roman věděl, kde jsem, a mohl zpět zavolat mně do budky. Domlouvali jsme se, jak mě a mé rogalo dostat do St. Stephen a za tím chlápkem. Roman včera za bouřky přistál nedaleko jezera, a když mě neviděl, zavolal policii. Dost se báli, že jsem někde spadl nebo mě srazil blesk, a tomu mužíkovi bylo špatně z pomyšlení, že by přišel o své rogalo. Nakonec jsem se našel sám.
 „Aspoň že ti nic není.“ ukončil rozhovor Roman a já se posadil u cesty a už vyhlížel naše auto. Rogalo se snad naloží na káru (i když o tom pochybuji).

Ach jo. Mám hlad a jsem v Kanadě. To kdybych byl u nás v Čechách…

„Je to tady nádherný!“ rozplýval jsem se nad zdejší krajinou. Byl jsem v Kanadě poprvé, a tak mě tu všechno uchvacovalo. Odcestovali jsme do malinkého městečka St. Stephen blízko zálivu Fundy, protože se mu říkalo „Kanadské město čokolády“ nebo „Bahamy severu“ díky tropickým vedrům, které tady vytvářela právě zmíněná voda. Už jsem se moc těšil, že uvidím nejvyšší příliv světa, ale naše toulavé nohy nás nesly jinam.
 „Hele, Pavle, támhleten chlápek nám nabízí půjčení rogala, co bys tomu říkal? Vždyť ty seš v tom zběhlej, já se tím málem živím,.. co říkáš?“ vybafl na mě můj přítel Roman, s nímž jsem se do Kanady vydal.
Měli jsme naplánováno objet pár městeček místní zvlněné krajiny, pak Ottawu a Edmonton. Podle mapy jsme se chtěli podívat ještě ke Grand Lake a prostě si užít toho, že jsme se jednou dostali mimo Čechy. Představa zpříjemnění pobytu v St. Stephen letem na rogalu se mi docela zamlouval, a tak jsem kývl.

Zaplatili jsme a on nás odvezl ke své samotě, kde bydlel. Odhadoval jsem, že je to kousek od Watt Junction, nebo to mi alespoň radil můj kapesní průvodce. Pohled na okolní mírně zvlněnou krajinou plnou zelených lesů mě utvrdil v tom, že výlet se podaří. Doma jsme s partou kamarádů brázdili oblohu docela často, takže jsem už trochu věděl, co si mohu dovolit a co ne. Obhlédl jsem nabízené rogalo, při tom jsem také prohodili pár slov s tím dobrodincem, který zde díky tomu asi přežívá, protože když už někdo do St. Stephen zamíří, proč by se neproletěl, a pak se vydali na krásnou svěží louku, která se mírně svažovala, abychom odstartovali. Nabízel nám krátký výukový kurz, ale ten jsme s díky odmítli. Jsme přeci zkušení rogalisté! 

„Where are you from?“ ptal se zvědavě a mžoural očka do sluníčka.
Měl malou postavu a byl spíše podsaditý, ale velice srdečný. Z okna jeho domu jsme zahlédli tři zvědavé oličejíky zpoza záclony.
 „We are from the Czech republic..“ Popsali jsme mu, odkud pocházíme, sice trochu lámanou angličtinou, ale on se jen usmíval.
Ani nevím jak jsme s kamarádem přišli na ten šílený nápad vydat se do Kanady „na vlastní pěst“, ale zatím jsem neměl proč litovat. I na to se ten zvědavec ptal a ještě než nám popřál šťastnou cestu, doporučil nám, abychom ve vzduchu nezůstávali moc dlouho. Něco zamumlal, nějaké slůvko, kterému jsme nerozuměli, ale nad tím jsme mávli rukou.
 „Samozřejmě, dáme si pozor!“ zasalutovali jsme zvesela, ač jsme nevěděli, na co odpovídáme, a nastartovali motory.
Ač jsme měli rogala půjčená na celý den, neplánovali jsem celou dobu využít. Domluvili jsme se, že zaletíme k již zmíněnému Grand Lake a jeho bratříčkovi menšímu jezeru, a tam se naobědváme ze zásob. Pak se vrátíme zpět k tomu mužíku a vrátíme se k našemu autu v St. Stephen, kde přespíme. Tím si z koláče výletu ukousneme druhý den pobytu.

Vzlétli jsme a chvíli kroužili nad okny toho malinkého baráčku vtěsnaného do rozeklaného údolí. Slunce nádherně svítilo a obloha byla azurově modrá. Sledoval jsem ubíhající krajinu a nechal se vést Romanem, který měl u sebe kompas.
 „Mapu mám v hlavě!“ smál se ještě na zemi na mé dotazy.
 Jeho rogalo dělalo ve vzduchu různé kličky, jako by snad Roman byl hravé kotě, tak mi to připadalo. Držel jsem se v těsném závěsu a užíval svobody a slunce. Myšlenky jsem nechal plynout podle vnitřního zmateného plánu.

Za chvíli se nám ale obloha začala mračit. Mně to ale úsměv ze rtů rozhodně nesebralo. Miloval jsem tyhle lety, zvláště pak když jsem nebyl sám. Křičel jsem nesmyslná hesla do plískavého vzduchu kolem mě, jenž se mi otíral o tváře, a přemýšlel nad tím, jak se asi mají u nás v Tachově.

Vítr začal skučet víc a víc, až jsem se občas cítil jako sirka v silném poryvu. Nebe už bylo černé jako špinavá deka.
 „Romane!“ zařval jsem jak nejsilněji jsem dokázal. „Romane! Přistaňme, Romane!“
Ani se neotočil, snad mě neslyšel. Dál jsem se křečovitě držel svého stroje a nechal se unášet větrem, abych ho dohonil. Najednou jsem měl pocit, že letí nějak rychle. Idyla zmizela.

„Romane!“ zařval jsem ještě jednou, ale zase bez úspěchu. 
Najednou z ebenového nebe začal padat déšť. Kapky v hustých závojích prudce narážely na mé rogalo i na mé tělo, vzápětí mi na čele začaly stékat čúrky ledové vody a z nebe se snesl první blesk. Romanovo rogalo jako temný stín vibrovalo v dunivém větru a mizelo mi z očí. Vší silou jsem se snažil udržet směr, ale vítr mi zpřetrhával všechny svaly na rukou, jak jsem se snažil. Na hrudi jsem začal pociťovat tlak nedostatku kyslíku.

Vtom zahřměl blesk a jakási větrná smršť mě odhodila stranou. Roman mi zmizel z očí. Proboha, to ne! Snažil jsem se rogalo stočit o několik stupňů doprava, abych nabral správný směr, ale vítr mě tlačil stále víc a víc doleva, jako by se mi snažil dělat ze všech sil naschvál. Už jsem pro déšť neviděl ani metr před sebe, jen šedočerné fleky a stékající voda před očima. Občas po nebi sjel blesk a ukázal mi sténající krajinu. Romana už jsem ani nezahlédl.

Napadlo mě, že bych mohl přistát a počkat, až se to přežene, ale nějaký hlas ve mně mi stále říkal, abych letěl dál. Nevšímal jsem si tedy elektrických výbojů všude kolem sebe a bezhlavě se řítil tam, kde jsem tušil Romana.

Krajina se pode mnou začala pozvolna měnit, jak jsem si všiml. Přestával jsem vnímat pojem času a hodinky, které měly být vodotěsné, se zastavily na půl desáté. Prosil jsem toho nahoře, aby mě nechal dožít dnešní den a ve svitu blesků sledoval dlouhá úbočí porostlá zelení. Myslel jsem, že už muselo uběhnout mnoho času, co už jsem ve vzduchu, ale nechtěl jsem přistát, dokud neuvidím „klidné vody“ vytipovaného jezera, kam jsme mířili. Nevím, jak mě jen mohlo napadnout, že ještě letím správným směrem, ale já smysl pro orientaci neměl nikdy. Proč já si raději nevzal kompas taky? Takhle ani nevím, jestli letět rovně, doprava nebo doleva, prostě vůbec nic. Drkotal jsem zuby a nevšímal si zbělelých kloubků na rukou, raději letěl stále rovně, jak mi jen vítr dovoloval, a nepřipouštěl si, že by to snad nemuselo být správně.

Už jsem myslel, že umírám, bouře už sice trochu polevila, ale měl jsem pocit, že se stěhuje za mými zády, když vtom jsem zahlédl zpěněné vody a v oslnivém světle dalšího blesku štvané vrcholky vysokých vln. Konečně! vykřiklo něco uvnitř mne a já si nevšímal ohlušujícího hromu za mými zády, který mnou zase smýkl někam do strany. Ke svému zděšení jsem zjistil, že už vodu nevidím.

To je jedno, teď hlavně co nejdřív přistát! říkal jsem si, ale udělat to vůbec nebylo snadné. Nevím, kolik času jsem ještě ve vzduchu strávil, ale pohled na zpěněné vlny už mi jaksi zšedl na mysli. Sakra, proč aspoň ty hodinky nejdou! Udeřil jsem do nich hřbetem dlaně druhé ruky, ale nerozběhly se. Bylo mi špatně, ale nevzdával jsem se.

Vítr mě hnal dál a dál a já vytrvale stáčel rogalo dolů. Po úmorně dlouhé době se mi to podařilo a já viděl přibližující se zemi. Vysílen jsem klesl do blátivého objetí a pokusil se odtáhnout rogalo do nedalekého lesa, aby mi ho vítr nevzal. Tam jsem pak po jeho připoutání ke stromu téměř okamžitě usnul.

Probral jsem se po chvíli neklidného spánku do ledového ticha. Tráva byla nepříjemně mokrá a z větví stromů neustále padaly kapky držící se dlouhých jehlic. Nebe se začínalo na místech protrhávat a prosvítat slunce, ale mě teď zajímalo hlavně  kde je Roman.

Vstal jsem a prohlédl rogalo. Poškozeně nevypadalo. Odpoutal jsem ho provizorním provázkem a odtlačil ho pod stráň do křoví. Kdoví kdy se vrátím, raději ho schovám a přivážu tady. Ještě jednou jsem se otočil na malou mýtinu a pokusil jsem si ji vtisknout do paměti. Tři vysoké smrky a jeden bez špice.  Fajn. Jdu.